Článek
Nevím jak začít, takže přímo začnu.
Kdysi jsem četla knihu, Zpověď požívače opija. Něčím se mi vryla do paměti, jelikož si jí pamatuji dodnes, obal, tvar a barvu obalu, samo sebou obsah. Inspiraci tedy pro mě byla.
Se svým dětstvím, díky rady, kterou jsem dostala, jsem se vyrovnala. Necítím zlost, nenávist, ani lítost nad tím co se stalo. Mělo to tak být, jsem tím kým jsem, a jsem na sebe hrdá.
Do svých deseti let si toho moc nepamatuji, ač se snažím sebevíc, zatím je mi to utajené.
Můj příběh, zpověď začíná se smrtí mého otce. Můj otec, spáchal sebevraždu, oběsil se na půdě, 22.12., našeho domu. Hloupá malá holka ho našla. Zřejmě podle našich zdravotníků jsem byla v šoku. Jelikož jsem v klidu, podle mamky, sešla dolů že schodů a řekla jí, že taťka je na půdě a neodpovídá mi. Pak mám celkem výpadek, pamatuji si ty vánoce, byly bez emocí, dělala jsem vše strojově, jen aby sestra s bratrem nějaké měli. Dokonce si pamatuji, jak mi mamka zapomněla zabalit dárek a pak ho vytáhla ze skříně. V té chvíli pro mé sourozence skončil Ježíšek. Od té doby, vše spadlo na mou hlavu. Můj tříletý bratr, už v té době jsem se o něj chtěla postarat, se sestrou psát a učit se první třídu byla fuška. Má mamka propadla alkoholu a to doslova. Vstávat v šest, zatopit, vodit bratra a sestru do školky a školy, ze školy to samé kolečko, udělat úkoly, postarat se o topení, domácnost. Každičký den jsem se ze školy modlila, aby mamka spala. Každý úder co jsem dostala, jsem dostala ráda a trpělivě, jen aby ho nedostali sourozenci. Jakoukoliv sladkost, co jsem dostala jsem schovala pro sourozence, každičkou korunu, jsem schovávala, protože jsem věděla, že mamka koncem měsíce nebude mít na jídlo.
S monokly do školy, výmluvy co se mi stalo, jsem velice rychle zvládla. Už v té době jsem neměla moc kamarádů. Měla jsem to, o to snazší.
Střední školu mi vybrala učitelka základky. To co jsem chtěla dělat, jsem nedělala. Střední jsem zvládla, jako premiant, učila se ráno před školou, cestou do školy a po nocích, kdy moje lásky spali, spokojeně a klidně. Noční můry, které mívali jsem s nimi ustála v pokoji a klidu. Moji mamku jsem neměla ráda, ale kousek mě jí chápalo měla své noční můry, které jí trápily. Jednou jsem vzala sourozence a utekla s nimi, našli jsme srub, že v něm budeme bydlet. V noci jsme bylo zpátky doma, mamka si ani nevšimla a já za to byla ráda. Od té doby jsem se snažila, situace dřív analyzovat, nalézat východiska, než utéct. Práce pro mě nebyla cizí, už na střední jsem si našla brigádu, abych sourozencům dopřála drobnosti, po kterých jejich srdce toužila. Když jsem koupila něco sobě, hned jsem na sebe pocítila vztek. Tak jsem začala chodit do sekače, a dokázala koupit i těm malým mým rarachům. Pokaždé jsem se snažila nalézt shodné východisko.
Mé dětství bylo i úchvatné. Naučit se zasadit, vykopat zeleninu a vědět kdy, se co sazí. Až teď mi dochází při psaní těchto řádků, že jsem byla ve spojení se zemí, to byla ona co mi dávala sílu vstát a vše přečkat. V ovocném sadě jsme vždy měli dostatečnou úrodu jablek, třešní, švestek a hrušek. Angrešt, maliny, rybíz a ostružiny jsme neradi sbírali, ale věděli jsme, že je to nutné k dalšímu přežití.
Sklízela jsme uhlí, když přivezli. Dřevo sekali na třísky, sekání jsem milovala. Bratr, až byl dostatečně starý, to nesnášel. Ale to, protože mu mamka opakovala, to je přece mužská práce. Tohle rozdělování jsme nesnášeli už z dětství, proto máme domácnosti postavené jinak.
Měla jsem i radost, jak přišli poprvé opilí, hru na schovávanou před mamkou, aby na to nepřišla. Strkaní hlavu do sněhu, aby trochu vystřízlivěli, provaz na půdu a lezení po něm, když mamka dala zaracha.
Zachraňování kočičky ze stromu, psa z ostnatého drátu. Nebylo vše jen černé. Děkuji
Mého otce jsem v nějaké době mého života obdivovala, protože vzít si život dá celkem odvahu. V jiné nenáviděla jak si mohl dovolit tohle udělat a nechat nás tady v tomhle žít, jaký pro mě nebyl srab, že se nedokázal vypořádat se životem. Dnes vím, že se snažil dát ze sebe to nejlepší a věřil nám, že to vše se sourozenci zvládneme a budou z nás skvělí a báječní lidé i s našimi strašáky, které si v životě neseme.
Má mamka je skvělá babička. Opravdu, syna a neteř učila první třídu. Vodila syna do kroužku, školky, první třídu celou. Teď s ním umí nádherně diskutovat. Já chodila do práce už od jeho dvou let. Ano závislost, že by měl nedostatek mi zůstal. Vždy mě, až jsem dospělá a žijí svůj vlastní život vyslechla. Řekla názor a já mohla přemýšlet. Pomohla s dětmi. To co dělala v minulosti jsem jí odpustila. Vlastně sobě. Děkuji jí za to, čím jsem dnes. S druhým synem, mi pomáhá už od jeho osmi měsících. Nestěžovala si ještě ani jednou a to syna znám a vím co dokáže. Už se těší až ho bude vodit do školky a nebudu ho tam přeci nechávat spát. S narozením druhého syna pookřála i ona. Září štěstím, už z ní není troska, šedá myš.
Děkuji za přečtení těchto řádků, děkuji za zpracování negativních emocí. Děkuji za uvědomění svých pocitů. Děkuji za lekce, které jsem dostala a které mě utvořili člověkem milující své děti.
