Článek
Nejprve zazněly harfy. Tiché úvodní tóny Vyšehradu se 12. května 1990 nesly Smetanovou síní pražského Obecního domu a před Českou filharmonií stál muž, kterého zdejší publikum nevidělo více než čtyři desetiletí.
Rafaelu Kubelíkovi bylo pětasedmdesát let. Kvůli zdravotním potížím už několik let téměř nedirigoval. Nyní však znovu držel taktovku a zahajoval Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí. Festival, u jehož zrodu v roce 1946 sám stál, mohl poprvé po dlouhých desetiletích otevřít ve svobodné zemi.
Nebyl to pouze návrat slavného dirigenta. Před orchestr se postavil člověk, který po únoru 1948 odmítl přijmout druhou diktaturu svého života. Když odcházel, bylo mu čtyřiatřicet let. Když se vrátil, uplynulo dvaačtyřicet let.
Syn slavného otce, který si musel najít vlastní cestu
Rafael Jeroným Kubelík se narodil 29. června 1914 na zámku v Býchorech nedaleko Kolína. Jeho otcem byl světově proslulý houslový virtuos Jan Kubelík, matkou hudebně nadaná maďarská hraběnka Marianne Csáky-Széllová.
Vyrůstal v prostředí, v němž hudba nebyla jen společenskou ozdobou, ale téměř každodenním jazykem rodiny. Od dětství hrál na housle a klavír, pokoušel se komponovat a později na Pražské konzervatoři studoval hru na housle, skladbu i dirigování. Svého otce doprovázel jako klavírista na zahraničních cestách, zároveň však stále výrazněji směřoval k dirigentskému pultu.
Českou filharmonii poprvé řídil v lednu 1934. Bylo mu pouhých devatenáct let. O tři roky později zastoupil Václava Talicha na turné orchestru po Británii a Belgii. Kritika si všimla nejen jeho mimořádného talentu, ale také způsobu, jakým chápal postavení českého umělce ve světě. Česká hudba pro něj nebyla folklorní zvláštností malého národa. Byla prostředkem, jímž se tento národ mohl představit jako svébytná evropská kultura.
Brzy však přišla doba, v níž hudba dostala mnohem závažnější význam.
Novogotický zámeček v Býchorách u Kolína, kde se Rafael Kubelík roku 1914 narodil. Jeho otec Jan Kubelík zde žil v letech 1904–1916. Foto: Zp, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Když se česká hudba stala obranou
V srpnu 1939, několik měsíců po německé okupaci českých zemí, se Kubelík stal šéfem opery Zemského divadla v Brně. Do repertoáru prosazoval především Smetanu, Dvořáka a Janáčka. Uvedl ale také mimořádně náročné Berliozovy Trójany, k nimž se později vracel na významných světových scénách.
V listopadu 1941 nacisté brněnské divadlo uzavřeli. Kubelík následně převzal vedení České filharmonie po Václavu Talichovi. Bylo mu osmadvacet let.
Dramaturgie orchestru podléhala okupačním omezením, přesto Kubelík opakovaně uváděl skladby, které posilovaly vědomí kulturní a historické kontinuity. Zněl Novákův Svatováclavský triptych, Janáčkův Taras Bulba i Smetanova Má vlast. Nebyl to ozbrojený odpor ani politický manifest. V podmínkách okupace však mohlo i rozhodnutí, jaká hudba bude znít, získat politický význam.
Dne 20. června 1945 dirigoval Kubelík na Staroměstském náměstí Koncert díkůvzdání. Nad Prahou zněla Má vlast jako hudba země, která právě přežila okupaci.
O rok později se Kubelík podílel na založení mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Československo se prostřednictvím hudby znovu hlásilo k Evropě. Zdálo se, že po letech nacistického násilí přichází doba svobodné kultury.
Trvala necelé tři roky.
Jednu diktaturu přežil. Ve druhé žít nechtěl
Komunistický převrat v únoru 1948 Kubelík nevnímal pouze jako změnu vlády. Rozpoznal v něm nástup systému, který bude rozhodovat také o tom, co smějí umělci hrát, říkat a zastávat.
Českou filharmonii naposledy dirigoval 5. července 1948. Krátce nato odletěl s manželkou, houslistkou Ludmilou Bertlovou, a malým synem do Británie, kde měl nastudovat Mozartova Dona Giovanniho pro festival v Edinburghu. Do Československa se už nevrátil.
„Odešel jsem, abych nemusel kolaborovat při likvidování naší kultury a humánnosti,“ vysvětloval později.
Jeho rozhodnutí nebylo bez rizika. Opouštěl postavení šéfdirigenta prvního českého orchestru, domov, přátele i festival, který pomáhal vybudovat. Na Západě měl sice dobré jméno, musel však začínat v cizím prostředí a bez jistoty stálého angažmá.
Československý režim ho později opakovaně lákal k návratu. Kubelík jej zásadně neodmítal, stanovil však podmínku, kterou komunistická moc nemohla splnit: svobodu přesvědčení, tvorby, projevu a pohybu pro všechny Čechy a Slováky, nikoliv pouze privilegium udělené jednomu světově proslulému umělci.
Nechtěl se nechat proměnit ve výkladní skříň režimu, před nímž odešel.
Světová kariéra bez pohodlného kompromisu
V listopadu 1949 Kubelík debutoval u Chicagského symfonického orchestru. Jeho vystoupení mělo takový úspěch, že se následujícího roku stal jeho hudebním ředitelem. Během tří sezon uváděl nejen tradiční repertoár, ale také desítky nových skladeb a díla Bartóka, Janáčka, Martinů, Milhauda nebo Vaughana Williamse.
Nesklízel pouze obdiv. Část chicagské kritiky i publika považovala jeho dramaturgii za příliš odvážnou a jeho nároky na orchestr za přehnané. Kubelík však nechtěl být správcem hudebního muzea, v němž se stále dokola hraje několik osvědčených skladeb.
V letech 1955 až 1958 řídil Královskou operu Covent Garden v Londýně. Také zde prosazoval představu opery založené na souhře celého souboru, nikoliv na kultu několika hvězdných pěvců. Ani tento přístup se neobešel bez sporů.
Nejvýznamnější část jeho zahraniční kariéry začala roku 1961, kdy se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu v Mnichově. Vedl jej osmnáct let a vybudoval s ním vztah, který sám nechápal jako vládu dirigenta nad hudebníky. Považoval se za stopatnáctého člena orchestru stojícího před sto čtrnácti spoluhráči.
S bavorskými symfoniky pořídil množství významných nahrávek, mimo jiné ceněný komplet Mahlerových symfonií. Dirigoval v Berlíně, Vídni, Amsterdamu, Londýně, New Yorku, Bostonu i Clevelandu. Působil také v Metropolitní opeře a spolupracoval s nejvýznamnějšími orchestry své doby.
Česká hudba přitom z jeho života nezmizela. Ve světě soustavně prosazoval Smetanu, Dvořáka, Janáčka, Suka i Martinů. Smetanovu Mou vlast kompletně nahrál šestkrát – v Chicagu, Vídni, Bostonu, Římě, Mnichově a nakonec v Praze.
Exil pro něj neznamenal mlčení
Kubelík se nestal stranickým politikem, ale odmítal představu, že umělec stojí mimo odpovědnost za veřejný život. Po srpnové okupaci Československa roku 1968 pomáhal organizovat kulturní bojkot států Varšavské smlouvy. Jeho výzvu podpořili mimo jiné klavírista Rudolf Firkušný, skladatel Igor Stravinskij a dirigent Daniel Barenboim.
V červenci 1979 se společně s houslistou Yehudi Menuhinem obrátil na sovětského vůdce Leonida Brežněva. Žádali jej, aby přiměl československé vedení propustit Václava Havla a další vězněné signatáře Charty 77.
Kubelík tak Československo neopustil vnitřně. Odmítl se vrátit do země ovládané diktaturou, současně se však snažil její kulturu udržovat ve světě přítomnou. Jeho vlastenectví nebylo založeno na poslušnosti vůči státu, ale na přesvědčení, že vlast bez svobody se může stát pouhým územím ovládaným mocí.
Smetanova síň pražského Obecního domu. Právě zde Rafael Kubelík 12. května 1990 zahájil Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí. Foto: Jorge Royan, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
„Vášnivě jsem na tento okamžik čekal“
Od poloviny osmdesátých let Kubelíka trápily vážné zdravotní potíže a od dirigování se postupně stáhl. Zdálo se, že jeho kariéra skončila a návrat do Československa už nezažije.
Potom přišel listopad 1989.
Když 8. dubna 1990 po dvaačtyřiceti letech znovu vstoupil na československou půdu, řekl: „Vášnivě jsem na tento okamžik čekal a věřil jsem, že jednou přijde.“
O měsíc později stanul před Českou filharmonií. Zahajovací koncert Pražského jara 12. května 1990 spojil několik vrstev české historie. Kubelík řídil festival, který v roce 1946 pomáhal založit. Dirigoval orchestr, od něhož musel po komunistickém převratu odejít. A hrál skladbu, která jej provázela za okupace, při osvobození i v exilu.
Má vlast tehdy nebyla pouze slavnostním kusem českého repertoáru. Vyšehrad, Vltava, Šárka, české luhy a háje, Tábor a Blaník zněly v zemi, která právě získala možnost znovu rozhodovat o své budoucnosti.
Dne 9. června 1990 se Kubelík s Mou vlastí vrátil také na Staroměstské náměstí. Koncert vzájemného porozumění se konal v době prvních svobodných voleb po více než čtyřiceti letech.
Na témže místě dirigoval Mou vlast už v červnu 1945, po skončení nacistické okupace. Nyní ji zde uvedl po pádu komunistické diktatury. Dvě osvobození, dva koncerty a mezi nimi téměř celý lidský život.
Domov není jen místo na mapě
Rafael Kubelík se s dirigováním definitivně rozloučil v listopadu 1991 během turné České filharmonie v Japonsku. Na programu byla opět Má vlast. Zemřel 11. srpna 1996 ve švýcarském Kastanienbaumu ve věku dvaaosmdesáti let.
Od jeho smrti včera uplynulo třicet let.
Jména Jana a Rafaela Kubelíkových na desce společné hrobky Slavín na Vyšehradě. Kubelíkův popel byl uložen vedle jeho otce. Foto: Richenza, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0.
Kubelíkův život nelze zredukovat na dojemný příběh emigranta, který se na sklonku života vrátil domů. Je v něm také nepříjemná připomínka toho, o kolik může zemi připravit diktatura. Československo neztratilo pouze jednoho dirigenta. Přišlo na více než čtyři desetiletí o umělce, jenž mezitím formoval orchestry v Chicagu, Londýně a Mnichově a představoval českou hudbu celému světu.
Jeho návrat nebyl kapitulací před nostalgií. Kubelík nepřijal výsadu, kterou mu nabízel nesvobodný režim. Vrátil se teprve tehdy, když se země změnila.
Smetanova Má vlast proto v jeho podání nevypráví pouze o krajině, dějinách a národních symbolech. Klade také otázku, co vlast skutečně vytváří. Pro Rafaela Kubelíka to nebyly jen hranice, jazyk nebo vzpomínky. Byla to také svoboda svědomí, tvorby a lidské důstojnosti.
Možná právě proto zní jeho pražská Má vlast z roku 1990 dodnes méně jako slavnostní hudba a více jako svědectví.
