Albánie není na prodej. Ani Kushnerovi

Albánské heslo „Albania is not for sale“ zní jednoduše. Právě v tom je jeho síla. Nejde jen o odpor proti jednomu hotelovému komplexu, jednomu investorovi nebo jedné vládní zakázce. Jde o otázku, zda stát, který míří do Evropy, smí zacházet se svou krajinou jako s katalogem parcel pro globální miliardáře.

Podle Reuters vyšly v Tiraně tisíce lidí protestovat proti plánu luxusního resortu spojeného s investiční firmou Jareda Kushnera Affinity Partners. Projekt za zhruba 1,4 miliardy eur má vzniknout na dosud nezastavěném pobřeží poblíž chráněné oblasti Vjosa-Narta, kde žijí plameňáci, tuleni a kde hnízdí mořské želvy. Ekologové varují, že zásah může ohrozit stovky hektarů pobřeží a citlivé mokřadní ekosystémy.

Vláda premiéra Ediho Ramy argumentuje investicemi, pracovními místy a příslibem, že projekt bude muset splnit albánské i evropské ekologické normy. To samo o sobě není nedůležité. Albánie má právo rozvíjet turistický průmysl a usilovat o ekonomický růst. Jenže právě tady začíná problém: skutečný rozvoj se nepozná podle počtu hotelových pokojů, ale podle toho, zda dokáže chránit to, co je nenahraditelné.

Mokřad není prázdný prostor čekající na zhodnocení. Je to živý archiv krajiny. Místo, kde se potkává voda, ptáci, migrace, místní paměť i budoucnost. Když se taková krajina převede do jazyka developerských vizualizací, něco podstatného se ztratí: veřejný zájem. A právě ten protestující brání.

Ještě vážnější je politický rozměr celé kauzy. Projekt není spojován s anonymním investorem, ale s Jaredem Kushnerem, zetěm amerického prezidenta Donalda Trumpa. To z něj automaticky nedělá nelegitimní investici. Ale dělá z něj případ, který vyžaduje maximální transparentnost. U takto citlivého území nestačí slibovat „odpovědnou správu“ a „environmentální zlepšení“. Je nutné ukázat smlouvy, povolení, posudky, kompenzace, vlastnické vazby a přesné ekologické dopady.

The Guardian i AP upozorňují, že odpor v Albánii není pouze ekologický, ale také občanský a protikorupční: lidé se ptají, kdo rozhoduje o veřejném prostoru, kdo z projektu získá a zda byly respektovány veřejné konzultace a zákonné postupy.

Albánie je zároveň zemí, která usiluje o členství v Evropské unii. To znamená, že nejde jen o albánskou domácí debatu. EU otevřela s Albánií jednání o klastru zahrnujícím zelenou agendu, udržitelnou konektivitu, životní prostředí a klimatickou politiku. Právě ochrana přírody a schopnost vymáhat pravidla bude jedním z testů, zda je evropská integrace skutečná, nebo jen rétorická.

Největší nebezpečí podobných projektů spočívá v jazyce, kterým jsou obhajovány. Říká se „investice“, ale může jít o vyvlastnění budoucnosti. Říká se „luxusní turismus“, ale může jít o uzavření krajiny před těmi, kterým patřila po generace. Říká se „rozvoj“, ale může jít o civilizační regres: o návrat k představě, že příroda má hodnotu teprve tehdy, když ji někdo zpeněží.

Albánští demonstranti proto nebrání jen plameňáky. Brání princip, že stát není realitní kancelář a chráněné území není čekárna pro developera. Jestli chce Albánie do Evropy, pak právě Vjosa-Narta ukazuje, jaká Evropa to má být: buď Evropa pravidel, veřejného zájmu a ochrany krajiny, nebo Evropa, kde silní kupují výjimky a slabí ztrácejí hlas.

A v tom je albánský protest důležitý i pro nás. Protože otázka nezní, zda může země přijímat zahraniční investice. Otázka zní, zda za ně prodá i to, co už nikdy nepůjde koupit zpátky.

Zdroje