Od Lvova k Volyni: Východní Evropa stále vede válku o své mrtvé

Stačí vyslovit jméno jediného města třemi různými způsoby a před námi se otevřou tři rozdílné dějiny.

Lwów je městem polské kulturní paměti, univerzit, kostelů a ztracených východních území. Lviv je západoukrajinskou metropolí, symbolem ukrajinského národního života a odporu proti ruské nadvládě. Lvov připomíná sovětskou epochu, během níž byly starší identity města překryty jazykem impéria.

Nejde přitom jen o rozdílnou výslovnost. Každé jméno předpokládá jinou mapu, jiné hranice a jinou odpověď na otázku, komu město historicky patřilo. Židé, kteří po staletí tvořili jednu z jeho určujících komunit, už do tohoto sporu téměř nemohou promluvit. Nacistická genocida jejich svět zničila.

Právě zde začíná problém východoevropské paměti. Národy si připomínají především to, co jim bylo způsobeno. Mnohem obtížněji přijímají chvíle, v nichž příslušníci jejich vlastního společenství nestáli pouze mezi oběťmi, ale také mezi pachateli, pomocníky nebo lhostejnými diváky.

Před druhou světovou válkou patřil Lvov k Polské republice. Jeho společenský život utvářeli především Poláci, Židé a Ukrajinci. Židé představovali přibližně třetinu obyvatel města a Lvov byl jedním z nejvýznamnějších center židovského života v meziválečném Polsku.

V září 1939 však do města vstoupila Rudá armáda. Sovětský svaz obsadil východní část Polska na základě tajných ujednání paktu Molotov–Ribbentrop. Během následujících jednadvaceti měsíců sovětské orgány zatýkaly, deportovaly a popravovaly skutečné i domnělé odpůrce napříč etnickými skupinami.

Když v červnu 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz, příslušníci sovětské bezpečnosti před ústupem zavraždili ve lvovských věznicích tisíce vězňů. Německá propaganda následně jejich těla využila k rozdmýchání nenávisti. Židé byli kolektivně spojováni s bolševismem a nuceni mrtvoly vyprošťovat, čistit a vystavovat před zraky veřejnosti.

Dne 30. června 1941 obsadila Lvov německá armáda. Následujícího dne se proti tamním Židům rozpoutal pogrom. Podle současného shrnutí United States Holocaust Memorial Museum se násilí účastnili příslušníci německých jednotek, nově vytvořené ukrajinské milice, ukrajinští nacionalističtí aktivisté i místní civilisté ukrajinského a polského původu. Židé byli biti, ponižováni, okrádáni, svlékáni, sexuálně napadáni a vražděni. Nejméně několik set lidí zahynulo; vyšší odhady hovoří o tisících obětí.

Tento výčet je důležitý právě svou nepohodlností. Nepřipouští pohodlnou představu, že zločin spáchala jedna homogenní národní skupina, zatímco ostatní pouze přihlíželi. Rozhodující moc měli němečtí okupanti, kteří násilí vyvolali, umožnili a využili ve prospěch nacistické vyhlazovací politiky. Zároveň se však našli místní lidé ochotní do něj vstoupit.

Přiznat tuto skutečnost neznamená přenášet kolektivní vinu na dnešní Ukrajince nebo Poláky. Znamená to odmítnout kolektivní nevinu.

Národ není obžalovaný před soudem a jeho současní příslušníci nenesou dědičnou vinu za činy předků. Národní společenství však nese odpovědnost za způsob, jakým o těchto činech mluví: zda je zkoumá, nebo zakrývá; zda připomíná konkrétní oběti, nebo z nich dělá pouhý materiál pro vlastní politickou legendu.

Lvovský pogrom roku 1941 a volyňské masakry let 1943–1944 nelze sloučit do jediného příběhu „odvěké nenávisti“.

Pogrom ve Lvově byl součástí nástupu nacistické genocidní politiky proti Židům. Volyň představovala především organizovanou etnickou čistku polského civilního obyvatelstva vedenou ukrajinskými nacionalistickými strukturami v podmínkách německé okupace, sovětské partyzánské války a rozpadu předválečného státu.

Odborná literatura ukazuje, že ukrajinské nacionalistické vedení dokázalo do násilí zapojit nejen připravené kádry Organizace ukrajinských nacionalistů a Ukrajinské povstalecké armády, ale také část místního venkovského obyvatelstva. Nešlo tedy pouze o izolované akce několika ozbrojených oddílů.

Obě události však spojuje prostředí, v němž se státní moc opakovaně rozpadala a každá nová okupace nabízela možnost vyřizovat starší účty.

Nejprve se zhroutilo Rakousko-Uhersko a carské Rusko. Poté o území bojovalo Polsko, ukrajinské politické a vojenské síly, bolševické Rusko a další aktéři. Meziválečné hranice přiřkly západní Volyň a východní Halič Polsku, přestože zde žilo početné, v mnoha venkovských oblastech většinové ukrajinské obyvatelstvo.

Polský stát nedokázal vytvořit takové podmínky, v nichž by se většina Ukrajinců mohla považovat za rovnoprávné občany. Omezování ukrajinského školství, kulturních institucí a politického života, represivní „pacifikace“ i osadnická politika posilovaly pocit, že Polsko zde nevystupuje jako společný stát, nýbrž jako národní vlastník sporného území.

Tento kontext je nezbytný k pochopení radikalizace. Není však omluvou následné vraždy civilistů.

Dějiny se začínají falšovat ve chvíli, kdy je vysvětlení zaměněno za ospravedlnění.

Organizace ukrajinských nacionalistů vznikla roku 1929 jako radikálně nacionalistické hnutí usilující o nezávislý a etnicky co nejjednotnější ukrajinský stát. Její ideologie byla ovlivněna evropským integrálním nacionalismem a násilí chápala jako legitimní nástroj politického boje.

V letech 1943 a 1944 se na Volyni a později ve východní Haliči rozvinula systematická kampaň proti polskému obyvatelstvu. Nešlo pouze o střety ozbrojených podzemních jednotek. Cílem se stali lidé proto, že byli Poláci – celé rodiny, vesnice, kněží, děti i staří lidé.

Jedním z vrcholů násilí byla neděle 11. července 1943, kdy oddíly UPA a další ozbrojené skupiny zaútočily na desítky polských sídel. Část útoků byla vedena v době bohoslužeb, kdy se obyvatelé shromažďovali v kostelech.

Přesný počet obětí zůstává předmětem výzkumu i politických sporů. Odborné práce a institucionální odhady nejčastěji hovoří o desítkách tisíc zavražděných Poláků; v širším rámci Volyně a východní Haliče se běžně objevují údaje přibližně mezi 60 000 a 100 000 civilními oběťmi.

Následovaly také polské odvetné a preventivní útoky proti ukrajinským vesnicím. Některé měly charakter válečných zločinů a vyžádaly si tisíce ukrajinských civilních životů.

Připomínání těchto obětí je nezbytné. Nesmí se však stát prostředkem k vytvoření falešné symetrie.

Konstatovat, že se zločinů dopustili také Poláci, neznamená, že obě strany vedly stejnou vyhlazovací kampaň se srovnatelným rozsahem a cílem. Historická poctivost nevyžaduje vyrovnat počty obětí tak, aby se národní účty symbolicky vynulovaly. Vyžaduje rozlišovat mezi plánovaným vyčišťováním rozsáhlého území a odvetnými zločiny, aniž by byly odvetné zločiny zlehčovány.

Polsko-ukrajinský spor někdy vytváří dojem, že na Volyni proti sobě stály pouze dva národy. Skutečná etnická mapa kraje však byla mnohem složitější. Vedle Poláků, Ukrajinců a Židů zde žili také Němci, Rusové a početná česká komunita.

Připomenutí volyňských Čechů není pouhou snahou nalézt v cizím příběhu českou stopu. Jejich zkušenost ukazuje, že východoevropské pohraničí nelze vysvětlit jen prostřednictvím soupeření dvou národních projektů. Vedle velkých politických aktérů zde žily menší komunity, které neusilovaly o ovládnutí území, ale chtěly v něm především zachovat své domovy.

Čeští osadníci přicházeli na Volyň zejména od druhé poloviny 19. století. Zakládali vesnice, školy, knihovny, spolky, řemeslné podniky a hospodářství. Udržovali český jazyk a kulturní tradice, současně však žili v každodenním kontaktu s ukrajinskými, polskými, židovskými a dalšími sousedy.

Národní muzeum dnes uchovává rozsáhlý fond věnovaný volyňským Čechům, zahrnující fotografie, kroniky, archivní dokumenty i předměty spojené s jejich hospodářstvím, školstvím a společenským životem. Sbírka zachycuje především období od šedesátých let 19. století do poválečné reemigrace.

Jejich přítomnost připomíná, že Volyň nebyla prázdným územím, o jehož vlastnictví se přely dva hotové národní státy. Byla krajinou překrývajících se identit, jazyků a loajalit. Člověk zde mohl být českým evangelíkem nebo katolíkem, občanem meziválečného Polska, sousedem ukrajinských rolníků a později obyvatelem území obsazeného Sovětským svazem či nacistickým Německem.

Právě volyňští Češi názorně ukazují, co znamenal rozpad státního řádu pro menší komunitu. Během několika let se nad ní vystřídala polská státní správa, sovětská okupace, německý okupační režim, partyzánská válka i násilí různých ozbrojených skupin.

Vzpomínky pamětníků zachycují svět, v němž nebylo vždy možné rozpoznat, kdo přichází do vesnice jako spojenec, kdo jako rekvizitor a kdo jako vrah. Paměť národa uchovává svědectví lidí, kteří zažili sovětské represe, německou okupaci, vypalování obcí, službu v československém vojsku i poválečný příchod do Československa.

Nejtragičtějším symbolem českého osídlení se stal Český Malín.

Obec založenou českými kolonisty roku 1871 obklíčily 13. července 1943 německé jednotky. Obyvatelé byli vyhnáni z domů, shromážděni a rozděleni do skupin. Muži a část žen byli zahnáni do budov v sousedním Ukrajinském Malíně, další ženy a děti do stodol a jiných objektů v Českém Malíně. Budovy byly následně zapáleny.

Zahynulo 374 Čechů a 26 Poláků. Mezi českými oběťmi bylo 105 dětí mladších čtrnácti let.

Český Malín bývá označován za „volyňské Lidice“. Takové přirovnání českému čtenáři okamžitě přiblíží rozsah tragédie, může však zároveň zakrýt její vlastní historické okolnosti.

Český Malín nebyl pouze vzdálenou kopií Lidic. Byl součástí specifické krajiny východoevropské okupační války, v níž se německá protipartyzánská politika spojovala s kolektivními tresty, etnickým napětím a téměř úplným rozpadem právní ochrany civilního obyvatelstva.

Je přitom nutné zachovat zásadní rozlišení: Český Malín nevypálila Ukrajinská povstalecká armáda, nýbrž německé okupační jednotky.

Nelze jej proto mechanicky přičíst k organizovanému vyvražďování Poláků ukrajinskými nacionalisty. Právě tato odlišnost je však pro pochopení Volyně podstatná. Ve stejném prostoru a téměř ve stejné době probíhalo několik odlišných násilných procesů, které měly jiné pachatele, cíle i ideologické motivace.

Volyň nebyla dějištěm jediné občanské nebo národnostní války. Byla krajinou nacistické genocidy Židů, německého teroru proti civilistům, sovětských represí, ukrajinské etnické čistky polského obyvatelstva, polských odvetných zločinů i každodenního boje místních lidí o pouhé přežití.

Kdo všechny tyto události spojí do jediného nerozlišeného příběhu „vzájemného vraždění“, nevytváří smíření. Vytváří historickou mlhu, v níž se ztrácí odpovědnost konkrétních pachatelů.

Po příchodu Rudé armády se tisíce volyňských Čechů přihlásily do československých vojenských jednotek formovaných na území Sovětského svazu. Bojovali na východní frontě a podíleli se na osvobozování Československa.

Jejich motivace nebyla vždy stejná. Někteří se hlásili k československému vlastenectví, jiní viděli ve vojenské službě cestu z okupované Volyně nebo možnost pomstít zavražděné příbuzné. Často šli bojovat za stát, který znali jen z rodinné tradice a vyprávění předků.

Volyňský Čech Jaroslav Peterka později vzpomínal na mladé lidi, kteří umírali za Československo, přestože svou „původní vlast“ osobně téměř neznali.

Tento motiv je mimořádně silný. Ukazuje, že národní identita nemusí být založena pouze na území, na němž člověk žije. Může být uchovávána v jazyce, rodinných příbězích, náboženských obcích, školách a představě vzdáleného domova.

Po skončení války se většina volyňských Čechů rozhodla Volyň opustit. Československo-sovětská dohoda jim otevřela cestu k poválečné reemigraci.

Lidé, jejichž rodiny na Volyni žily po několik generací, zanechávali domy, hospodářství, hřbitovy i krajinu svého dětství. Přicházeli do země, kterou považovali za historickou vlast, ale kterou mnozí osobně téměř neznali.

Ani návrat jejich volyňskou zkušenost neuzavřel. Přinesli ji do českých a moravských obcí, do rodinných kronik, vzpomínek i dlouho nevyslovených traumat. Někteří po zkušenosti se sovětskou okupací jen obtížně přijímali poválečné československé nadšení pro Sovětský svaz. Po únoru 1948 se navíc ocitli v zemi ovládané komunistickým režimem – tedy politickým systémem, jehož praktickou podobu už mnozí poznali na Volyni.

Příběh volyňských Čechů proto není jen okrajovou kapitolou českého vystěhovalectví. Je českou součástí dějin východoevropského pohraničí – dějin, v nichž se hranice měnily rychleji než lidské domovy a člověk mohl během života několikrát změnit občanství, aniž by opustil rodnou vesnici.

Právě zde se historická fakta střetávají s národní pamětí.

V polském veřejném prostoru je Volyň především symbolem genocidy a opuštěných hrobů. UPA zde nevystupuje jako protisovětská odbojová síla, nýbrž jako organizace odpovědná za vraždění polských rodin.

V části ukrajinské paměti má stejná UPA zcela jinou funkci. Představuje jednu z mála výrazně ukrajinských ozbrojených formací, která bojovala za samostatný stát a po návratu sovětské moci pokračovala v odporu proti komunistickému režimu.

V zemi, jejíž moderní dějiny byly dlouho vyprávěny sovětským jazykem, se UPA stala součástí hledání vlastního nesovětského příběhu. Právě potřeba národního hrdinského mýtu však komplikuje otevřené přijetí zločinů spáchaných proti Polákům a Židům.

Problém není v tom, že Ukrajina připomíná protisovětský odpor. Problém vzniká, když je tento odpor použit jako morální rozhřešení všech činů organizací a osob, které se na něm podílely.

Člověk může bojovat proti sovětskému totalitarismu a současně se podílet na zločinu. Organizace může usilovat o legitimní cíl národní nezávislosti a současně používat zločinné prostředky.

Historická pravda není životopis světce, v němž musí být každá významná postava buď dokonale čistá, nebo dokonale zavrženíhodná.

Stejnou sebekritiku však potřebuje také polská paměť. Ta právem připomíná polské oběti Volyně, ale méně důsledně začleňuje do hlavního národního příběhu násilí proti ukrajinským civilistům nebo poválečnou Akci Visla.

Při této operaci komunistický polský stát roku 1947 násilně přesídlil více než 140 000 Ukrajinců, Lemků a příslušníků dalších východoslovanských komunit z jihovýchodního Polska do severních a západních oblastí země. Šlo o kolektivní zásah, který postihl celé obyvatelstvo bez ohledu na individuální odpovědnost za podporu UPA.

Žádný národ nemá monopol na utrpení.

A žádné utrpení nepřiděluje trvalou nevinu.

Mohlo by se zdát, že jde o spor historiků nad archivními dokumenty. Ve skutečnosti má Volyň přímý vliv na současné polsko-ukrajinské vztahy.

Jednou z nejcitlivějších otázek zůstávají exhumace a důstojné pohřbení obětí. Pro polské rodiny nejde pouze o diplomatický symbol. Jde o právo zjistit, kde jejich příbuzní leží, identifikovat ostatky a uložit je do označených hrobů.

Roku 2025 začaly exhumace v bývalé polské obci Puźniki. Byly nalezeny ostatky nejméně 42 mužů, žen a dětí zavražděných příslušníky UPA. Tento krok byl vnímán jako významný průlom po letech sporů o povolení archeologických a exhumačních prací.

V červnu 2026 se konflikt znovu vyostřil v souvislosti s použitím názvu UPA u ukrajinské vojenské jednotky. Symbol, který má v části ukrajinského prostředí evokovat boj proti Moskvě, je v Polsku neoddělitelný od masových vražd civilního obyvatelstva. Sporné zůstávají další exhumace, právní označení událostí i otázka, zda je přijatelné veřejně oslavovat organizaci zatíženou etnickými čistkami.

Tento spor se odehrává v mimořádně nebezpečné době. Polsko patří k nejvýznamnějším podporovatelům Ukrajiny napadené Ruskem. Zároveň je právě Rusko mocností, která má největší zájem na rozbití polsko-ukrajinského spojenectví.

Odtud vzniká lákavé, ale chybné pokušení: každou nepříjemnou otázku o OUN, UPA nebo Volyni označit za ruskou propagandu.

Ruská propaganda tato témata nepochybně zneužívá. To ale neznamená, že si zločiny vymyslela. Naopak: čím více budou historická fakta zamlčována nebo relativizována, tím snadněji si je Moskva přivlastní a použije je jako zbraň.

Nejlepší obranou proti propagandě není poslušné mlčení.

Je jí přesná, doložená a sebevědomá historiografie.

Poláci a Ukrajinci nepotřebují jednotnou učebnici, v níž budou všechny rozpory odstraněny kompromisní formulací. Některé pohledy zůstanou rozdílné.

Polská rodina, jejíž příbuzní byli zavražděni ve volyňské vesnici, bude UPA vnímat jinak než ukrajinská rodina, jejíž příslušník zemřel v boji proti NKVD. Rodina volyňských Čechů, která přišla o příbuzné v Českém Malíně, bude do stejné krajiny vkládat ještě jinou zkušenost.

Smíření však nevyžaduje shodné emoce. Vyžaduje shodu na základních skutečnostech.

Že židovské obyvatelstvo Lvova bylo vystaveno pogromu, na němž se vedle německých iniciátorů podíleli také místní pachatelé.

Že polské obyvatelstvo Volyně a východní Haliče bylo vystaveno organizované etnické čistce vedené ukrajinskými nacionalistickými silami.

Že polské odvetné akce zabíjely ukrajinské civilisty.

Že Český Malín vypálily německé okupační jednotky a že jeho oběti nelze rozpustit v neurčitém vyprávění o „chaosu války“.

Že poválečné vysídlení Ukrajinců a Lemků bylo kolektivním postihem, který nelze omluvit pouze bezpečnostní rétorikou.

A konečně, že dnešní Ukrajinci, Poláci ani Češi nejsou vinni za zločiny, které se odehrály před jejich narozením.

Odpovědnost současnosti je jiná: nezneužívat mrtvé, umožnit exhumace, otevírat archivy, pojmenovat pachatele a nepodřizovat historii momentálním potřebám zahraniční politiky.

Od Lvova k Volyni nevede rovná cesta. Vede mezi nimi síť zničených obcí, změněných hranic, opuštěných synagog, kostelů, hřbitovů a masových hrobů.

Je to krajina, v níž se lidé během jediného života mohli narodit v Rakousku-Uhersku nebo carském Rusku, dospívat v Polsku, přežít sovětskou a německou okupaci a zestárnout v Sovětském svazu či poválečném Československu – aniž by se předtím dobrovolně odstěhovali ze své vesnice.

Takové dějiny se jen obtížně vměstnávají do národních příběhů. Každý stát chce souvislou minulost, jasné hrdiny a jednoznačné nepřátele. Východní Evropa však nabízí spíše příběhy lidí sevřených mezi několika režimy, loajalitami a strachy.

Vedou tudy židovské transporty, polské útěky, ukrajinské sny o samostatnosti i české rodinné kroniky. Zůstaly zde synagogy bez věřících, kostely bez farníků, vypálené vesnice a hroby lidí, jejichž potomci dnes žijí v několika různých státech.

Poláci, Ukrajinci, Židé ani volyňští Češi nevzpomínají na tutéž minulost stejným způsobem. Každé společenství si z krajiny odneslo jiné trauma.

Historická poctivost však nezačíná tím, že tato traumata seřadíme podle politické užitečnosti. Začíná rozlišením jednotlivých zločinů, jejich pachatelů a obětí.

Právě proto o dějiny východní Evropy dodnes probíhá boj.

Nejde jen o to, co se stalo v letech 1941 nebo 1943. Jde o to, zda může moderní národ založit svou identitu na pravdě, která nebude vždy lichotivá. Zda dokáže ctít bojovníky za vlastní svobodu, aniž by zakrýval zločiny spáchané v jejím jménu. A zda dokáže pohřbít cizí mrtvé se stejnou úctou, jakou požaduje pro mrtvé vlastní.

Opakem nenávisti totiž není zapomnění.

Je jím přesná paměť – také paměť těch, kteří se do hlavního národního příběhu nevešli.

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-lwow-pogrom-of-july-1-1941

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/gallery/the-diverse-jewish-community-of-interwar-lwow-poland-now-lviv-ukraine

https://www.cambridge.org/core/journals/slavic-review/article/abs/peasants-into-perpetrators-the-ounupa-and-the-ethnic-cleansing-of-volhynia-19431944/06C077944BEF4845FFC986FBC3CFD1B5

https://www.nm.cz/historicke-muzeum/sbirka-novodobych-ceskych-dejin

https://www.pametnaroda.cz/cs/volynsti-cesi