Článek
Dva týdny po dvanáctých narozeninách Charlese Dickense byl jeho otec zatčen pro dluhy a odveden do vězení v londýnském Marshalsea. Doma začalo ubývat jídla; matka, která zůstala sama s pěti dětmi, postupně zastavovala zařízení domácnosti, až byly nábytkem vybaveny jen dvě místnosti. Charles musel do zastavárny odnést jednu podruhé i své oblíbené knihy. Rodina rozhodla, že musí jít pracovat. Dětská práce byla v tehdejší Anglii samozřejmá, takže Dickensovi rodiče - kteří se nevyznačovali ani nějak zvláštní citlivostí - neměli žádné výčitky svědomí, když jejich senzitivní, chytré dítě denně odcházelo do dílny na výrobu leštidla na boty. Byla to stará barabizna na břehu Temže, zamořená krysami a plná kraválu, a chlapec tam od rána do noci lepil štítky na sklenice s leštidlem - za šest šilinků týdně.
V dílně strávil sice „jen“ šest měsíců, odnesl si však z této zkušenosti trauma, kterého se celý život nezbavil. Dítě, jemuž náhle odebrali lásku i svobodu, si nedovedlo představit, že by přišla pomoct nebo osvobození. Trpkost těchto zkušeností bezpochyby zvyšovala i skutečnost, že se Dickens narodil v přímořské části Portsmontu v jižní Anglii a své dětství prožil v zeleni, vůních a pastorální scenérii venkovské Anglie až do doby, kdy musel odjet za rodiči do pachu, vřavy a vlhkých stínů londýnské periferie. Po hrozném prožitku lepiče štítků se malý Charles zotavoval také tím, že chodil ještě dva roky do školy. Ale už v patnácti se stal poslíčkem v advokátní kanceláři, naučil se ve volných chvílích těsnopis a snil o dráze parlamentního zpravodaje. I poznatky z prostředí právnického centra Gray's Inn se budou později často zrcadlit v mnoha jeho románech. Stal se parlamentním zpravodajem v právě založeném deníku The Sun. Po celé následující čtyři roky tvrdě pracoval, až do roku 1836, nešetřil síly a překonával všechny překážky, jichž se tehdy mladým novinářům kladlo do cesty nemálo. „Psal jsem na dlani, ve světle lucerny, v dostavníku se čtyřspřežím, jež pádilo divokou krajinou a hlubokou nocí.“ Nestačil mu však jen úspěch novinářský. A pod pseudonymem Bos (byla to přezdívka jeho mladšího bratra) uspořádal a vydal knižně ve dvou svazcích v roce 1836 črty, kterými přispíval donedávna do literárních časopisů. Třebaže úspěch neměl hned finanční efekt, přinesl mladému autorovi proslulost postačující k tomu, aby mu nové nakladatelství nabídlo doprovázet textem skici ze sportovního života, jež kreslil malíř Seymour. Ačkoliv sport nepatřil zrovna k Dickensovým oblíbeným tématům, nabídku přijal a 31. března 1836 začaly vycházet šilinkové sešity Posmrtných papírů Pickwickova klubu. Co mělo být dost přízemním sledem současných sportovních nálad a žertů, stalo se překypující, neodolatelnou komickou kronikou, jaká se v anglické literatuře nevyskytla nikdy předtím ani potom. Přinejmenším dvě její postavy - Samuel Pickwick a Sam Weller - se staly opravdu nesmrtelné a světoznámé. V některém ohledu nebyli Pickwickovci překonáni ani v románek zralého Dickense. Dva dny po uveřejnění románu se Dickens oženil. Vzal si za manželku nejstarší ze tří dcer kolegy novináře, Catherine Hogarthovou. Ještě než dokončil Pickwicky, začal Dickens pracovat na prvním velkém románu, Oliveru Twistovi (1837 až 1838). Je to výkřik hněvu proti systému donucovací práce, proti krutostem, nespravedlnosti a mrzačení, jejíchž se tehdejší anglikánská společnost dopouštěla na bezbranných dětech. Práce na románu však měla na Dickense vliv i v jiném ohledu. Dickens byl - v nejlepším smyslu slova - autor tendenční. Svá díla psal s úmyslem napomáhat ke zlepšení poměrů - jsou zamyšlena jako nástroje reformy. Co román, to vážná obžaloba. Humor vystupuje jen jako zdůraznění tragiky: je-li Oliver Twist protestem proti bezcitnosti společnosti vůči bezprizorným dětem, je Nikolas Nickelby (1839) útokem na nesmyslný školský systém, Martin Chuzzlewit (1844) je poznamenán deziluzí z americké bílé demokracie a černého otroctví, David Copperfield (1850), jeho nejromantičtější a nejautobiografičtější dílo, zesměšňuje v proslulých pasážích anglickou justici té doby, Zlé časy (1854) jsou jedním z prvních románů o boji továrního dělnictva, Malá Dorritka (1857) je děsivým obrazem dlužnického vězení a degenerace člověka, který v něm maří nejlepší léta života, Příběh dvou měst (1859) rozebírá příčiny francouzské revoluce.
Dickens ovšem nebyl zdaleka jediný – byť z nejlepších a nejvlivnějších - literát, který dal svoje pero do služeb sociální spravedlnosti. V jeho citlivé mysli a originální tvůrčí fantazii, podpořené fotografickou pamětí, dostávaly i všední věci poetickou podobu. A tak pravá velikost Charlese Dickense je ve schopnosti přetavovat politické myšlenky do uměleckého tvaru, do obrazů, charakterů, postav a děje.
Američtí čtenáři obdivovali Dickense ještě více než angličtí. Když na náklady svého nakladatele odjel v roce 1841 do Spojených států na „pracovní dovolenou“, byl tam oslavován a hýčkán. Americká demokratičnost se Dickensovi zamlouvala, mnoho věcí se mu však nelíbilo a ty patřičně satiricky vylíčil jak v Amerických poznámkách, tak v románu Martin Chuzzlewit. Tento román, stejně jako následující, Dombey a syn (1848), plně prokazují autorovu uměleckou zralost. Dickens v nich osvědčuje svůj humor, ostrou satiru, dramatickou vynalézavost. Je to rok, v němž se mu nejen narodilo osmé dítě (druhý syn), nýbrž v něm začal psát i Davida Copperfielda.
Zčásti došel Dickens tohoto životního naplnění teprve v roce 1857. Založil mezitím vlastní časopis, vydal pozoruhodné romány Ponurý dům (1853), Těžké časy (1854) a Malá Dorritka (1857) a stal se ještě známějším a oblíbenějším, protože veřejně přednášel a četl ze svých děl.
Jeho talent byl v tomto ohledu vždy zřejmý, teď se projevil naplno. Když se v Manchesteru podílel na inscenaci divadelní hry přítele Wilkie Collinse a seznámil se s osmnáctiletou herečkou Ellen Ternanovou, změnil tento vztah v podstatně jeho život. Životopisci ho dodnes zcela neobjasnili; je však jisté, že byl hlavním důvodem Dickensova rozchodu s manželkou, která jeho vnitřní život málo chápala (i když třeba říci, že ani on se nesnažil rozumět starostem jejím, ani těm, jež měla s deseti dětmi). I v těchto letech pokračoval Dickens v cestách po Anglii s předčítáním ze svých děl. V roce 1867 je také přenesl podruhé do Ameriky. Nadšení Američanů znovu neznalo mezí. Ale i když spisovatelova energie byla nadlidská, tělo ponenáhlu zklamávalo. Už před odjezdem nebyl v pořádku, v Americe onemocněl; ani návrat a klidnější život jej nevyléčil. Ztrácel paměť, dostavovaly se první příznaky mrtvice, to vše jako výsledek přepracovanosti, přílišného spěchu a vzrušení. Lékaři varovali - čtrnáct měsíců před smrtí. Dickens však pokračoval v recitacích, staly se pro něj jakousi nutností. 15. března 1870 recitoval naposled, soustředil se pak na knihu, kterou už nestihl dokončit: Tajemství Edwina Drooda. Podle částí, jež vyšly, lze usuzovat na jeden z jeho nejlepších románů. Avšak 8. června porazila Charlese Dickense smrt. Sama královna telegrafovala soustrast, a přestože si spisovatel přál, aby byl pochován na tichém venkovském hřbitově, leží v „koutku básníků“ ve Westminsterském opatství. Přežívá v postavách, které vytvořil; hrdiny jeho románů nepřestali být lidé žijící z práce - většinou tvrdé práce - svých rukou i mozku.
Zdroj: Wikipedie.cz
