Článek
Čekáme na autobus.
Syn zkouší moji trpělivost, jen co jsme opustili školku. On chce to a půjdeme tam a tam. Ještě v klidu, mu říkám:
Teo, teď jdeme do obchůdku, koupíme rohlíky a salám. Pak se vydáme na hřiště.
Dítě v domnění, že zřejmě ještě nemá vyzkoušené hranice, co vydržím. Říká:
Já, chci na hřiště hned.
Ne, jdeme prvně do obchodu a pak na hřiště.
Ne, já chci jít na hřiště hned.
Tak, naposledy ti říkám, co bude, a bude to tak a ne jinak. Jdeme do obchodu, po obchodě na hřiště.
Samo sebou se vzteká a předvádí umění vrčení s gorilím tancem námluv.
To už přesahuje mou dnešní dávku tolerance. Chytla jsem ho za ruce postavila před sebe, klekla si, aby jeho oči byly v úrovních mých očí. Aby neměl pocit, že má pozice je nadřazená. A jasně artikuluji, co a jak bude.
Podívej se, a pozorně poslouchej, ty jsi dítě, já jsem tvůj rodič. Jako rodič tě vychovávám a určují pravidla. A mé pravidlo stále zůstává stejné. Dítě poslouchá rodiče, ne naopak. Ve chvíli, kdy budeš mít dostatek zkušeností, a budeš mít své děti, budu ochotna poslouchat tvé příkazy k tvým dětem. Teď milý chlapče jsi malý, tak posloucháš mě. Rozumíš tomu?
Ano maminko, rozumím. Prosím utřeš mi slzy. Děkuji. Prosím obejmeme se?
Vytahuji kapesník a utírám slzy. Po chvíli se objímám syna.
Otočí se na mě paní a říká.
Neděláte dobře, když své dítě nebudete poslouchat.
Milá paní, já své dítě v tomto věku poslouchat rozhodně nebudu, nejsem jeho služka či otrok. Svému dítěti v tomto věku naslouchám, naslouchám jeho strachu, jeho příhodám, jeho pohledu na situací. Naslouchám, když se mu něco nelíbí. Poslouchat ho budu, až bude mít své děti a určí mi pro ně pravidla.
Hm, takhle jsem nad tím nepřemýšlela.
Já také ne. To až vy jste mi ukázala, jak to vlastně vnímám a cítím. Děkuji.
Nastupujeme do autobusu, jedeme do obchodu, pak na hřiště. A mě se stále honí hlavou myšlenky. Jak se dají zaměnit podobná slova, kolik mohou mít významu. Jak se dají v komunikaci zaměnit a mít následně jiný význam.
