Článek
Dne 1. července 1979 uvedla společnost Sony v Japonsku model TPS-L2, první přehrávač nesoucí jméno Walkman. Neuměl nahrávat, nevynikal převratnou novou technologií a uvnitř Sony mnozí pochybovali, zda vůbec obstojí: proč by měl někdo chtít přístroj, který „jen“ přehrává kazetu? Právě v tomto omezení ale spočívala jeho síla. Walkman nebyl další domácí hi-fi soupravou zmenšenou do kapsy. Byl navržen pro jedinou věc: aby člověk mohl poslouchat vlastní hudbu sám, při chůzi, v tramvaji, ve vlaku nebo na ulici.
Z dnešního pohledu se může zdát, že šlo o drobný krok. Hudba už dávno existovala na deskách, v rádiu i v přenosných kazetových přehrávačích. Walkman však spojil několik prvků do nové každodenní zkušenosti: stereo zvuk, lehká sluchátka, vlastní výběr nahrávek a tělo v pohybu. Člověk už nemusel sedět před reproduktory ani sdílet hudbu s celou domácností. Mohl si vytvořit osobní zvukový prostor uprostřed veřejného světa.
To proměnilo samotný význam města. Ulice, nádraží a dopravní prostředky přestaly být pouze společným akustickým prostorem: hluk motorů, útržky cizích rozhovorů, zvuky kroků a ruch davu se mohly změnit v kulisu soukromého filmu. Hudba nezačala jen doprovázet pohyb; začala interpretovat realitu. Stejná cesta domů mohla být melancholická, triumfální nebo snová podle toho, co člověk vložil do kazety.
Japonský badatel Shuhei Hosokawa popsal tento jev už v roce 1984 jako specificky „mobilní a singulární“ hudební událost. Poslech přestal být společným rituálem soustředěným kolem rádia, koncertu nebo domácího gramofonu. Stal se pohyblivou zkušeností jednotlivce, který si nese vlastní zvukový svět v kapse.
Walkman tím nevytvořil pouze nový výrobek. Vytvořil nový typ hranice. Sluchátka mohla říkat: teď nemluvte, teď nejsem plně k dispozici, teď patřím něčemu jinému. Pozdější kritici v nich viděli znak izolace a úniku z veřejného života. Sociolog Michael Bull je popsal jako technologii, která privatizuje prostor a funguje téměř jako viditelné „nerušit“. Taková výhrada není bezdůvodná: člověk se sluchátky může být fyzicky mezi lidmi, a přesto mentálně mimo jejich svět.
Současně by bylo příliš snadné Walkman odsoudit jako počátek narcismu. Sluchátka mohou znamenat uzavření, ale také ochranu. Pro unaveného člověka v přeplněném městě mohou být prostředkem, jak získat alespoň omezenou kontrolu nad vlastním prostorem. Hudba může regulovat náladu, tlumit stres, podpořit soustředění nebo dát rytmus cestě, která by jinak byla jen nudným přesunem. Výzkum pozdějšího poslechu MP3 přehrávačů ukazuje, že lidé hudbou během cest městem aktivně utvářejí svůj vztah k prostoru, druhým lidem i sobě samým.
Paradoxně i první Walkman obsahoval pokus o sociálnost. Model TPS-L2 měl dva sluchátkové výstupy, takže hudbu mohli poslouchat dva lidé zároveň. Sony zjevně nepředpokládala jen osamělé uživatele; počítala i se sdílením. Jenže kulturní přitažlivost zařízení nakonec spočívala právě v individuálním poslechu. Lidé nechtěli pouze slyšet hudbu mimo domov. Chtěli vlastnit chvíli, do níž nikdo jiný nemá automatický přístup.
Důležitá byla také kazeta. Walkman neposkytoval nekonečný katalog; nutil posluchače vybírat. Každá nahrávka měla omezený čas, každá mixtape měla pořadí a náladu. Výběr skladeb nebyl jen technická příprava. Byl to drobný autorský čin: způsob, jak někomu vyznat náklonnost, připravit se na cestu, nést si minulost nebo proměnit obyčejné odpoledne ve scénu s vlastním soundtrackem. Smithsonian připomíná, že právě kultura mixtapů dala hudebnímu výběru novou společenskou a citovou hodnotu.
Dnešní telefon se Spotify nebo Apple Music je samozřejmě technicky nesrovnatelně mocnější. Obsahuje miliony skladeb, podcasty, audioknihy, telefon, mapu i fotoaparát. Základní kulturní gesto se však nezměnilo: nasadit sluchátka, vybrat si zvuk a vstoupit do světa, který se na okamžik řídí vlastním rytmem. Walkman byl předkem nejen iPodu, ale i dnešní představy, že člověk může průběžně „kurátorovat“ vlastní náladu.
Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Walkman dával posluchači omezenou, ale velmi konkrétní svobodu. Kazetu bylo nutné koupit, nahrát, otočit, převinout; hudba měla hmotnost, délku i pořadí. Dnešní streaming nabízí téměř neomezenou volbu, ale stále častěji ji předem třídí algoritmus. Walkman člověka uzavíral do jeho vlastního výběru. Telefon ho často uzavírá do výběru, který pro něj sestavil někdo jiný.
Sedmačtyřicet let po uvedení prvního Walkmanu proto nepřipomínáme jen modro-stříbrný přehrávač s oranžovým tlačítkem. Připomínáme okamžik, kdy se hudba přestala vázat na místnost a začala doprovázet jednotlivce v pohybu. Získali jsme možnost vytvořit si soukromý prostor kdekoliv. Zároveň jsme začali ztrácet společný zvuk světa.
