Článek
Marat ji přijal – seděl ve vaně, kde kvůli bolestivému kožnímu onemocnění trávil velkou část dne. O několik minut později ležel mrtvý. Jediná rána nožem změnila dějiny Francouzské revoluce.
Jenže Maratova smrt nezastavila násilí. Naopak. Revoluce z něj vytvořila mučedníka a během několika měsíců se Francie propadla do období, které dnes známe jako jakobínský teror. Gilotina se změnila z výjimečného nástroje na téměř každodenní součást politického života.
Právě proto není výročí Maratovy smrti jen připomínkou jedné vraždy. Je otázkou, která nezestárla.
Revoluce nezačínají terorem
Francouzská revoluce nezačala touhou zabíjet.
Začala požadavkem na spravedlnost, svobodu, omezení absolutní moci a důstojnost člověka. Heslo „svoboda, rovnost, bratrství“ patří dodnes k nejvlivnějším politickým ideálům moderní Evropy.
Jenže dějiny ukazují, že mezi ideálem a jeho uskutečněním zeje propast.
Ve chvíli, kdy se každá kritika začne označovat za zradu a každý odpůrce za nepřítele lidu, přestává revoluce osvobozovat. Začíná se bát sama sebe.
Marat k tomu přispěl výrazně. Ve svém listu L'Ami du peuple opakovaně vyzýval k tvrdým represím vůči skutečným i domnělým nepřátelům revoluce. Jeho texty pomáhaly vytvářet atmosféru, v níž se násilí začalo považovat za legitimní politický prostředek.
Charlotte Cordayová věřila, že zabije jednoho člověka a zachrání tisíce
Cordayová nebyla monarchistickou fanatičkou, jak bývá někdy zjednodušeně líčena.
Sympatizovala s umírněnými girondisty a byla přesvědčena, že odstraněním Marata zabrání další eskalaci násilí. U soudu pronesla větu, která dodnes vyvolává mrazení: „Zabila jsem jednoho člověka, abych zachránila sto tisíc.“
Její logika je nebezpečně známá.
V dějinách ji opakovali revolucionáři, diktátoři i teroristé. Zabít jednoho, aby bylo lépe mnoha. Obětovat jednotlivce ve jménu budoucnosti.
Jenže dějiny ukazují jinou zkušenost.
Násilí málokdy končí tam, kde si jeho první aktéři představovali.
Revoluce požírá vlastní děti
Francouzská revoluce je možná nejznámějším příkladem věty připisované Jacquesi Malletovi du Panovi: „Revoluce požírá své vlastní děti.“
Nejprve padli stoupenci monarchie.
Poté umírnění republikáni.
Nakonec i samotní radikálové.
Gilotina, která měla odstranit nepřátele revoluce, začala odstraňovat i její tvůrce. Robespierre skončil pod stejnou čepelí, kterou dlouho hájil jako nástroj spravedlnosti. Teror totiž nezná konečný seznam viníků. Potřebuje stále nové.
Otázka, která zůstává
Marat nebyl nevinnou obětí. Cordayová nebyla jednoznačnou hrdinkou.
Oba věřili, že jednají ve prospěch Francie.
Právě proto je jejich příběh tak znepokojivý.
Neukazuje střet dobra a zla, ale střet dvou přesvědčení, která si osobovala právo rozhodovat o životě druhých.
A možná právě zde leží největší odkaz Francouzské revoluce.
Svoboda není ohrožena jen tyranií starého režimu. Může ji zničit i revoluce ve chvíli, kdy začne věřit, že pro dosažení správného cíle je dovoleno všechno.
Po více než dvou stech letech proto není nejdůležitější otázkou, kdo měl 13. července 1793 pravdu.
Důležitější je jiná: kolik násilí je společnost ochotna omluvit, když je pácháno ve jménu dobra?
Zdroje
Musée des Beaux-Arts de Bruxelles – Jacques-Louis David: The Death of Marat
