Článek
Člověk s. ám si říká jestli existuje nějaký Bůh, co řídí naše životy, ale to co uděláme záleží jen na nás a na tom jak se rozhodne. Máme křižovatky a je jen na nás kterou cestou se vydáme. A vše zle je k něčemu dobré.................možná.
„Maminko já tě nikdy neopustím!“
„Já vím srdíčko, teď spinkej ať máš dost síly, mám tě moc ráda broučku.“
„Mám tě rád.“
Políbila svého syna a věděla, že ji opustí, se slzami v očích ho políbila, přikryla a podala mu jeho Lojzu.
Uběhlo několik dní a nebylo to o nic lepší její syn pomalu umíral a jediné co mohla dělat bylo tiše trpět a tvářit se vesele. Brouček se držel byl moc statečný jen ona byla slabá.
Přála si ať jeho utrpení skončí, ať si ho konečně vezme její otec tam na horu a postará se o něho. Jen ho viděla jak se zlatíčko snaží vydržet, bylo vidět jak ho to bolí a ona nezmohla nic. Když se mu nedala zastavit krev z nosu zavolala sanitku a jela do nemocnice s naději, že mu dají transfúzi krve nebo něco a jediné co dostala jako odpověď, bylo nedá se nic dělat, jen by se mu přitížilo, můžou ho zbavit bolesti, víc už se dělat nedá.
Byla tam s tím drobečkem a čekala na zázrak a pak si řekla, ne pokud už má zemřít bude to doma a ne v nemocnici. Trvalo dlouho, lékaři ji přemlouvali, ale byla pevně rozhodnutá.
Odjela s miláčkem domu a jako zázrak, zlatíčko začalo komunikovat a chtělo i smažený sýr a hranolky. Vše dostal, sice toho moc nesnědl, ale jí svitla naděje, že se to zlepší a i doktoři se můžou splést. Doktoři se nemýlili, na druhý den už ani očka neotevřel a jen spal, jen ze snu volal maminko. Celou dobu seděla u něho, modlila se ať ho to nebolí.Ať to utrpení skončí, nemohla ho tak vidět. Večer otevřel oči a řekl:“Maminko ty mi to budeš vyčítat.“a opět usnul. Ona jen tiše seděla a brečela a pak věděla, že to přijde tušila to, vzala ho do náručí a pošeptala:“Miluji tě zlatíčko, běž za dědou a pejskem Čikem, už na tebe čekají.“Držela ho v náručí do té doby dokud nevydechl naposled. Pak ho s láskou položila a zavolala sanitku. Přijeli bez majáku a potichu, konstatovali smrt, podali informace, a odjeli.
Seděla u malého dokud nepřijeli z pohřební služby a neodvezli ho. Dělala vše jako robot, pak si šla lehnout a nemohla usnout jen přemítala a nadávala sama sobě, že se neuměla postarat o dítě a pak nadávala i Bohu proč. Když už ji ho jednou dal, proč si ho vzal zase zpátky.
Poslední slova co ji řekl byla, maminko ty mi to neodpustíš a ona nevěděla proč ji to říká. Až později, až když si přehrávala slovo od slova, až potom ji došlo, proč to řekl, když je opustil otec, tak brouček řekl, maminko já tě nikdy neopustím. Byl sice malý, ale na svůj věk až moc chytrý a ona mu odpustila, on za to nemohl, on si to sám nevybral, on to nechtěl, to ten Bůh nebo osud. Ale co teď na tom záleží? Já tu nemám syna a to je to nejhorší.
Jsou vánoce a Mikulajda. Můj syn tu se mnou není a já se mám radovat a říkat co chci k vánocům? Jen to jediné vraťte mi syna, myslíš že to někdo dokáže? To sotva žijeme v reálném světě, ne ve filmu, kde je to možné. Nevím co dělat, snažím se být milá a nějak to nedávám jsem prostě na dně a můj život je na hovno.
Práce, děláš všechno a jediné co za to máš je mizerný plat a nic víc a co stejně ji dělám poctivě.
Už je to skoro rok a já nejsem schopná zapomenout. Je to čím dál horší, slibovali že to bude lepší a není. Na sebevraždu myslím každý den, kdysi to bylo jen, když jsem byla opilá. Nic není lepší, každý den je horší a horší. Chci svého drobečka zpátky. Nikdo mi ho nevrátí a já tak moc chci. V noci nespím a přemýšlím kde jsem udělala chybu. Všechny chyby si přehrávám zas a znovu. Trápí mě otázky jestli jsem mohla udělat něco lépe a nejhorší otázka co mě trápí je, jestli mě měl malý rád. Je to ta nejhorší otázka co mě napadá a já se s ní neumím vypořádat a tak moc bych chtěla, neumím se vypořádat ani s jeho smrti. Proč? Vážně jsem byla tak špatná? Proč taká krutá daň za chyby co jsem udělala? Proč já, proč on? On byl drobeček a ještě tak moc nemocný a nikomu neublížil to já, proč si bůh nevzal mě? A když už má mého chlapečka proč neudělá dobrý skutek a nevezme mě za ním. Už toho bylo dost, jak dlouho mě nechá ještě trápit. Já chci svého chlapečka, já chci za ním. Myslela jsem na dítě, ale nejsem tak silná, mám pocit, že i kdybych to dítě měla bůh by mi ho vzal. Né on mi ho radši ani nedá. Možná je to i dobře. Chtít miminko mi připadá jako zrada vůči malému. Nevím co chci a moc mě to mrzí. Jednou bych chtěla miminko, ale když si vzpomenu, že ho můj drobeček neuvidí, nebudou se spolu bavit tak nechci. Chtěla bych malého zpátky, bylo by mi jedno, že by nosil pětky ze školy, ale byl by tu dostal by vyhubováno, ale byl by tu. Mohla bych ho obejmout, pochválit, políbit a radovat se z úspěchu. Kdybychom měli malé radoval by se semnou. Jak můžu být šťastná, když mi chybí můj malý brouček? Jak se mám s tím vyrovnat jak?Vím, že je se mnou, ale já už si ho nepohladím, nepolíbím, nic. Proč já, proč on? On si ještě nic neužil, nikomu neublížil to já ano, mě si měl vzít bůh, ne jeho.Takhle to není spravedlivé a fér. A bylo by kdyby zůstal bez maminky? A je fér vzít mamince dítě? Nic není fér celý život je na nic.
Martinova babička měla pohřeb. Šla jsem tam, skoro jsem tam nedošla, ale jen kvůli němu jsem tam šla. Neviděla jsem tam, ale babičku viděla jsem svého syna. Slyšela jsem slovo od slova co říkala o malém, slyšela jsem hudbu co měl malý. Neviděla jsem babičku viděla jsem malého. Aspoň tímhle se chci babičce omluvit, moc mě to mrzí. Nedokázala jsem to, je mi to moc líto. Myslím na babičku i na malého a proto se ptám proč dobří lidé umírají a ti zlí zůstávají. Vídám je ve snu a chci si s nimi povídat, ale oni nechtějí. Dneska se mi zdálo něco škaredého a když jsem si říkala, že to nesmím zapomenout, tak jsem zapomněla. Jen z toho mám špatný pocit. Nemůžu už dál jsem na dně, nedokáží se postavit a čelit osudu. Nebaví mě už nic, snažím se, ale asi málo. Jsem tak slabá a malý byl tak silný. Nedávno mi bylo hodně špatně, nemohla jsem se nadechnout a brečela jsem, jak malá holka a pak jsem si vzpomněla jak malý musel trpět a já se rozbrečím, jen protože, se nemohu nadechnout. Kolik toho vytrpěl a já se složím jen proto.
