Článek
Ženeva měla být jen jednou zastávkou na cestě do Itálie. Pro Michaela Serveta však představovala snad nejnebezpečnější město v Evropě. Působil v ní Jan Kalvín, muž, s nímž španělský lékař a teolog vedl několik let stále ostřejší spor o Boha, Krista, křest i lidskou svobodu.
Dne 13. srpna 1553 byl Servetus v Ženevě rozpoznán a zatčen. Podle nejčastěji přijímaného podání se předtím odvážil navštívit Kalvínovo kázání. On sám později tvrdil, že jej zadrželi v hostinci. Jisté je, že se za uprchlíkem zavřely dveře vězení a už se nikdy neotevřely směrem ke svobodě.
O necelé tři měsíce později stál přivázaný ke kůlu na návrší Champel. Katolickému rozsudku smrti unikl. Protestantskému nikoliv.
Michael Servetus na pozdější rytině Christiana Fritzsche. Autentický portrét z jeho života se nedochoval.
Muž, který chtěl opravit i reformaci
Michael Servetus – španělsky Miguel Servet a ve Francii také Michel de Villeneuve – se narodil patrně roku 1511 v Aragonii. Přesné místo ani datum jeho narození nejsou zcela jisté. Stejně neklidná jako jeho identita byla i jeho životní dráha. Zabýval se právem, medicínou, biblickými jazyky, zeměpisem, astronomií i teologií.
Jako mladík doprovázel zpovědníka císaře Karla V. Juana de Quintanu a roku 1530 byl přítomen císařově korunovaci v Boloni. Okázalost papežského dvora na něj podle pozdějších svědectví zapůsobila odpudivě. Nepřidal se však jednoduše k některému z již existujících reformačních proudů. Dospěl k přesvědčení, že nedostatečná je i samotná reformace.
Teprve asi dvacetiletý vydal roku 1531 spis De Trinitatis Erroribus – O omylech Trojice. Nešlo o opatrnou akademickou polemiku. Servetus zaútočil na samotný způsob, jakým církev po staletí vykládala vztah Otce, Syna a Ducha svatého.
Odmítal nicejsko-konstantinopolské vyjádření jednoho Boha ve třech osobách. Tvrdil, že pojmy jako „osoba“, „podstata“ a „hypostaze“ vnesla do křesťanství řecká filozofie a vzdálila je biblickému jazyku. Tradiční trojiční učení podle něho rozdělovalo Boha a vytvářelo téměř tři božstva.
Servetus ovšem nebyl ateista ani předchůdce moderního sekularismu. Hluboce věřil v Boha, v Krista i v autoritu Písma. Jeho cílem nebylo křesťanství odstranit, nýbrž podle vlastního přesvědčení obnovit jeho původní podobu. Právě proto dal svému poslednímu dílu název Christianismi Restitutio – Obnovení křesťanství.
Napadal také křest nemluvňat a Kalvínovo učení o předurčení. Domníval se, že křest má následovat až po vědomém přijetí víry a že Bůh člověka předem neurčuje k zavržení bez ohledu na jeho život.
Jeho jazyk přitom býval stejně nesmiřitelný jako jazyk jeho odpůrců. Servetus nebyl mírným hlasatelem pluralismu. Byl přesvědčen, že pravdu nalezl právě on, a protivníky dokázal zahrnovat urážkami. To z něj nedělá menší oběť náboženského násilí. Připomíná to však, že dějiny nejsou jednoduchým příběhem osvíceného hrdiny a temných fanatiků.
Krev, která se nedostala přes srdeční přepážku
Když se Servetus ukrýval ve Francii pod jménem Michel de Villeneuve, studoval a praktikoval medicínu, působil jako osobní lékař arcibiskupa Pierra Palmiera a připravoval odborné edice zeměpisných i lékařských děl.
Právě v teologickém spise Christianismi Restitutio se objevila jedna z nejpozoruhodnějších anatomických pasáží 16. století. Servetus odmítl tehdy rozšířenou představu, že krev přechází z pravé do levé srdeční komory neviditelnými otvory v srdeční přepážce. Popsal, že krev odchází z pravé komory do plic, tam se mísí se vzduchem a následně se vrací do levé části srdce.
Nebyl prvním člověkem, který plicní oběh poznal. Přesně jej popsal již ve 13. století arabský lékař Ibn an-Nafís. Servetus je však považován za prvního známého evropského autora, který správný popis plicního oběhu zveřejnil tiskem.
Dnešnímu čtenáři může připadat zvláštní, že se významný anatomický poznatek objevil uprostřed teologického pojednání. Pro Serveta však krev, dech, duše a Boží Duch netvořily oddělené oblasti. Snažil se porozumět tomu, jak se životodárný duch prostřednictvím dýchání a krve šíří lidským tělem. Teologická antropologie jej tak přivedla k fyziologickému objevu.
Osud knihy byl téměř stejně dramatický jako osud jejího autora. Většina výtisků byla zničena a dnes jsou známy pouze tři původní exempláře – ve Vídni, Paříži a Edinburghu. Kniha, která mohla urychlit evropské poznání krevního oběhu, se na dlouhou dobu stala především důkazním materiálem v procesu s kacířem.
Titulní strana Servetova díla Christianismi Restitutio. Teologický spis obsahoval také jeden z prvních evropských popisů plicního krevního oběhu.
Kalvín předem věděl, co by se stalo
Servetus si s Janem Kalvínem několik let dopisoval. Posílal mu své rukopisy a opatřil Kalvínovu Instituci křesťanského náboženství kritickými poznámkami. Původně intelektuální výměna se změnila v osobní nepřátelství.
Kalvín napsal 13. února 1546 svému spolupracovníkovi Guillaumu Farelovi o Servetově možné cestě do Ženevy větu, která později získala děsivý význam: „Pokud přijde a má autorita něco znamená, nedovolím mu odejít živému.“
Sedm let poté vyšlo tajně Servetovo Christianismi Restitutio. Materiály pocházející z jeho korespondence s Kalvínem se přes ženevského obchodníka Guillauma de Trie dostaly ke katolickým úřadům ve francouzském Vienne. Rozsah Kalvínovy přímé účasti na tomto udání zůstává předmětem historických sporů. Jisté však je, že katoličtí vyšetřovatelé získali dokumenty, které předtím vlastnil právě ženevský reformátor.
Servetus byl 4. dubna 1553 ve Vienne zatčen. O tři dny později z vězení uprchl. Soud jej proto v červnu odsoudil v nepřítomnosti a nechal veřejně spálit alespoň jeho podobiznu a knihy.
Několik měsíců se ukrýval. Potom se vydal směrem k Itálii – a z dodnes ne zcela vysvětlených důvodů se zastavil právě v Ženevě.
Proces nebyl pouze Kalvínovým osobním soudem
Zatčení odstartovalo proces před ženevskou Malou radou. Formální žalobu podal 14. srpna Nicolas de la Fontaine, Kalvínův tajemník. Původně obsahovala čtyřicet, nakonec osmatřicet bodů.
Hlavními tématy byly Servetovy názory na Trojici, Krista a křest dětí. Některé otázky však ukazují, jak široce mohlo být v 16. století chápáno podezření z náboženské nespolehlivosti. Žalobci se zajímali také o to, proč se Servetus nikdy neoženil, zda studoval Korán a zda jeho učení příliš nenahrává Židům a muslimům. Dochovaný text žaloby umožňuje sledovat, jak se teologická polemika proměňovala v trestní řízení.
Rozsudek nevynesl Kalvín osobně. Neměl pravomoc odsoudit člověka k smrti a ženevská rada nebyla pouhým nástrojem v jeho rukou. O konečném osudu rozhodli městští představitelé. Ti si navíc vyžádali stanoviska dalších reformovaných měst – Curychu, Bernu, Basileje a Schaffhausenu. Všechna Servetovo učení odmítla a doporučila jeho potrestání, aniž by jednoznačně určila způsob trestu.
Dne 26. října rada vynesla rozsudek. Servetus měl být následujícího dne odveden na Champel a spolu se svou knihou upálen.
Kalvín podle dochovaných zpráv žádal, aby byl Servetus místo upálení sťat. Nežádal tedy o milost, pouze o méně krutý způsob smrti. Rada mu nevyhověla.
Tato skutečnost Kalvína nezbavuje odpovědnosti. Ukazuje však její přesnou podobu. Nebyl soudcem ani katem, ale stál za zahájením ženevského stíhání, vystupoval jako teologická autorita obžaloby, s trestem smrti souhlasil a po Servetově popravě jej veřejně obhajoval.
„Ježíši, Synu věčného Boha“
Dne 27. října 1553 byl Michael Servetus odveden za ženevské hradby na návrší Champel. Ke kůlu s ním připoutali také výtisk knihy, která měla podle jeho představ obnovit křesťanství.
Podle tradovaného svědectví zněla jeho poslední slova: „Ježíši, Synu věčného Boha, smiluj se nade mnou.“
Ani tváří v tvář smrti neřekl „věčný Syn Boží“. Zůstal věrný svému přesvědčení, že věčný je Bůh a Kristus se Božím Synem stal ve vztahu ke svému vtělení. Teologický spor, kvůli němuž byl odsouzen, tak zazněl ještě v jeho poslední modlitbě.
Zabil Serveta Kalvín?
Jednoduchá odpověď by byla čtenářsky působivá, historicky však nepřesná.
Kalvín Serveta osobně neodsoudil ani nezapálil hranici. Rozhodla ženevská světská rada a trest schvalovaly také další významné osobnosti reformace. Katolický soud ve Vienne navíc vynesl prakticky stejný rozsudek ještě před Servetovým příchodem do Ženevy.
Současně nelze Kalvína proměnit v bezmocného přihlížejícího. O Servetově možné smrti psal již roku 1546, podílel se na jeho obvinění, během procesu poskytoval teologické argumenty a trest smrti považoval za oprávněný. Roku 1554 vydal spis, v němž hájil pravověrné učení o Trojici i právo potrestat člověka, který je podle něho veřejně ničí.
Historický kontext Kalvínovo jednání vysvětluje. Nemůže je však automaticky ospravedlnit. Ani v 16. století totiž nepanovala v otázce zabíjení kacířů úplná shoda.
Člověka nelze zabít ve jménu argumentu
Nejvýznamnějším kritikem Servetovy popravy se stal protestantský humanista Sebastian Castellio. Servetovo učení nesdílel a považoval je za chybné. Odmítal však představu, že nesprávný výklad Boha opravňuje stát k usmrcení člověka.
Jeho odpověď Kalvínovi vstoupila do dějin jedinou větou:
„Zabít člověka neznamená hájit učení. Znamená to zabít člověka.“
Právě spor vyvolaný Servetovou smrtí se stal jedním z důležitých okamžiků evropského přemýšlení o svobodě svědomí. Castellio pochopil, že tolerance není souhlas s názorem druhého. Smysl má právě tehdy, když dovolujeme žít a mluvit člověku, o němž jsme přesvědčeni, že se zásadně mýlí.
Reformace otevřela otázku, zda může jednotlivec odporovat církevní autoritě ve jménu Písma a svědomí. Servetův případ však ukázal její bolestný rozpor: právo postavit se proti Římu ještě neznamenalo ochotu přiznat totéž právo odpůrcům nové protestantské ortodoxie.
Michael Servetus nebyl moderním liberálem a nemusel mít pravdu ve svých teologických ani lékařských názorech. Jeho význam spočívá v něčem jiném. Stal se člověkem, na jehož těle se ukázalo, co se stane, když náboženské společenství přestane rozlišovat mezi omylem a zločinem.
Víra, která se otázky bojí natolik, že musí umlčet tazatele, už nehájí pouze pravdu. Začíná hájit vlastní moc.
