Článek
Ludvík Vaculík nebyl vzorným manželem. Byl nevěrný, komplikovaný, často sebestředný a jeho touha po osobní svobodě měla bolestné důsledky pro lidi, kteří mu byli nejblíže. Především pro jeho manželku Marii, zvanou Madla, ale také pro další ženy, které vstoupily do jeho života a následně i do jeho literatury.
To všechno je možné a nutné pojmenovat.
Z konkrétních lidských selhání však ještě nelze automaticky vyvodit, že měl Vaculík k ženám „odporný vztah“. Takové označení sice působí jednoznačně a morálně rozhodně, ve skutečnosti však zakrývá složitost jeho života, manželství i literárního díla.
Nevěrný muž nemusí být nutně mužem, který ženami pohrdá. Nevěra může svědčit o sobectví, nezralosti, neschopnosti přijmout hranice nebo o potřebě neustálého citového potvrzení. Sama o sobě však ještě nedokazuje nenávist k ženám ani přesvědčení o jejich méněcennosti.
Madla nebyla jen trpělivou manželkou
S Marií „Madlou“ Vaculíkovou se Ludvík Vaculík oženil v roce 1949. Měli spolu tři syny a jejich manželství trvalo přes všechny krize až do spisovatelovy smrti.
Madla však nebyla pouze trpělivým zázemím slavného autora. Pracovala jako psycholožka, měla vlastní literární schopnosti, pevné názory a dokázala být manželovou mimořádně tvrdou kritičkou. Nebyla němou hospodyní stojící ve stínu veřejně známého muže, ale svébytnou osobností a partnerkou jejich ostrých polemik.
Vaculík mohl žít veřejně aktivní, politicky riskantní a tvůrčí život také proto, že stabilitu rodiny do značné míry držela právě Madla. Zatímco on se stal známým spisovatelem, autorem manifestu Dva tisíce slov a symbolem občanského odporu, ona nesla značnou část praktických i emocionálních důsledků jeho způsobu života.
Jeho nevěry znala a nepochybně jí působily bolest. Přesto by bylo příliš jednoduché vykreslit ji pouze jako poníženou oběť velkého muže. Takový obraz by jí paradoxně znovu odebral vlastní hlas a schopnost rozhodovat o svém životě.
Madla dokázala jejich manželství popsat ze své perspektivy. V rozhovorech, vzpomínkách a korespondenci vytvářela vlastní obraz společného života, který Vaculíkovu verzi doplňuje, opravuje a někdy i zpochybňuje. Ukazuje, že příběh známého muže vypadá jinak ve chvíli, kdy jej začne vyprávět žena, která s ním skutečně žila.
Respektovat Madlu proto znamená přijmout také skutečnost, že její životní rozhodnutí nelze dodatečně vtěsnat do jednoduchého schématu pachatel–oběť. To, že s Vaculíkem zůstala, samozřejmě neznamená, že jeho jednání bylo správné. Znamená to však, že jejich vztah byl mnohem složitější než příběh tyrana a bezbranné ženy.
Ženy nebyly v jeho světě pouhými kulisami
Vaculíkův svět nebyl prostředím, v němž by ženy neměly význam. Právě naopak. Ženy byly zásadními postavami jeho života i tvorby. Přitahovaly jej, vyváděly z rovnováhy, kritizovaly ho a nutily jej pochybovat o sobě samém.
Je pravda, že se na ně často díval mužským pohledem. Obdivoval jejich tělesnost, citlivost, mladost, bezprostřednost a tajemství. Některé jeho formulace mohou dnes působit paternalisticky, majetnicky nebo jako nevhodné třídění žen podle jejich vzhledu, věku a přitažlivosti.
Ani to však ještě není důkazem, že ženami pohrdal.
Vaculík je nevnímal jako bezvýznamné bytosti na okraji mužského světa. Ženy pro něj byly zdrojem touhy, ale také intelektuálního odporu, citového neklidu a životní korekce. Často právě ony odhalovaly jeho slabost, samolibost nebo směšnost.
Také Madla se v jeho životním a literárním prostoru neobjevuje jen jako hospodyně poskytující tvůrčímu muži pohodlí. Její ironie, úsudek a praktická inteligence narušují představu Vaculíka jako všemocného svůdce. V její přítomnosti se ukazuje jako člověk závislý na druhých, zranitelný, žárlivý a někdy i trapný.
Vaculík ženy obdivoval, potřeboval je a současně jim nedokázal vždy poskytnout stejnou míru svobody, jakou požadoval pro sebe. To je jeho skutečný rozpor. Není to však totéž jako odpor k ženám.
Milenky a právo spisovatele na cizí příběh
Vaculík měl během manželství několik dalších vztahů. Mezi veřejně známé patřil jeho vztah se Zdeňkou Erteltovou Philipsovou, která se účastnila opisování samizdatové literatury a kvůli svému okolí i vztahům čelila represím Státní bezpečnosti. Se spisovatelkou Lenkou Procházkovou měl syna a dceru.
Podstatnější než samotný seznam vztahů je však způsob, jakým je Vaculík převáděl do literatury.
V Českém snáři propojuje politický život disentu s každodenností, rodinnými konflikty, nevěrami a milostnými krizemi. Soukromí zde není oddělené od politiky. Touha po svobodě v nesvobodném režimu se prolíná s Vaculíkovou touhou po osobní a erotické svobodě.
Právě zde vzniká vážný etický problém.
Má spisovatel právo použít skutečné lidi, jejich těla, emoce a utrpení jako materiál svého díla? Má právo popsat intimní vztah způsobem, který určuje, jak budou jeho účastníci vnímáni veřejností? A co když lidé zachycení v textu nemají stejnou možnost vytvořit vlastní verzi příběhu?
Vaculík byl mimořádně otevřený vůči vlastnímu soukromí. Zároveň však rozhodoval, jakým způsobem budou v jeho knihách zachyceni druzí. Autentická literatura proto nemusí být pouze odvážným sebepřiznáním. Může se stát také formou moci nad lidmi, kteří se promění v literární postavy, aniž by měli plnou kontrolu nad svým obrazem.
Tato výhrada je oprávněná. Ani ona však automaticky nedokazuje odporný vztah k ženám. Týká se obecnější otázky spisovatelské odpovědnosti a hranice mezi uměleckou svobodou a právem druhého člověka na soukromí.
Literární vypravěč není soudní protokol o autorovi
Jedním z největších omylů při hodnocení Vaculíkova vztahu k ženám je mechanické ztotožňování autora s vypravěčem jeho próz.
Český snář spojuje deníkové záznamy, skutečné události, autobiografii, fikci a autorskou stylizaci. Přestože má dokumentární charakter, nelze každou větu vypravěče číst jako doslovné a nezpochybnitelné vyjádření Vaculíkova osobního přesvědčení.
Literární text není policejní protokol ani psychologický posudek autora.
Spisovatel může vytvořit sebestředného, nespolehlivého nebo směšného vypravěče právě proto, aby určitý způsob uvažování ukázal zevnitř. Nemusí jej tím schvalovat ani doporučovat jako životní normu.
Vaculík navíc neusiloval o vytvoření dokonalého autoportrétu. Odhaloval vlastní žárlivost, malost, egoismus, rozpory i trapnost. Často se před čtenářem neukazuje jako hrdina, ale jako člověk obtížný pro své okolí i pro sebe samého.
To je pro jeho obhajobu důležité. Člověk, který popisuje vlastní morální problematičnost, ji nemusí oslavovat. Může ji vystavovat čtenářovu úsudku.
Číst Vaculíkovu prózu pouze jako sbírku přiznání provinilého muže znamená přehlédnout její literární konstrukci a také odvahu, s níž autor zveřejňoval vlastní nelichotivé stránky.
Lenka Procházková nebyla němou múzou
Ani Vaculíkův vztah s Lenkou Procházkovou nelze popsat pouze jako jednostranné využití mladší ženy známým a vlivným mužem.
Věková, společenská i zkušenostní nerovnost mezi nimi samozřejmě existovala. Bylo by nesmyslné ji popírat. Procházková však nebyla pasivní postavou bez vlastního hlasu. Byla a je samostatnou spisovatelkou, která společný vztah interpretovala ze své perspektivy.
Její Smolná kniha a Vaculíkův román Jak se dělá chlapec představují dvě rozdílné výpovědi o vztahu, rodičovství, odpovědnosti a osobní svobodě. Vzniká mezi nimi literární dialog, ale také spor o to, komu patří společný příběh a kdo má právo určit jeho význam.
Procházkovou proto nelze redukovat na objekt slavného autora. Sama převzala slovo, vytvořila vlastní interpretaci a vstoupila do české literatury jako autonomní tvůrkyně.
I to narušuje jednoduchý obraz Vaculíka jako muže, který kolem sebe vytvářel jen bezmocné ženské oběti.
Otevřenost není totéž co cynismus
Vaculík psal o věcech, které jiní raději skrývali. O nevěře, touze, tělesnosti, manželské rutině, žárlivosti, selhání i vlastním egoismu.
Právě tato otevřenost dnes umožňuje jeho soukromý život mimořádně snadno soudit. U mnoha jiných autorů podobné rozsudky nevznikají nikoli proto, že žili mravněji, ale jednoduše proto, že po sobě nezanechali tak otevřený a nelichotivý obraz.
Bylo by proto paradoxní použít Vaculíkovu ochotu ukázat vlastní rozpory jako důkaz, že byl horší než ti, kteří podobné jednání úspěšně tajili.
Jeho otevřenost jej samozřejmě neomlouvá. Přiznání není totéž co odpovědnost a sebepoznání automaticky neodstraňuje bolest způsobenou druhým.
Otevřenost však není ani cynismem.
Vaculík se nesnažil přesvědčit čtenáře, že je mravně bezchybný. Naopak často poskytoval dostatek materiálu k vlastní kritice. Jeho texty mohou působit provokativně právě proto, že v nich autor odmítá předstírat čistotu, kterou sám neměl.
Obdiv k ženám, nebo patriarchální pohled?
Na Vaculíkovi lze rozpoznat řadu vlastností typických pro patriarchální prostředí jeho generace. Ženy někdy pozoroval a hodnotil především podle toho, jak působily na něj jako na muže. Přisuzoval jim role spojené s domovem, tělesností, citovostí, mládím nebo obnovou.
Problematické jsou také některé věkové rozdíly a nerovnosti moci, které se objevují v jeho vztazích i prózách. V románu Loučení k panně například zpracoval vztah pětašedesátiletého muže a devatenáctileté ženy.
Takové vztahy je možné kriticky analyzovat. Rozdíl věku totiž nemusí znamenat pouze rozdíl čísel, ale také rozdíl zkušeností, společenského postavení, autority a schopnosti určovat pravidla vztahu i jeho pozdější veřejný obraz.
Ani zde však není vhodné nahrazovat analýzu nálepkou.
Vaculík byl mužem své doby, ale současně ji v mnoha oblastech překračoval. Ženy neodsouval do úplného mlčení. Připouštěl jejich odpor, kritiku i vlastní porážku. Někdy je zachycoval problematicky, ale nepředstavoval je jen jako dekoraci mužského světa.
Jeho pohled byl mužský a často patriarchální. To však není automaticky totéž jako pohled odporný nebo nenávistný.
Vaculíkův skutečný problém
Vaculíkův problém nebyl v tom, že by ženy nenáviděl. Jeho problémem byla spíše neschopnost vždy sladit vlastní touhu po svobodě s odpovědností za city druhých.
Ženy miloval, ale někdy je podřizoval vlastnímu životnímu a autorskému projektu. Požadoval osobní svobodu, ale její následky často nesly ženy kolem něj. Dokázal zachytit erotickou touhu bez pruderie, ale psal převážně z pozice muže, který pozoruje, vybírá a hodnotí.
Veřejně přiznával své nevěry, ale samotné přiznání ještě neznamená, že plně přijal odpovědnost za jejich důsledky. Madla pro něj představovala domov, stabilitu a kontinuitu, zatímco jiné ženy často spojoval s touhou, obnovou, mládím a únikem.
To všechno je možné Vaculíkovi vytýkat.
Je však rozdíl mezi tvrzením, že byl v intimních vztazích někdy bezohledný, a tvrzením, že měl odporný vztah k ženám. První tvrzení lze opřít o konkrétní jednání. Druhé je spíše morálním rozsudkem nad celým člověkem.
Kritika ano, morální karikatura ne
Ludvíka Vaculíka není nutné prohlásit za morální vzor. Nebyl jím a pravděpodobně se za něj ani nepovažoval.
Je však stejně nespravedlivé vytvořit z něj karikaturu muže, který ženy pouze využíval, ponižoval a odhazoval. Ženy pro něj nebyly okrajovými bytostmi. Potřeboval je, obdivoval, přel se s nimi a připouštěl jejich schopnost narušit jeho sebejistotu.
Jeho intimní život byl rozporný podobně jako jeho veřejné působení. Byl člověkem, který bojoval za svobodu, ale ne vždy dokázal nést všechny její důsledky. Odmítal společenské pokrytectví, ale sám mohl být slepý k utrpení, které působil nejbližším lidem.
Právě tato rozporuplnost z něj činí zajímavého spisovatele i problematického člověka.
Označit jeho vztah k ženám za „odporný“ však není hluboká interpretace. Je to rychlý rozsudek, který nebere vážně ani Vaculíkovu literaturu, ani svébytnost žen, které s ním žily.
Vaculíka lze kritizovat za nevěru, sebestřednost i nedostatek odpovědnosti. Nelze však z těchto skutečností jednoduše odvodit, že ženami pohrdal.
Ludvíka Vaculíka není nutné omlouvat, abychom odmítli jeho morální karikaturu.
Zdroje
Ludvík a Madla Vaculíkovi
Vztahy a jejich literární zpracování
https://dvojka.rozhlas.cz/az-do-rozedranych-prstu-opisovani-samizdatu-pro-ni-byla-zachranou-i-posedlost-8734228
Obraz žen ve Vaculíkově tvorbě
literatura
- VACULÍK, Ludvík. Český snář. Brno: Atlantis, 1990.
- VACULÍK, Ludvík. Jak se dělá chlapec. Brno: Atlantis, 1993.
- VACULÍK, Ludvík. Loučení k panně. Brno: Atlantis, 2002.
- VACULÍKOVÁ, Madla a Pavel KOSATÍK. Já jsem oves. Praha: Dokořán, 2002.
- PROCHÁZKOVÁ, Lenka. Smolná kniha. Praha: Československý spisovatel, 1991.
