Článek
Jsem už na dně. Nechci s nikým mluvit. Za úsměvem, falešným úspěchem podotýkám, skrývám prázdnotu, cítím se úplně prázdná. Takový pocit jsem ještě nezažila. Nelze ani popsat. Přijde mi, že ani slova, která vytvářejí z mých úst věty mi nepatří. Jako kdybych byla za oponou. Chce se mi jen brečet.
Jak k tomu došlo, poslední kapkou byla diagnóza tchýně. Má rakovinu prsu, už to prostě nedávám. Chtěla jsem se nechat rozvést. Je to už neúnosné. Manžel den co den u sousedů a vypijí láhev dvě, už jsem to přestala sledovat alkoholu. Nejhorší na tom je, že on si myslí, že je to normální. Přece se odreagovavá. Nemohu se na něj v ničem spolehnout nebo hledat útěchu. Je mi odporný jen co přijde.
Jak bude schopen se postarat o svou matku? Je jí ksakru sedmdesát. Nic ho nepřiměje, aby si přiznal, že je alkoholik. Pořád tvrdí, že může s tím přestat. Ne, nemůže už je závislý. Jenže přiznat si to je těžké.
A já už nemám síl. Naprosto mě deptá jak si neuvědomuje tu tíhu toho všeho. Nedochází mu, že může o matku přijít. Rakovina je zákeřná a umí s životem zamávat Vím, cítím jak v tomto ohledu selhávám, jak nemám už slov mi říct, že stačí chvíle a mamka tu nebude. A pak ucítí výčitky, co vše mohl. Ale teď jsem za pitomce já.
Vím, jak dokáže být rakovina zákeřná, vzala mi syna, před měsícem kamarádce umřel manžel. Také měl rakovinu a zvládl první dávku a pak zkolaboval a zemřel. O matku jsem přišla před dvěma lety touto dobou. Už nevím jak se tíhy zbavit. A ta narůstá.
Nedokáží a ním být ani v jednom pokoji. Mladší syn chodí do první třídy a on ho neustále omlouvá. A jak nemusí to či ono. Ale on by měl. Není mimino a učit psát a počítat by se také měl. Už nemám sílu. Hledala jsem na internetu jestli nenajdu vhodného, jak a kdo je vhodný, kdo to určuje? Potřebují si s někým promluvit s někým kdo pro mě je cizí. Kdo mi řekne, záměř se co děláš, on vlastně nemůže říct špatně, nebo může? Netuším. V telefonu mám apku co mě může objednat k obvodnímu lékaři. Už dvakrát jsem měla napsáno co potřebuji a dvakrát neposlala. Dělám si starosti jaký dopad to má na děti. Starší syn to řeší jídlem. Mladší stále dokola opakuje mám vás rád a nechci, abyste byli od sebe.
A já jsem zřejmě slabá, bez energie. Práce je to jediné co mě teď drží v klidu a ještě, abych se plně soustředila na něco jiného než na můj ubohý psychicky stav. V noci mám problém spát. Ráno vstanu a mám svou rutinu. V práci únavu zahanim energetakem. Což také není ideální. Občas mám problém se v práci soustředit, srovnat si myšlenky. Nelze vše popsat. Horší je, že už necítím vztek, žádné emoce. Ještě mě tu drží mladší syn. Je ještě tak maličký. Nebýt ho sebrala bych se a šla. Bylo by jedno kam, nebo kde bych skončila. Ještě mám záchrannou brzdu v podobě malého klučíka. A proto jsem rozhodnutá vyhledat pomoc odborníka.
Jak to vše bude pokračovat netuším. Ani netuším kolik sil mi ještě zbývá. Nebo kolík úskalí na mě čeká. Můj život je procházka peklem.
