Článek
V Teheránu leží rakev Alího Chameneího, kolem ní stojí generálové, duchovní, státní představitelé a zahraniční delegace. Ulice hlídají policisté a příslušníci milicí Basídž, město se připravuje na několik dní procesí. Tělo muže, který Írán vedl sedmatřicet let, má být po obřadech v Teheránu převezeno do Qomu, iráckého Nadžafu a Karbalá a nakonec pohřbeno v Mašhadu poblíž svatyně imáma Rezy.
Je to trasa, která má působit jako politická a náboženská mapa celého íránského světa. Teherán je sídlem státní moci. Qom je centrem ší’itského vzdělání a duchovenské autority. Nadžaf a Karbalá připomínají, že íránský režim se nikdy nevnímal jen jako národní stát, ale jako jeden z pólů širšího ší’itského prostoru. A Mašhad, nejvýznamnější íránské poutní město, má dát poslednímu obrazu charakter téměř posvátného završení.
Pohřeb však není jen soukromou věcí rodiny ani náboženským rozloučením. Íránský režim ho potřebuje jako důkaz, že přežil okamžik, který jej mohl rozložit. Chameneí nezemřel po dlouhé nemoci, v klidném předání moci. Byl zabit při úderu USA a Izraele v prvních hodinách války. Pro stát, který celé desítky let budoval obraz vlastní nedotknutelnosti, je to hluboké ponížení: nejvyšší vůdce země zahynul rukou nepřítele.
Právě proto se z jeho smrti musí stát něco jiného než bezpečnostní selhání. Režim ji převádí do jazyka mučednictví. Černé vlajky, nářek, veřejné modlitby, obrazy krve a výzvy k odplatě nejsou nahodilou kulisou. V ší’itské paměti má smrt imáma Husajna v Karbale mimořádnou sílu: nejde jen o tragédii, ale o smrt, která ukládá živým povinnost nezapomenout, nevzdat se a žádat spravedlnost. Íránská moc se o tuto tradici opírá dlouho. Tentokrát ji ale používá v okamžiku, kdy sama působí mnohem zranitelněji než kdykoli předtím.
Bylo by laciné tvrdit, že všichni lidé v ulicích jsou jen statisty státního divadla. Pro část Íránců je Chameneího smrt skutečnou osobní i náboženskou ztrátou. Mnozí vyrostli v systému, který jeho postavu spojoval s revolucí, válkou s Irákem, odporem vůči Západu i představou ší’itské státnosti. Jenže velký dav zároveň nic automaticky nedokazuje. Úřady zajišťují dopravu, jídlo i ubytování, mobilizují školy, úřady a polovojenské struktury. V autoritářském státě bývá hranice mezi účastí, loajalitou a opatrností velmi nejasná.
Nejpodstatnější je možná to, kdo na těchto obřadech chybí.
Novým nejvyšším vůdcem byl po otcově smrti jmenován Mojtaba Chameneí. Dosud se však veřejně neobjevil; podle dostupných informací byl při útoku zraněn. Tato absence má politickou váhu. Íránský systém stojí na institucích, ale také na rituálu viditelné autority. Nejvyšší vůdce nemá být jen jméno v prohlášení státní televize. Má být hlasem, tváří, člověkem, který v krizové chvíli promluví a jehož slova určují tón celé země.
Mojtaba Chameneí přebírá moc v situaci, kdy se za ním nese těžké dědictví. Je synem vůdce režimu, který vznikl revolucí proti monarchii. Přesto se nyní moc přenáší z otce na syna. Formálně nejde o dědičnou vládu: rozhodnutí učinily struktury islámské republiky. Symbolicky však tento krok dynastický nádech má — a režim to ví. Proto bude potřebovat nejen právní proceduru, ale i silný příběh, který nástupnictví očistí od podezření, že se z revoluční teokracie stává rodinný podnik.
Tím příběhem má být právě utrpení. Mojtaba nebyl jen synem mocného muže; při útoku přišel o otce, ženu i další členy rodiny. Pro režim to může být využitelné: z dědice se má stát člověk poznamenaný stejným násilím jako země, kterou přebírá. Jenže politická symbolika nenahradí skutečnou autoritu. Ta se ukáže až ve chvíli, kdy bude muset rozhodovat o válce, jaderném programu, vztahu k USA, Izraeli a arabským státům Perského zálivu — a především o tom, jak tvrdě bude režim postupovat doma.
Zvláštní pozornost si zaslouží Revoluční gardy. Jejich představitelé jsou u rakve, v ulicích i ve státní rétorice. Není přesné tvrdit, že by armáda jednoduše převzala moc od duchovenstva. Íránský systém je složitější. Je však zřejmé, že žádný nový vůdce nemůže vládnout bez souhlasu bezpečnostního aparátu, který má v rukou zbraně, ekonomické zájmy, zahraniční sítě i schopnost potlačovat odpor. Chameneího pohřeb proto není jen posledním obřadem starého vůdce. Je také demonstrací toho, kdo bude v novém Íránu garantem kontinuity.
Pozvané zahraniční delegace — zejména z Ruska, Číny, Pákistánu, Iráku a dalších zemí či skupin napojených na íránský vliv — mají dodat obrazu ještě jeden rozměr. Teherán chce ukázat, že po válce nezůstal sám. Nejde ale o skutečnou mezinárodní rehabilitaci. Spíše o vzkaz, že i oslabený režim má stále spojence, klienty a partnery ochotné stát vedle něj ve chvíli, kdy se loučí s mužem, jenž z Íránu učinil centrum konfrontace s Izraelem a Spojenými státy.
Pohřeb může na několik dní vytvořit iluzi jednoty. Může zakrýt hospodářskou krizi, únavu společnosti, vzpomínku na potlačené protesty i skutečnost, že část Íránců neprožívá smrt Chameneího jako osobní tragédii, ale jako konec éry, která jim přinesla izolaci, chudobu a strach.
Po pohřbu však zůstanou otázky, které žádná procesí nevyřeší. Dokáže Mojtaba Chameneí vystoupit z otcova stínu? Udrží rovnováhu mezi duchovenstvem, Revolučními gardami a civilní vládou? A bude smrt starého vůdce začátkem ještě tvrdšího režimu, nebo naopak okamžikem, kdy se ukáže, že systém, který přežil tolik krizí, už nemá sílu přesvědčit vlastní společnost, že mu patří budoucnost?
Rakev se nakonec zavře. Prázdné místo po Chameneím ale zůstane otevřené.
