Článek
Téma můj otec.
Můj otec zemřel, když mi bylo deset. Spáchal sebevraždu, oběsil se. Mamka ho našla na půdě, jasně si pamatuji, jak říkala, nechoď tam. Mami proč? Neodpověděla a já byla zvědavé dítě a šla tam. Naskytl se mi pohled, který můj dětský mozek nezpracoval. Dnes si říkám a šla jsem tam vůbec, opravdu jsem tam šla přes zákaz mamky? Nakonec jsem šla dolů k mamce. Viděla ji v slzách a čekající. Vše co bylo potom si nepamatuji. Ani si nepamatuji zda nás, jako děti neposlali k sousedce. Nevzpomínám si, kdy se otec narodil a kdy zemřel, mám mlžné vzpomínky. Co vím jistě, je, kdy se s mamkou brali. Jaký otec byl. Vzpomínám si, jak byl vždy ke mně milý. Naučil mě zabíjet králíky, řezat, sekat dříví, krmit husy, trhat kopřivy. Co jsem nesnášela, bylo chytání slepic, ale měla jsem ráda zkoumání obsahu jejich žaludku. Měli jsme domeček se zahradou. A otázky a otázky, které mi otec trpělivě zodpověděl. Nepamatuji si, že by se s mamkou hádali. Ale zase jsem neměla čas to pozorovat, tam jsem měla sbor, tam kostel, tam zahrada, sourozenci, jiskřičky, poznávací kroužek. Plno svých dětských starostí. Tak, otázka proč to udělal, nevím. Dal mi hodně a hodně mě naučil. Na jeho pohřbu jsem slíbila, že budu mít titul, jak si přál. A svůj slib jsem dodržela. 🥰 Jsem ráda, že se to vše stalo. Zocelilo mě to, naučilo přijímat rány a držet slovo. Život je krásný se všemi bolestmi a strastmi. Díky tomu všemu jsem dnes taková jaká jsem. Děkuji, jsem milující, trpělivá, chápající a láskyplná matka.
Dnes už otce přijímám takového jaký byl. Kdysi jsem ho obdivovala, pak nenáviděla. Nechal mě tu s dvěma sourozenci a matkou, která začala věnovat pozornost alkoholu.
Přesto jsem nepodlehla depresím, ani jsem nepadla na dno. Zvedla jsem se a naučila žít po svém. Traumata jsem si postupem času zpracovala, odpustila si. Ano sobě, za své myšlenky, za své domněnky, za své činy. Vše jsem udělala, jelikož jsem věřila, že je to správné. A tak to má být, odpustit sobě, nikomu jinému a ani nikdo jiný nemá právo vám odpouštět. To je jeho.
