Článek
Pětatřicetiletá Wanda Lurie vyšla 5. srpna 1944 ze sklepa domu v ulici Wawelberga 18 společně se svými třemi dětmi. Wiesławovi bylo jedenáct let, Ludmile šest a Lechovi tři roky. Wanda byla v posledním měsíci těhotenství.
Ozbrojení muži nahnali obyvatele domu do průvodu směřujícího hořícími ulicemi k továrně Ursus na adrese Wolska 55. Před továrnou se shromáždily stovky lidí. Dovnitř byli vpouštěni po skupinách. Na nádvoří už ležely hromady těl.
Wanda později vypověděla, že došla na popraviště v poslední čtveřici společně se svými dětmi. Držela je za ruce. Všechny tři byly zastřeleny. Kulka jí prošla krkem, spodní částí hlavy a pravou tváří. Další střely ji zasáhly do nohou. Předstírala smrt pod těly ostatních obětí a po celou dobu zůstala při vědomí.
V areálu továrny ležela mezi mrtvými téměř tři dny. Dítě, které nosila, přežilo. Dne 20. srpna porodila syna Mścisława. Wanda Lurie později získala přízvisko „polská Niobé“ – podle antické matky, která přišla o všechny své děti.
Její příběh není pouze tragickou epizodou uprostřed bojů. Je jedním z nejlépe doložených svědectví o promyšlené likvidaci civilního obyvatelstva varšavské Woly.
Povstání, které mělo trvat několik dnů
Varšavské povstání vypuklo 1. srpna 1944 v 17 hodin, v takzvanou hodinu „W“. Polská Zemská armáda – Armia Krajowa – chtěla osvobodit hlavní město před příchodem Rudé armády a vystoupit před Sověty jako představitelka legitimního polského státu.
Povstalci počítali s rychlou akcí. Mnozí měli munici jen na několik dnů a velká část bojovníků nastupovala bez střelných zbraní. Přesto se jim podařilo ovládnout významné části města. V německých rukou však zůstaly mosty přes Vislu, letiště, železniční uzly, hlavní vojenské objekty a důležité komunikační tepny.
Wola měla pro Němce zásadní význam. Přes čtvrť vedla hlavní západovýchodní cesta ulicemi Wolska, Chłodna a Elektoralna směrem k centru a mostům přes Vislu. Německé jednotky uvězněné v centru města potřebovaly tuto trasu otevřít. Útok na Wolu proto měl vojenský cíl – prorazit koridor do centra. Způsob, jakým byl proveden, však vojenskou operaci daleko překročil.
Civilní obyvatelstvo se nestalo vedlejší obětí bojů. Bylo označeno za nepřítele, jehož zničení mělo povstalce zastrašit a zbavit je podpory.
Hitlerův a Himmlerův rozkaz: žádní zajatci, žádní civilisté
Zpráva o vypuknutí povstání vyvolala v německém vedení zuřivou reakci. Adolf Hitler požadoval zničení Varšavy a Heinrich Himmler formuloval rozkaz, podle něhož měli být zabíjeni nejen zajatí povstalci, ale také civilní obyvatelé včetně žen a dětí.
Cílem nebylo pouze obnovit vojenskou kontrolu. Varšava měla být potrestána jako město, které se navzdory pěti letům teroru znovu vzbouřilo. Její zničení mělo zároveň posloužit jako odstrašující příklad ostatním okupovaným národům.
Rozkaz přenesl do praxe SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth, někdejší právník a příslušník nacistické strany, který byl v roce 1944 vyšším velitelem SS a policie v takzvané Říšské župě Povartí. Po vypuknutí povstání dostal za úkol sestavit bojovou skupinu z policejních a jednotek SS a postupovat přes Wolu do centra.
Pod jeho velení byla zařazena také jednotka Oskara Dirlewangera. Její jádro původně tvořili odsouzení pytláci, později do ní byli přijímáni kriminální vězni, pachatelé násilných trestných činů i disciplinárně potrestaní příslušníci SS. Jednotka už před Varšavou získala nechvalnou pověst při protipartyzánských operacích a vypalování vesnic v okupovaném Sovětském svazu.
Nad Reinefarthem a dalšími jednotkami pověřenými potlačením povstání později převzal velení SS-Obergruppenführer Erich von dem Bach-Zelewski. Ani jeho příchod však vraždění okamžitě nezastavil. Příkaz přestat bez rozdílu zabíjet ženy a děti byl vydáván především proto, že masové popravy zpomalovaly vojenský postup a civilisté měli být využiti jako pracovní síla nebo deportováni.
5. srpen: „Černá sobota“
Hlavní německý útok začal ráno 5. srpna. Reinefarthovy síly postupovaly od západu podél Wolské a Górczewské ulice. Německé oddíly pronikaly do jednotlivých domů, házely granáty do sklepů, vyháněly obyvatele na ulice a budovy zapalovaly.
Zpočátku byli lidé často vražděni přímo před svými domy. Postupně však dostal zločin organizovanější podobu. Civilisté byli shromažďováni do kolon a odváděni na předem zvolená místa, kde bylo možné zabít stovky nebo tisíce lidí a jejich těla následně spálit.
Večer 5. srpna informoval Reinefarth velitele 9. německé armády generála Nikolause von Vormanna, že při pouhých několika vlastních mrtvých způsobil „nepříteli“ ztrátu přibližně deseti tisíc lidí. Za nepřítele přitom počítal převážně neozbrojené civilisty. Připisuje se mu také výrok:
„Mám více zajatců než munice.“
Věta přesně vystihuje způsob, jakým německé velení na obyvatele města pohlíželo. Nešlo o lidi, které je nutné evakuovat, vyslechnout nebo internovat. Šlo o přebytek určený k odstranění.
Továrna Ursus: šest až sedm a půl tisíce mrtvých
Jedno z největších popravišť vzniklo v areálu továrny Ursus na adrese Wolska 55. Lidé byli přiváděni z okolních ulic a domů, rozdělováni do menších skupin a odváděni mezi hromady již zastřelených obětí.
Odhady počtu zavražděných v továrně se pohybují přibližně mezi šesti a sedmi a půl tisíci osobami. Právě zde zahynuly děti Wandy Lurie – Wiesław, Ludmiła a Lech.
Wanda Lurie nebyla jediným člověkem, který přežil pod mrtvými těly. Podobným způsobem se zachránili také další svědci.
Třináctiletá Wiesława Chełmińska byla s matkou přivedena do sklepa, kde už ležela vysoká vrstva mrtvol. Když voják zastřelil její matku, dívka padla mezi těla ještě před výstřelem určeným jí. Kulka ji zasáhla do ramene. Další zastřelení lidé ji zakryli a ona čekala až do odchodu pachatelů.
Józefa Marczaková viděla při hromadné popravě padnout manžela a děti. Sama zůstala nezasažena a předstírala smrt. Její zraněný syn se k ní pokusil doplazit. Pohyb však upozornil jednoho z vojáků, který dítě zastřelil.
Apolonia Żabická přežila pod tělem zastřeleného muže. Když později dokázala vstát, poznala mezi mrtvými svou šestasedmdesátiletou matku, sourozence, švagry, synovce, neteře a sedmiletou dívku, o kterou se rodina starala.
Tato svědectví ukazují, že popravy nebyly chaotickou reakcí jednotlivých opilých vojáků. Lidé byli seřazeni, přiváděni ke skupinám mrtvol, stříleni zezadu a následně kontrolováni. Přeživší byli dobíjeni jednotlivými ranami.
Franaszkova továrna: popraven byl i její majitel
Dalším rozsáhlým popravištěm se stala Továrna tapet a barevných papírů Józefa Franaszka na adrese Wolska 41/45.
Podle odhadů zde bylo zavražděno přibližně čtyři až šest tisíc lidí. Mezi oběťmi byl také majitel podniku Kazimierz Franaszek. Lidé přivádění do továrního areálu byli popravováni ve skupinách a jejich těla následně spalována.
Průmyslová architektura Woly se pro takové zločiny hodila. Vysoké zdi zakrývaly dění před ulicí, rozsáhlé dvory umožňovaly shromažďovat tisíce lidí a tovární haly poskytovaly prostor pro ukládání i pálení mrtvých těl.
Místa každodenní práce se během několika hodin změnila v továrny na smrt.
Górczewská ulice a železniční násep
Nejvyšší odhady se vztahují k prostoru kolem Górczewské ulice, železničního náspu a dílen na Moczydle. Podle různých výpočtů tam mohlo být zavražděno přibližně čtyři a půl až dvanáct tisíc osob.
Rozpětí je mimořádně široké. Německé jednotky totiž těla pálily, jednotlivá popraviště se někdy překrývají a mnoho rodin zahynulo beze svědků, kteří by je po válce mohli nahlásit jako pohřešované.
Další masové popravy probíhaly v parku generála Sowińského, kde mělo zemřít asi patnáct set lidí, na pravoslavném hřbitově, v areálu tramvajové vozovny v Młynarské ulici a na dvorech obytných domů. V tramvajové vozovně bylo podle odhadů zavražděno kolem tisíce lidí, mezi nimi mnoho pracovníků varšavských dopravních podniků.
Po válce bylo jen podél Wolské ulice nalezeno 41 hromadných hrobů. Z parku Sowińského bylo při poválečných pracích vyzvednuto více než tisíc kilogramů lidského popela.
Wolski Hospital: zastřelený ředitel, profesor a kaplan
Zvláštní kapitolou masakru byly nemocnice. Jejich červené kříže, civilní charakter ani přítomnost těžce nemocných lidí neposkytovaly ochranu.
Wolski Hospital sídlil na adrese Płocka 26. Za okupace se stal nejen zdravotnickým zařízením, ale také místem tajného vyučování medicíny a spolupráce s polským odbojem. Jeho ředitelem byl chirurg Józef Marian Piasecki.
Když 5. srpna odpoledne vstoupily německé jednotky do nemocnice, nechaly předvolat Piaseckého, významného pediatra a odborníka na tuberkulózu profesora Janusze Zeylanda a nemocničního kaplana Kazimierze Ciecierského. Všichni tři byli zastřeleni v ředitelské pracovně.
Pacienti a personál byli vyhnáni z budovy. Muži byli postupně oddělováni a odváděni k železničním dílnám a na popraviště v prostoru Górczewské ulice. Celkový počet obětí spojených s likvidací nemocnice je odhadován na více než 360 lidí, z toho přibližně šedesát zaměstnanců včetně šesti lékařů a kolem tří set pacientů.
Ne všichni však byli odvedeni. Část personálu dokázala v budově ukrýt nepohyblivé pacienty. Nemocnice nakonec nebyla vypálena a Němci ji později využili jako zdravotnický bod pro civilisty vyháněné z Varšavy.
Tento dílčí záchranný výsledek však nic nemění na skutečnosti, že její ředitel, přední lékaři, personál a stovky pacientů byli cíleně zavražděni.
Nemocnice svatého Lazara: pacienti hořeli ve sklepě
Ještě horší osud postihl Nemocnici svatého Lazara, která byla za okupace přestěhována do budov někdejšího židovského domova pro seniory a sirotky v prostoru ulic Leszno a Karolkowa.
V nemocnici se nacházeli pacienti, zaměstnanci, jejich rodiny, ranění povstalci i civilisté hledající úkryt před ostřelováním. V rozsáhlém sklepním krytu se podle svědkyně Marie Wandy Suryn tísnilo šest až sedm set lidí.
Po obsazení areálu němečtí vojáci stříleli do pacientů a personálu, házeli do sklepních prostor granáty a budovy zapálili. Jeden z poválečných odhadů uvádí přibližně 1 200 obětí v celém nemocničním komplexu; svědectví správce Stefana Staszewského hovoří o zhruba šesti stech lidech upálených nebo zabitých ve sklepním úkrytu. Přesné číslo nelze určit.
Přežila pouze část personálu a několik desítek rukojmích, mezi nimi lékař Piotr Zalewski a zdravotní sestry Stefania Maciejewska, Michalina Szelągowska a Kazimiera Kidzinová. Byli přemístěni do infekční nemocnice svatého Stanislava.
Vraždění pacientů nelze vysvětlit vojenskou nutností. Člověk po operaci, dítě v nemocničním lůžku nebo umírající senior nepředstavovali hrozbu pro německou armádu. Jejich smrt byla součástí kolektivního trestu.
Mrtví museli zmizet
Po několika dnech začaly tisíce mrtvých těl představovat hygienický problém a současně důkaz zločinu. Němci proto vytvořili pracovní oddíly, do nichž násilím zařadili polské muže. Jejich úkolem bylo vyhledávat mrtvé, přenášet je na hromady, polévat hořlavinou a spalovat.
Jedním z mužů zařazených do takového komanda byl Franciszek Zasada. Ve své poválečné výpovědi popsal, jak skupina postupovala Wolskou ulicí a pálila těla na jednotlivých místech.
V areálu továrny Ursus podle něj pokrývala těla mužů, žen a dětí velkou část nádvoří. Jejich počet odhadoval na několik tisíc. V továrně na těstoviny na Wolské 60 našli dělníci hromadu mrtvých přibližně dva metry vysokou a desítky metrů dlouhou. Zasada ji odhadoval na více než dva tisíce těl.
Na jiném místě nalezli stovky zavražděných lidí v kněžských oděvech i civilním oblečení.
Spalovací komanda neměla být pouze nástrojem úklidu. Byla také prostředkem k zahlazení stop. Některé muže Němci po dokončení práce zastřelili, aby odstranili svědky.
Právě systematické pálení těl je hlavním důvodem, proč přesný počet obětí Woly nikdy nebude znám.
Třicet, čtyřicet, nebo šedesát tisíc?
Starší literatura často uvádí 40 až 60 tisíc zavražděných mezi 5. a 7. srpnem. Některé novější odhady pracují s rozmezím 30 až 50 tisíc obětí. Americké Muzeum paměti holokaustu uvádí přibližně 40 tisíc mužů, žen a dětí zavražděných mezi 5. a 7. srpnem.
Rozdíl mezi odhady není důkazem, že by rozsah zločinu byl zveličen. Naopak ukazuje, jak důsledně byly stopy ničeny.
Některé oběti nebyly nikdy identifikovány. Celé rodiny zmizely, takže nezůstal nikdo, kdo by nahlásil jejich jména. Evidence obyvatel byla zničena společně s domy. Ostatky z různých popravišť se při spalování smísily. Část čísel navíc může zahrnovat stejné skupiny lidí evidované při odvlečení i na místě popravy.
Historická poctivost proto vyžaduje uvádět rozmezí, nikoli předstírat přesnost na jednotlivce. Žádná z vážně přijímaných variant však nemění základní skutečnost: během několika dnů byla vyvražděna podstatná část obyvatel celé varšavské čtvrti.
Vojenská operace, nebo genocidní násilí?
Masakr na Wole bývá někdy popisován jako brutální odvetná akce za Varšavské povstání. Takové označení je ale nedostatečné.
Němci nerozlišovali mezi ozbrojenými povstalci a civilisty. Neprováděli pouze nahodilé represálie po útocích na vlastní jednotky. Vytvořili systém shromaždišť, popravišť a spalovacích komand. Vraždění bylo řízeno velitelskou strukturou a mělo odstranit obyvatelstvo z prostoru plánovaného vojenského postupu.
Oběťmi nebyli jen lidé podezřelí z podpory povstání. Umírala nemluvňata, děti, těhotné ženy, pacienti, zdravotníci, duchovní i senioři.
Někteří historici proto masakr chápou jako jednu z částí dlouhodobé nacistické politiky vůči polskému národu, nikoli pouze jako spontánní pomstu rozzuřených vojáků. Vraždění na Wole navazovalo na zkušenost německých jednotek s likvidací židovských ghett, vypalováním vesnic a takzvanými protipartyzánskými akcemi ve východní Evropě.
Metody již byly známé. Varšava pouze poskytla nové oběti.
Muž odpovědný za desetitisíce mrtvých se stal starostou
Heinz Reinefarth válku přežil. Polsko žádalo jeho vydání, ale k němu nikdy nedošlo. Vyšetřování v západním Německu nevedla k obžalobě a soudy tvrdily, že nemají dostatek důkazů k prokázání jeho osobní účasti na konkrétních vraždách.
Reinefarth přitom velel jednotkám, které masakr provedly, předával rozkazy podřízeným a sám hlásil tisíce zabitých.
V roce 1951 byl zvolen starostou města Westerland na ostrově Sylt. Funkci vykonával až do roku 1964. Později se stal poslancem zemského sněmu Šlesvicka-Holštýnska a pracoval jako právník.
Zemřel v roce 1979 jako svobodný člověk. Za zločiny spáchané na Wole nebyl nikdy odsouzen. Teprve v roce 2014 byla na radnici ve Westerlandu instalována deska připomínající oběti Varšavského povstání a zločiny někdejšího starosty.
Oskar Dirlewanger rovněž nestanul před soudem. Na konci války byl zajat francouzskými jednotkami a v červnu 1945 zemřel za ne zcela objasněných okolností ve vazbě.
Erich von dem Bach-Zelewski vypovídal v Norimberku jako svědek obžaloby a vyhnul se soudu za zločiny spáchané při potlačení Varšavského povstání. Později byl v západním Německu odsouzen za jiné vraždy související s nacistickým režimem, nikoli však za desetitisíce mrtvých ve Varšavě.
Paměť Woly není útokem proti obrazu hrdinského povstání
Varšavské povstání bývá zobrazováno prostřednictvím mladých bojovníků, zdravotnic, barikád, podzemních tiskáren a odvážného odporu proti mnohem silnějšímu nepříteli. Tento obraz je oprávněný, ale neúplný.
Většinu mrtvých netvořili ozbrojení povstalci. Byli to civilisté, kteří zůstali uvězněni mezi německým postupem, povstaleckými pozicemi a městem odříznutým od vnější pomoci.
Paměť povstání proto nesmí být pouze pamětí vojenského hrdinství. Musí být také pamětí lidí, kteří nestavěli barikády, nestříleli z oken a nerozhodovali o zahájení boje – přesto zaplatili nejvyšší cenu.
Wanda Lurie přežila, a proto známe jména jejích dětí. Wiesław, Ludmiła a Lech nejsou pouze tři položky ve statistice.
U tisíců jiných rodin však nepřežil nikdo.
Zůstala po nich jen vrstva popela, útržky svědectví, pamětní desky na zdech moderní Varšavy a čísla, o jejichž přesné výši se historici stále přou.
Pamětní deska na adrese Wolska 55, v místě někdejší továrny Ursus, kde byly 5. srpna 1944 zavražděny tisíce civilistů.
Závěr: město nemělo být poraženo, ale potrestáno
Masakr na Wole nebyl nekontrolovaným výbuchem násilí na okraji velké bitvy. Byl výsledkem rozkazu, velitelské struktury a přesvědčení, že civilní obyvatelstvo lze kolektivně odsoudit k smrti.
Během několika dnů vznikla ve varšavské čtvrti síť popravišť. Továrny, parky, nemocnice, kostelní pozemky a železniční dílny se proměnily v místa hromadného vraždění. Následovala snaha zahladit stopy a po válce téměř úplné selhání spravedlnosti.
Heinz Reinefarth mohl řídit německé město. Rodiny jeho obětí často nedostaly ani tělo, které by mohly pohřbít.
Právě to je poslední, stále živá část příběhu Woly. Zločin neskončil posledním výstřelem. Pokračoval mlčením, anonymními hroby a životy pachatelů, kteří se v poválečné Evropě vrátili k úctyhodným profesím.
Dne 5. srpna si proto nepřipomínáme jen další krvavou událost druhé světové války. Připomínáme si okamžik, kdy byl desetitisícům lidí odepřen nejen život, ale také právo být považováni za jednotlivé lidské bytosti.
Paměť jim musí vrátit alespoň jména.
Zdroje
Základní faktografie k masakru na Wole
Maciej Żuczkowski: Rzeź Woli – Instytut Pamięci Narodowej
Powstańcze dni: 5 sierpnia 1944 r. – Muzeum Powstania Warszawskiego
Ludobójstwo na Woli – Muzeum Powstania Warszawskiego
Svědectví přeživších
The Wola Massacre: Survivors’ Testimonies
Výpovědi Wandy Lurie, Apolonie Żabické, Wiesławy Chełmińské, Bernarda Filipiuka a dalších přeživších
Elżbieta Strzeszewska: Polska Niobe. Wanda Lurie i rzeź Woli
Podrobný osud Wandy Lurie a jejích dětí Wiesława, Ludmiły a Lecha, zavražděných v továrně Ursus.
Heinz Reinefarth, jeho poválečná kariera a beztrestnost pachatelů
Odborná studie k počtu obětí
