Článek
Výrok kardinála Roberta Saraha, podle něhož jsou „genderová ideologie a islámský fundamentalismus dvě apokalyptické šelmy“, má všechny znaky sdělení určeného k okamžitému šíření: je stručný, obrazný, konfliktní a snadno vytržitelný z kontextu. Právě proto kolem něj rychle vzniká typická kulturně-politická polarizace. Jedna část publika jej přijímá jako odvážné pojmenování současné civilizační krize, druhá jako důkaz ideologické zaslepenosti konzervativní části katolické církve.
Ani jedna reakce však sama o sobě nevystihuje strukturu Sarahova argumentu. Jeho výrok není politologickou tezí o totožnosti dvou společenských fenoménů. Je především teologicko-antropologickým soudem o moderních formách moci nad člověkem.
Nejde o totožnost jevů, ale o podobnost jejich antropologického nároku
Islámský fundamentalismus a radikální genderový konstruktivismus jsou z hlediska původu, prostředků i politických důsledků zcela odlišné skutečnosti. První bývá spojen s náboženským absolutismem, autoritářskou strukturou společnosti a v krajních formách také s násilím. Druhý vyrůstá z prostředí západní emancipace, individualismu a důrazu na osobní sebeurčení.
Sarah však tyto jevy nesrovnává na úrovni jejich metod. Spojuje je na úrovni toho, co lze označit za antropologický nárok: oba podle něj usilují o definování člověka prostřednictvím systému, který má přednost před konkrétní osobou.
Fundamentalismus podřizuje jednotlivce nábožensko-politickému řádu. Radikální konstruktivismus naopak chápe identitu jako výsledek subjektivního sebeurčení, které nemusí být vázáno tělesností, biologickým pohlavím ani předem danou přirozeností. V prvním případě je lidská svoboda potlačena kolektivním zákonem, ve druhém je podle Sarahova pojetí absolutizována natolik, že přestává respektovat skutečnost, která člověka předchází.
Jeho přirovnání tedy nestojí na tvrzení, že oba fenomény způsobují stejnou míru bezprostředního násilí. Stojí na přesvědčení, že oba mohou redukovat člověka na objekt ideologického projektu.
Apokalyptický jazyk jako teologická diagnóza
Pojem „apokalyptická šelma“ je nutné číst v rámci biblické symboliky. V běžném jazyce znamená slovo apokalyptický především katastrofický. V biblickém kontextu však apokalypsa označuje odhalení skryté povahy dějin. Šelma ve Zjevení Janově představuje moc, která se absolutizuje, vyžaduje poslušnost a vytváří falešný řád napodobující řád božský.
Sarah proto nepoužívá tuto metaforu pouze jako expresivní nadávku. Tvrdí jí, že určité ideové systémy překračují rovinu běžného politického konfliktu a zasahují samotné pojetí člověka, rodiny a stvořeného řádu.
Tato argumentace má v rámci křesťanské teologie svou vnitřní logiku. Současně však nese závažné riziko. Apokalyptický jazyk vytváří ostrou hranici mezi pravdou a klamem, dobrem a zlem. Je vhodný k morální mobilizaci, méně však k přesné analýze sociálně složitých jevů.
Jakmile je určitý proud označen za „šelmu“, prostor pro rozlišování se zužuje. Jednotlivé teorie, právní požadavky, zkušenosti konkrétních lidí i politické programy mohou být sloučeny do jednoho morálně zatíženého pojmu.
Spor o gender je především sporem o význam těla
Za Sarahovým výrokem nestojí pouze konzervativní nesouhlas s určitými společenskými změnami. Jádrem sporu je otázka, zda lidské tělo nese vlastní význam, nebo zda mu konečný význam přiděluje až vědomí a individuální vůle.
Křesťanská antropologie chápe člověka jako tělesně-duchovní jednotu. Tělo není neutrální materiál ani vnější schránka subjektu. Je integrální součástí osoby. Biologická pohlavnost proto není v tomto rámci pouhou fyziologickou skutečností, ale má také vztahový, symbolický a antropologický význam.
Z této pozice vychází kritika těch teorií, které oddělují genderovou identitu od tělesného pohlaví natolik, že biologická skutečnost ztrácí normativní význam. Sarah tento posun interpretuje jako důsledek radikálního individualismu: člověk už není bytostí, která přijímá svou existenci jako dar, ale projektem, který sám vytváří.
Tento argument nelze odmítnout pouhým tvrzením, že jde o náboženský předsudek. Má rovněž filozofickou podobu. Týká se hranic autonomie, vztahu mezi tělem a vědomím a otázky, zda existuje lidská přirozenost nezávislá na individuální volbě.
Současně však pojem „genderová ideologie“ zůstává analyticky problematický. V běžné polemice často zahrnuje velmi rozdílné skutečnosti: výzkum společenských rolí, rovnost mužů a žen, právní ochranu sexuálních menšin, otázky transgender identity i radikální teorie sociální konstrukce pohlaví.
Pokud jsou všechny tyto roviny sloučeny, kritika ztrácí přesnost. Odborná debata vyžaduje rozlišovat mezi legitimním výzkumem sociálních rolí, konkrétními právními opatřeními a filozofickou tezí o úplné nezávislosti identity na biologickém těle.
Afrika, Evropa a problém ideologické podmíněnosti
Sarahovo vystoupení je zároveň nutné číst v africkém a postkoloniálním kontextu. Jako africký kardinál dlouhodobě kritizuje situaci, kdy západní státy a mezinárodní instituce spojují rozvojovou pomoc s požadavky na změnu rodinné, sexuální nebo reprodukční politiky.
Jeho pojem „ideologická kolonizace“ vyjadřuje podezření, že evropský paternalismus nezmizel, pouze změnil prostředky. Namísto přímé politické správy může působit prostřednictvím financování, grantových podmínek, právního jazyka a institucionálních doporučení.
Tato kritika není bezdůvodná. Rozvojová politika nikdy není zcela hodnotově neutrální. Každý program předpokládá určitou představu o člověku, rodině, autonomii a společenském pokroku. Jestliže je finanční pomoc podmíněna přijetím hodnotových změn, které místní společnost nevytvořila vlastním politickým procesem, vzniká legitimní otázka, kde končí podpora lidské důstojnosti a kde začíná kulturní nátlak.
Na druhé straně nelze pojem kulturní svébytnosti používat jako univerzální obhajobu všech místních tradic a zákonů. Ani odpor vůči západnímu paternalismu nezbavuje africké státy povinnosti chránit konkrétní lidi před násilím, pronásledováním a diskriminací.
Sarahův argument je proto přesvědčivý jako kritika jednostranné evropské morální nadřazenosti. Je méně přesvědčivý tam, kde idealizuje tradiční kulturu nebo nedostatečně rozlišuje mezi ochranou místní identity a legitimizací represivních praktik.
Jazyk lidských práv jako jazyk moci
Významnou součástí Sarahova přístupu je kritika politického jazyka. Pojmy jako „lidská práva“, „reprodukční zdraví“ nebo „genderová rovnost“ nejsou podle něj pouze neutrálními popisy. Mohou fungovat jako normativní nástroje, jejichž přijetím jsou předem rozhodnuty i konkrétní politické otázky.
Tato námitka má širší platnost. Veřejná debata se často nevede pouze o řešeních, ale o tom, kdo získá právo definovat základní pojmy. Jakmile je určitý požadavek označen za lidské právo, jeho odmítnutí se snadno interpretuje jako útok na lidskou důstojnost. Naopak označení určitého postoje za ideologii umožňuje jeho odmítnutí ještě před věcnou diskusí.
Sarah správně upozorňuje, že jazyk není neutrální. Stejný analytický požadavek je však nutné uplatnit také na jeho vlastní terminologii. Výraz „apokalyptická šelma“ je rovněž mocenským pojmenováním: protivníka nevysvětluje, ale morálně zařazuje.
To je jeden z hlavních paradoxů jeho vystoupení. Kritizuje ideologický jazyk protivníků, sám však používá jazyk teologicky absolutizující.
Kde je Sarahova kritika nejsilnější
Nejpřesvědčivější je Sarah tam, kde odmítá dvě moderní redukce člověka.
První redukuje osobu na člena náboženského nebo politického kolektivu. Druhá ji redukuje na autonomní vůli, která není vázána tělem, vztahy ani přijatou skutečností.
V obou případech se může ztratit pojetí člověka jako bytosti vztahové, tělesné, historické a závislé na druhých. Sarah připomíná, že autonomie není totéž co absolutní sebevlastnictví a že lidská svoboda se vždy uskutečňuje v určitém těle, jazyce, kultuře a mezilidských vazbách.
Jeho kritika míří také proti představě, že technické nebo právní možnosti automaticky zakládají morální oprávnění. To, že je možné určitým způsobem měnit tělo, identitu nebo reprodukci, ještě samo o sobě neodpovídá na otázku, zda je taková změna antropologicky a eticky žádoucí.
Tento rozměr debaty bývá v běžném politickém provozu často vytěsňován.
Kde Sarahova argumentace selhává
Slabinou Sarahova přístupu je nedostatečná diferenciace.
Pojem genderové ideologie může snadno překrýt rozdíl mezi teorií a osobní zkušeností. Konkrétní člověk prožívající genderovou dysforii není ideologický systém. Stejně tak muslim není islámský fundamentalista.
Odborně i morálně je nezbytné oddělit kritiku určité antropologie od postoje ke konkrétním lidem. Bez tohoto rozlišení hrozí, že se kritika idejí přenese na osoby, které budou vnímány jako nositelé společenského rozvratu.
Druhou slabinou je asymetrie Sarahova přirovnání. Islámský fundamentalismus má v některých podobách přímý vztah k politickému násilí, teroru a nucené poslušnosti. Genderové teorie a aktivismus působí především prostřednictvím akademické, právní a kulturní sféry. Přirovnání může být částečně obhajitelné na rovině nároku definovat člověka, nikoli však na rovině prostředků, intenzity násilí nebo bezprostřední společenské hrozby.
Bez tohoto upřesnění vzniká falešná ekvivalence.
Skutečný spor není jen o genderu
Sarahův výrok je možné vnímat jako součást mnohem širšího konfliktu mezi dvěma pojetími člověka.
První vychází z předpokladu, že lidská existence je do značné míry daná: člověk přijímá své tělo, svou konečnost, svou závislost na druhých a určitou strukturu skutečnosti, kterou nevytvořil.
Druhé pojetí klade důraz na sebeurčení a chápe identitu jako otevřený projekt, který má být co nejméně omezen biologickými, společenskými nebo náboženskými normami.
Ani jeden z těchto pólů nelze nekriticky absolutizovat.
Odkaz na přirozenost byl v dějinách používán také k obhajobě nerovnosti a útlaku. Na druhé straně absolutizace autonomie může vést k představě, že lidská osoba není ničím jiným než výsledkem vlastní vůle, trhu, technologie a právní definice.
Skutečná odborná otázka proto nezní, zda má zvítězit přirozenost, nebo svoboda. Zní, jakým způsobem lze svobodu chápat tak, aby nepopírala tělesnost a vztahovost člověka, a jak lze pojem přirozenosti formulovat tak, aby se nestal nástrojem dominance.
Sarah pojmenovává reálný problém, ale používá nepřesný obraz
Výrok o dvou apokalyptických šelmách nelze jednoduše odmítnout jako projev náboženského fundamentalismu. Upozorňuje na skutečný spor o hranice lidské autonomie, význam těla, moc institucí a kulturní asymetrii mezi Evropou a Afrikou.
Současně však Sarahova metafora není dostatečně přesná pro odbornou analýzu. Slučuje rozdílné jevy, nedostatečně rozlišuje mezi teorií, politikou a konkrétní lidskou zkušeností a používá jazyk, který může proměnit antropologický spor v morální válku.
Jeho vystoupení je proto nejcennější nikoli jako hotová odpověď, ale jako provokativně položená otázka: existuje v člověku něco, co nemůže být libovolně redefinováno politickou mocí, individuální vůlí ani technologickou možností?
To je otázka, která přesahuje současný konflikt o gender i náboženský fundamentalismus. Dotýká se samotného základu moderního pojetí lidské důstojnosti.
A právě v tomto bodě stojí za to Saraha brát vážně — nikoli proto, že každá jeho formulace je přesná, ale proto, že spor, který otevírá, se týká podoby člověka v evropské civilizaci.
Celý projev
Celý projev kardinála Roberta Saraha přednesený dne 15. července 2026 v Evropském parlamentu je veřejně dostupný na YouTube. Výrok o „dvou apokalyptických šelmách“, který je v tomto článku analyzován, zaznívá přibližně v čase 23:19.
Zdroje
Úplné anglické znění projevu proneseného 15. července 2026 v Evropském parlamentu v Bruselu, akce proběhla v místnosti Evropského parlamentu na pozvání skupiny ECR, organizací SOS Chrétiens d’Orient a Pro Vita e Famiglia.
Dicastery for the Doctrine of the Faith, Dignitas infinita, 2024.
Pope Francis, projev k diplomatickému sboru, 8. 1. 2024.
KUHAR, Roman – PATERNOTTE, David, eds. Anti-Gender Campaigns in Europe: Mobilizing against Equality. London: Rowman & Littlefield, 2017. ISBN 978-1786600002.
