Článek
V polovině září roku 1307 vyrazily z kanceláře francouzského krále zapečetěné rozkazy. Královští úředníci je nesměli otevřít před stanoveným okamžikem. Teprve poté se dozvěděli, že mají během jediné noci zatknout všechny templáře, které na svém území naleznou, obsadit jejich domy a zajistit jejich majetek.
Za svítání v pátek 13. října začala jedna z nejlépe připravených policejních operací středověku. Mezi zadrženými byl i velmistr řádu Jacques de Molay, který ještě předchozího dne kráčel v čestném průvodu při pohřbu královy švagrové. Templáři nebyli poraženi na bojišti. Během několika hodin je ochromily pergameny, pečeti a úřední aparát Filipa IV. Sličného.
Následující proces měl dokázat, že řád po téměř dvou stoletích služby křesťanstvu ve skutečnosti tajně zapíral Krista, znesvěcoval kříž, uctíval modlu, schvaloval sexuální provinění a při přijímání nových členů používal obscénní obřady. Přiznání přicházela rychle. Právě jejich rychlost však patří k nejvážnějším svědectvím proti celému procesu.
Hromadné zatýkání templářů na příkaz Filipa IV. dne 13. října 1307. Miniatura z rukopisu Chroniques de France ou de Saint-Denis, konec 14. století. British Library, Royal MS 20 C VII, fol. 42v. Zdroj: British Library / Wikimedia Commons, CC0.
Řád, který přežil pád Jeruzaléma, ale nikoli královskou kancelář
Templářský řád vznikl v první třetině 12. století, aby chránil poutníky ve Svaté zemi. Jeho členové spojovali řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti s vojenskou službou. Po pádu Akkonu roku 1291 však křižáci přišli o poslední velkou pevnost na palestinském pobřeží a templářské ústředí se přesunulo na Kypr.
Řád nezanikl ani nezchudl. Po celé Evropě vlastnil půdu, kostely, mlýny, vinice a opevněná sídla. Dokázal převádět peníze mezi vzdálenými zeměmi, přijímal cennosti do úschovy, poskytoval úvěry a spravoval finance panovníků. Pařížský Temple sloužil také jako významné centrum královské pokladny.
Z toho později vznikl svůdný příběh: Filip IV. templářům dlužil obrovské částky, a proto je zničil, aby se zbavil dluhu a získal jejich poklad. Finanční motiv nelze vyloučit, ale sám o sobě nevysvětluje všechno. Král vedl nákladné války s Anglií a Flandry, znehodnocoval měnu a hledal nové zdroje příjmů. Roku 1306 vypověděl z Francie Židy, zabavil jejich majetek a převzal pohledávky jejich dlužníků. Už dříve zasáhl proti lombardským obchodníkům.
Templáři proto představovali lákavý cíl. Byli bohatí, mezinárodní, do značné míry nezávislí na místních biskupech a po ztrátě Svaté země bylo snazší zpochybnit jejich původní poslání. Současně ale nelze prokázat, že Filip jednal pouze z vypočítavosti. Někteří historikové připouštějí, že král a část jeho rádců mohli obviněním z hereze skutečně věřit. Jisté je něco jiného: Filip dokázal podezření proměnit v nástroj, jímž zatlačil do kouta nejen řád, ale také papeže.
Kdo směl templáře soudit
Templáři podléhali přímo papeži. Filip IV. proto zatčením členů řádu bez předchozího souhlasu Apoštolského stolce nevstoupil pouze do sporu o jejich vinu. Zaútočil na papežskou pravomoc.
Nebyl to jeho první střet s Římem. Filip se už dříve dostal do ostrého konfliktu s Bonifácem VIII. kvůli zdanění duchovenstva a otázce, zda je král podřízen papežské autoritě. Roku 1303 vtrhli královi spojenci do papežského sídla v Anagni a Bonifáce na několik dní zajali. Papež sice získal svobodu, ale krátce nato zemřel. Událost ukázala, že francouzská monarchie je ochotna prosazovat své zájmy i násilím proti samotné hlavě západní církve.
Klement V., zvolený papežem roku 1305, proto nejednal ve svobodném prostoru. Byl Francouz, sídlil na francouzském území a od roku 1309 přesunul papežský dvůr do Avignonu. Není však přesné líčit jej pouze jako bezmocnou Filipovu loutku. Po zatčení templářů se pokusil královský postup zastavit a získat vyšetřování pod svou kontrolu. Král měl ovšem v rukou něco, co papeži chybělo: vězně, jejich majetek a první přiznání.
Mučení vyrobilo důkazy
Ze 138 templářů vyslýchaných na podzim 1307 v Paříži se 105 přiznalo k zapření Krista a 123 k tomu, že plivli na kříž, vedle něj nebo v jeho blízkosti. Podobná čísla mohla působit jako zdrcující důkaz. Vznikla však při výsleších, během nichž se používalo hladovění, svazování, natahování a další formy fyzického i psychického nátlaku.
Výpovědi navíc nebyly jednotné. Někteří muži mluvili o hlavě či modle, jiní o ničem takovém nevěděli. Popisy údajných iniciačních obřadů se rozcházely. Část templářů svá přiznání před papežskými vyšetřovateli odvolala. Ještě nápadnější byl rozdíl mezi Francií a zeměmi, kde se mučení zpočátku nepoužívalo. Právě ve Francii a na územích pod francouzským vlivem vznikalo nejvíce doznání k nejtěžším obviněním.
Klement nakonec 22. listopadu 1307 nařídil zatčení templářů také ostatním křesťanským panovníkům. Nebylo to prosté potvrzení Filipova postupu. Papež se tím současně snažil převést celou záležitost do církevní pravomoci a zabránit tomu, aby o řádu rozhodoval jediný král.
Dvanáctý srpen 1308: papež přebírá proces
Právě před 718 lety, 12. srpna 1308, vydal Klement V. dvě zásadní buly. Dokument Faciens misericordiam vytvořil síť církevních komisí, které měly vyšetřit jednotlivé templáře i řád jako instituci. Bula Regnans in caelis svolala všeobecný koncil do města Vienne na řece Rhôně – nikoli do rakouské Vídně. Měl se zabývat templáři, novou výpravou do Svaté země a reformou církve.
Papež původně stanovil zahájení koncilu na říjen 1310. Vyšetřování se však protahovalo, a proto se církevní shromáždění otevřelo až 16. října 1311. Od prvních zatčení tehdy uplynuly čtyři roky. Pověst řádu byla mezitím ničena obviněními, veřejně čtenými přiznáními i popravami.
Zvláštní význam mají události z roku 1310. Před papežskou komisí se tehdy přihlásily stovky templářů – téměř šest set mužů – ochotných svůj řád hájit. Tvrdili, že předchozí výpovědi byly vynuceny strachem a mučením. Rodící se obhajobu však zasáhl krutý úder. Dne 12. května 1310 odsoudil provinční koncil pod vedením arcibiskupa ze Sens Filipa de Marigny, bratra vlivného králova ministra Enguerranda de Marigny, 54 templářů jako znovu upadlé kacíře. Jejich proviněním bylo, že odvolali dřívější doznání. Ještě téhož dne byli za Paříží upáleni.
Poselství hranic bylo srozumitelné: kdo bude řád hájit, může skončit jako nenapravitelný heretik. Organizovaná obhajoba se zhroutila.
Koncil nechtěl rozhodnout bez obhajoby
Ve Vienne se přesto nepodařilo dosáhnout toho, co Filip IV. očekával – jednoznačného rozsudku, že templářský řád jako celek propadl herezi. Většina kardinálů a téměř všichni členové zvláštní koncilní komise se klonili k názoru, že řád musí dostat možnost se hájit. Shromážděné podklady podle nich nestačily ke kolektivnímu odsouzení, pokud se nemělo právo násilně přizpůsobit požadovanému výsledku.
To ovšem pro Filipa znamenalo nebezpečí. Pokud by řád dostal řádný proces, mohly se znovu otevřít otázky mučení, odvolaných výpovědí i králova původně svévolného zásahu. Francouzský panovník proto pokračoval v nátlaku. V březnu 1312 přijel osobně do Vienne se svými syny a doprovodem. O dva dny později, 22. března, Klement V. předložil bulu Vox in excelso. Při slavnostním zasedání 3. dubna bylo rozhodnutí zveřejněno.
Templářský řád přestal existovat.
Koncil ve Vídni, který v letech 1311–1312 projednával osud templářského řádu. Vyobrazení publikované roku 1880. Zdroj: Wikimedia Commons, volné dílo.
Zrušeni, ale ne odsouzeni
Právní formulace papežského rozhodnutí je podstatnější než všechny pozdější příběhy o templářských pokladech. Klement řád nezrušil konečným rozsudkem za prokázanou herezi. V bule výslovně uvedl, že tak činí „nikoli konečným rozsudkem, nýbrž apoštolským opatřením“.
Rozdíl nebyl slovní hříčkou. Papež připouštěl, že výsledky vyšetřování neumožňují řád jako celek zákonně odsoudit. Tvrdil však, že jeho pověst je obviněními, přiznáními a veřejným pohoršením poškozena natolik, že už nemůže plnit své poslání. Klement proto použil svou správní pravomoc: zrušil název, řeholi i oděv řádu a zakázal jeho obnovení.
Templáři tedy nebyli jako instituce zproštěni viny. Nebyli však ani pravomocně usvědčeni z hereze. Řád byl odstraněn, protože se jeho další existence stala politicky a církevně neúnosnou. Právě v této mezeře mezi rozsudkem a rozhodnutím se ukazuje skutečná povaha celého případu.
Chinonský pergamen: papež templářské vedení rozhřešil
Ještě výraznější paradox odhaluje dokument z papežského archivu známý jako Chinonský pergamen. Záznam zachycuje výslech Jacquese de Molay a dalších představitelů řádu třemi kardinály v srpnu 1308. Po jejich výpovědích, lítosti a uloženém pokání jim bylo uděleno rozhřešení a byli znovu přijati ke svátostem a do jednoty církve.
Pergamen neprokazuje, že vedení templářů bylo nevinné ve všem, z čeho bylo obviněno. Vyvrací však zjednodušenou představu, že Klement považoval de Molaye a jeho druhy za usvědčené, nenapravitelné heretiky. Ještě v létě 1308 zřejmě uvažoval spíše o očištění či reformě řádu než o jeho úplném zničení.
Dokument byl v papežském archivu nově identifikován badatelkou Barbarou Fraleovou roku 2001 a odborně zveřejněn o několik let později. Nešlo o tajné vatikánské „omilostnění templářů“ v moderním smyslu, jak někdy tvrdí senzacechtivé texty. Šlo o církevní rozhřešení konkrétních mužů – a zároveň o důkaz, jak komplikovaný byl Klementův zápas s francouzským králem.
Kdo nakonec získal templářský majetek
Ani rozšířená představa, že Filip jednoduše ukořistil celé templářské bohatství, není přesná. Klement V. bulou Ad providam z května 1312 rozhodl, že většina majetku zrušeného řádu má připadnout johanitům, tedy Řádu špitálu svatého Jana v Jeruzalémě, aby byl nadále využíván k původnímu účelu – podpoře Svaté země.
Skutečný převod byl ovšem zdlouhavý a neúplný. Panovníci a šlechtici si v různých zemích podrželi část statků, zadržovali výnosy nebo požadovali náhradu nákladů za věznění templářů a správu jejich majetku. Francouzská koruna tak z procesu finančně těžila, ale legendární poklad, který by jedním tahem naplnil královskou pokladnu, historické prameny nedokládají.
Poslední velmistr a zrození kletby
Jacques de Molay přežil zrušení svého řádu o necelé dva roky. V březnu 1314 mu kardinálská komise společně s Geoffroiem de Charney oznámila trest doživotního vězení. Oba muži však před veřejností odvolali svá dřívější přiznání a prohlásili řád za nevinný. Tím se podle tehdejšího práva stali znovu upadlými heretiky. Ještě téhož dne byli na ostrůvku v Seině upáleni.
Pozdější tradice vložila de Molayovi do úst kletbu, kterou měl povolat Klementa V. a Filipa IV. do roka před Boží soud. Papež skutečně zemřel v dubnu 1314 a král v listopadu téhož roku. Z dramatické shody se zrodila legenda o prokletých králích. Stejně přitažlivý, ale nedoložený je příběh, že právě zatčení templářů v pátek 13. října vytvořilo pověru o nešťastném pátku třináctého. Spojení pátku a čísla třináct jako zvlášť nešťastného data je bezpečně doloženo až mnohem později.
Skutečný příběh přitom žádnou kletbu nepotřebuje.
Když výsledek vznikne dříve než rozsudek
Pád templářů bývá obalován tajemstvím, jako by jeho nejdůležitější částí byly ukryté zlato, Bafomet, Svatý grál nebo přeživší bratři střežící dávné poznání. Historická skutečnost je méně fantastická, ale znepokojivější.
Filip IV. nejprve získal kontrolu nad lidmi, majetkem a veřejným vyprávěním. Mučením vznikla přiznání. Opakováním obvinění vznikla pověst kolektivní viny. Popravami byla zlomena obhajoba. A když ani poté nebylo možné dosáhnout řádného odsuzujícího rozsudku, byla nalezena jiná právní cesta, která přinesla stejný výsledek.
Klement V. nebyl pouze pasivní figurou. Pokusil se proces převzít, nechal templáře znovu vyslechnout a část z nich rozhřešil. Nakonec však ustoupil představě, že instituce s nenapravitelně zničenou pověstí už nemůže existovat – bez ohledu na to, zda byla její kolektivní vina skutečně prokázána.
Nejtemnější na templářském příběhu proto nejsou tajné obřady ani údajná kletba posledního velmistra. Je jím poznání, že moc nemusí právo otevřeně zrušit. Někdy stačí, když předem vytvoří skutečnost, kterou pak právo už jen dodatečně pojmenuje.
Použité prameny a literatura:
Malcolm Barber: The Trial of the Templars, kapitola „The Suppression“, 2. vydání, Cambridge University Press, 2006.
Gabrielle M. Spiegel: odborná recenze Barberovy knihy se souhrnem procesu a údaji o výsleších, The Medieval Review / původně Speculum 55 (1980), s. 329–332.
Stéphane Mechoulan: „The Expulsion of the Jews from France in 1306: A Modern Fiscal Analysis“, University of Toronto, 2006.
Barbara Frale: „The Chinon Chart: Papal Absolution to the Last Templar, Master Jacques de Molay“, Journal of Medieval History 30/2 (2004), s. 109–134.
