Článek
V pátek 6. srpna 1926 krátce po sedmé hodině ráno vstoupila Gertrude Ederle do vody u francouzského mysu Gris-Nez. Tělo měla pokryté silnou vrstvou ovčího tuku, který ji měl alespoň částečně chránit před chladem. Na očích měla vlastní plavecké brýle, jejichž okraje byly utěsněny rozehřátým voskem ze svíčky. Tradiční těžký ženský koupací oděv odmítla a sama si upravila lehčí dvoudílné plavky.
Bylo jí dvacet let. Před ní dokázalo přeplavat kanál La Manche pouze pět mužů. Žádná žena.
Když přibližně o čtrnáct a půl hodiny později vystoupila na anglické pobřeží u Kingsdownu, nebyla už pouze první ženou, která průliv překonala. Dosavadní nejlepší mužský výkon zlepšila téměř o dvě hodiny. Zpochybnila tím nejen sportovní rekord, ale i tehdy rozšířenou představu, že ženské tělo není schopné dlouhodobé extrémní zátěže.
Ženské tělo mělo znát své meze
Dnes může příběh Gertrude Ederle působit jako známý typ vyprávění o ženě, která navzdory předsudkům dokázala nemožné. Ve dvacátých letech však nebyla účast žen ve vrcholovém sportu samozřejmostí.
Sportovkyně byly stále často posuzovány nejen podle výsledků, ale podle toho, zda jejich tělo, vzhled a chování odpovídají představě „správného ženství“. Žena mohla sportovat, pokud přitom neztratila půvab, společenskou přijatelnost a ochotu neohrožovat mužské postavení.
Ederle tento rámec narušovala už před plavbou přes La Manche. Narodila se roku 1905 v New Yorku do rodiny německých přistěhovalců. Její otec provozoval řeznictví a plavat ji učil během rodinných pobytů v New Jersey. Už jako dospívající vytvořila řadu amerických a světových rekordů. Na olympijských hrách v Paříži roku 1924 získala zlato ve štafetě a dvě bronzové medaile v individuálních závodech. Mezi lety 1922 a 1925 vytvořila či překonala celkem 29 národních a světových rekordů.
Přesto ji svět začal skutečně brát vážně až ve chvíli, kdy se rozhodla porovnat nikoli pouze s jinými ženami, ale s nejlepšími muži.
První pokus ukončil cizí dotek
Kanál La Manche měří v nejužším místě přibližně 34 kilometrů. Pro plavce však nejde o přímou cestu z jednoho pobřeží na druhé. Silné proudy jej nutí měnit směr, takže výsledná trasa může být o desítky kilometrů delší. Plavec se musí vyrovnat s chladem, vlnami, lodním provozem, únavou a ztrátou orientace.
Gertrude Ederle se o přeplavání pokusila už v srpnu 1925. Pokus skončil poté, co se jí někdo z doprovodné lodi dotkl. Podle pravidel tím byla automaticky diskvalifikována.
Její tehdejší trenér Jabez Wolffe tvrdil, že plavkyně potřebovala pomoc. Ederle byla přesvědčena, že mohla pokračovat. Okolnosti zůstaly předmětem sporů, ale jejich důsledek byl jasný: Wolffeho propustila a rozhodla se pokus zopakovat.
Novým trenérem se stal Bill Burgess, druhý člověk v historii, který La Manche úspěšně přeplaval. Ederle následující rok trénovala několik hodin denně a před druhým pokusem výslovně požadovala, aby se jí nikdo nedotýkal, dokud sama nebude chtít z vody vystoupit.
Neúspěch se tak nestal závěrem příběhu, ale jeho nejsilnější částí. Kdyby uspěla napoprvé, byla by první ženou, která přeplavala průliv. Po sporném zásahu trenéra se však její druhý pokus změnil také v boj o právo rozhodovat o vlastním těle a o hranici jeho možností.
Pět mužů a jedna „nevhodná“ technika
Při plavbě Ederle používala především rychlý kraul. Část tehdejších odborníků jej pro dlouhé vzdálenosti nepovažovala za vhodný a doporučovala pomalejší, údajně úspornější způsoby plavání. Ederle však věřila technice, která jí přinesla úspěchy v bazénu.
Do vody vstoupila v 7.08. Doprovázeli ji trenér, otec, sestra a posádka podpůrné lodi. Z ní dostávala jídlo a pití, aniž by se jí kdokoli dotkl. Aby neztratila rytmus, zpívala si. Její otec jí slíbil červený automobil, pokud se dostane až do Anglie, a lidé na lodi jí proto postupně ukazovali obrázky jednotlivých částí vozu.
Počasí se během plavby zhoršovalo. Ederle bojovala se silnými proudy, vysokými vlnami a žahnutím medúz. Kvůli přílivu a odlivu neuplavala pouhých 34 kilometrů, ale přibližně 56 kilometrů.
Přesný čas jejího výkonu se v dobových a pozdějších pramenech liší o několik minut. Nejčastěji se uvádí rozmezí od 14 hodin a 31 minut do 14 hodin a 39 minut. Na podstatě se nic nemění: rekord Argentince Enriqueho Tiraboschiho překonala téměř o dvě hodiny.
Na anglickém pobřeží na ni čekali lidé, kteří se o blížícím se přistání dozvěděli z novinových zpráv. Když se konečně postavila na nohy, byla oteklá, pohmožděná a vyčerpaná. Sama později přiznávala, že téměř neslyšela, co jí lidé říkají.
Nebyla však pouze první ženou na druhém břehu. V tu chvíli byla nejrychlejším člověkem, který La Manche přeplaval.
Sportovní přímý přenos bez televize
Plavba Gertrude Ederle nebyla jen mimořádným sportovním výkonem. Byla také jednou z prvních sportovních událostí, které se proměnily v téměř nepřetržitě sledované mediální drama.
Pokus finančně podporovaly deníky New York Daily News a Chicago Tribune. Na doprovodné lodi cestovali reportéři, kteří pomocí bezdrátového spojení odesílali informace o poloze, počasí a stavu plavkyně. Redakce během dne vydávaly aktualizovaná vydání a veřejnost mohla sledovat, zda Ederle ještě plave a jak daleko se dostala.
Dnes podobnou roli plní živé televizní přenosy, sociální sítě a mobilní aplikace. Roku 1926 ji zastávaly lodní vysílačka, telegraf a titulní stránky novin.
Ederle byla sama uprostřed moře, ale její samota byla zároveň veřejným představením.
Ještě před startem podepsala smlouvu s deníkem Daily News, který měl získat její exkluzivní vyprávění po případném úspěchu. Noviny proto měly přímý obchodní zájem na tom, aby se z pokusu stala událost. Poslaly s ní reportérku, průběžně vytvářely napětí a představovaly veřejnosti Ederle jako budoucí hrdinku ještě předtím, než vstoupila do vody.
Dobový časopis The New Yorker krátce po její plavbě otevřeně popsal, jak tento mechanismus fungoval: výkon byl skutečný, ale rozsah slávy nevznikl samovolně. Byl výsledkem pečlivé práce novin, právníků, promotérů a městských úředníků.
Moderní celebrita už nebyla pouze člověkem, který něco mimořádného vykonal. Byla společným produktem výkonu, příběhu a distribuce pozornosti.
Dva miliony lidí v ulicích
Když se Ederle 27. srpna 1926 vrátila do New Yorku, čekal ji průvod po Broadwayi. Z oken padaly papírové pásky, útržky dokumentů a konfety. Podle často uváděných odhadů se v ulicích shromáždily přibližně dva miliony lidí. Šlo o první newyorský průvod tohoto druhu pořádaný na počest ženy.
Navenek mohl působit jako spontánní výbuch nadšení. Dochované dokumenty newyorského městského archivu však ukazují něco jiného.
Přivítání připravoval zvláštní výbor vedený Groverem Whalenem. Organizace zabrala osm složek úředních dokumentů. Do příprav byly zapojeny policie, hasiči, přístavní správa, městské technické služby, sportovní organizace i média. Bylo přesně určeno, kde Ederle nastoupí na loď, kdy průvod vyjede, v kolik hodin dorazí k radnici a kdo se zúčastní následné slavnostní večeře.
Dav však překonal očekávání. Po oficiálním ceremoniálu se lidé natlačili až ke schodům radnice a jeden z policistů musel Ederle zvednout a odnést zpět do budovy.
Hrdinka, která dokázala čtrnáct hodin vzdorovat mořským proudům, se málem stala obětí vlastního přivítání.
Průvod na počest Gertrude Ederle postupující po Broadwayi v New Yorku za přihlížení početného davu.
Oslava ženy – ovšem jen té správné
Ani triumfální přijetí neznamenalo, že společnost přestala Ederle posuzovat podle tradičních představ o ženskosti.
Na jednání přípravného výboru Grover Whalen její výkon vykládal jako důkaz, že moderní mladé ženy netráví všechen čas kouřením a pitím. Pochvala tedy současně obsahovala disciplinující poselství: Ederle byla oslavována nejen jako sportovkyně, ale jako příklad „správné“ americké dívky.
Podobně postupoval prezident Calvin Coolidge, který ji při přijetí v Bílém domě označil za nejlepší americkou dívku. Tisk jí dal přezdívku Královna vln. Vznikaly písně, krátké filmy i reklamní nabídky. Producenti jí nabízeli vystupování ve varietních programech a firmy chtěly spojit její jméno se svými výrobky.
Společnost tak její výkon přijala, ale současně jej přeložila do jazyka, kterému rozuměla: dívka, královna, americká dcera, mediální atrakce.
Bylo snazší obdivovat výjimečnou ženu než připustit, že její výkon může měnit pravidla pro ženy obecně.
Sláva měla krátkou dobu použitelnosti
Gertrude Ederle se po návratu objevovala ve filmech, ve varietních programech a při plaveckých exhibicích. Její příběh se prodával jako důkaz americké odvahy a modernosti.
Mediální logika však potřebovala stále nové události.
Už několik týdnů po jejím výkonu přeplavala La Manche další žena, dánsko-americká plavkyně Mille Gade Corsonová. Také jí New York uspořádal slavnostní průvod. To, co se v případě Ederle zdálo jako jedinečný zlom, se téměř okamžitě začalo měnit v opakovatelný mediální formát.
Ederle navíc postupně ztrácela sluch. Problémy měla od dětství po prodělaných spalničkách a dlouhé pobyty ve studené vodě její stav patrně zhoršily. Roku 1933 utrpěla vážné zranění zad po pádu ze schodů. Její veřejná kariéra se postupně uzavřela.
Nevzdálila se však úplně světu plavání. Po řadu let učila plavat neslyšící děti, působila při městských plaveckých soutěžích a pomáhala s vedením vodních sportů. Zemřela v roce 2003 ve věku 98 let.
Nebylo by přesné tvrdit, že byla zapomenuta úplně. Dostala se do Mezinárodní plavecké síně slávy a její výkon zůstává součástí sportovní historie. Z obecné kulturní paměti však její jméno téměř zmizelo.
Muži spojení s dobýváním vzduchu, pólů či vysokých hor se stali trvalými symboly své epochy. Ederle zůstala převážně poznámkou ve sportovních encyklopediích.
Hrdinka, kterou vyrobily noviny
Její příběh se proto nedá redukovat na povzbudivé vyprávění o tom, že člověk může dokázat všechno, když dostatečně věří.
Gertrude Ederle měla mimořádný talent, tvrdě trénovala a dokázala se vrátit po neúspěchu, který nepovažovala za spravedlivý. Zároveň však vstoupila do okamžiku, kdy se sport, reklama, bulvární tisk a masová politika začaly spojovat do moderního průmyslu slávy.
Noviny její výkon nezpůsobily. Bez nich by však zřejmě nezískal podobu celosvětového dramatu. Městští úředníci nevytvořili její rekord. Dokázali jej ale proměnit ve veřejný rituál, který zaplnil ulice New Yorku. Producenti ji nenaučili plavat. Dokázali však spočítat, kolik týdnů lze její vítězství prodávat.
To je možná nejaktuálnější část sto let starého příběhu.
Mění se technologie, nikoli základní pravidlo. Veřejnost chce hrdiny. Média je potřebují. Trh je dokáže využít. A jakmile zájem začne slábnout, musí přijít nový rekord, nový konflikt a nová tvář.
Gertrude Ederle přeplavala kanál La Manche za čtrnáct a půl hodiny. Její cesta z titulních stran do zapomnění trvala déle, ale byla stejně neúprosná.
Kingsdown – památník Gertrude Caroline Ederleové, která zde 6. srpna 1926 jako první žena završila přeplavání kanálu La Manche a zároveň překonala dosavadní mužský rekord.
Zdroje
https://www.archives.nyc/blog/2023/8/11/perseverence-gertrude-ederle-swims-the-english-channel
- Glenn Stout: Young Woman and the Sea: How Trudy Ederle Conquered the English Channel and Inspired the World. Boston: Houghton Mifflin Harcourt, 2009. ISBN 978-0-618-85868-2
- Tim Dahlberg, Mary Ederle Ward, Brenda Greene: America’s Girl: The Incredible Story of How Swimmer Gertrude Ederle Changed the Nation. New York: St. Martin’s Press, 2009. Kniha vznikla také za spolupráce Ederleiny neteře Mary Ederle Wardové.
- Gavin Mortimer: The Great Swim: The Epic Tale of the Race to Conquer the Channel. New York: Walker & Company, 2008. ISBN 978-0-8027-1595-1. Publikace zasazuje Ederle do širšího závodu několika plavkyň o prvenství v roce 1926.
