Článek
V táborovém sektoru BIIe v Auschwitz-Birkenau zůstávalo večer 2. srpna 1944 přibližně 4 300 lidí. Byli mezi nimi staří a nemocní vězni, sirotci, ženy s dětmi i muži, kteří nechtěli opustit své rodiny. Ti, které nacisté ještě považovali za schopné práce, byli krátce předtím odvezeni do jiných koncentračních táborů.
Pro lidi, kteří v sektoru zůstali, však již žádný další transport připraven nebyl.
Jednotky SS je v noci vyhnaly z baráků, naložily na nákladní automobily a převezly ke krematoriu V. Přes odpor vězňů byli všichni nahnáni do plynových komor. Jejich těla byla následně spálena v příkopech vedle krematoria. Tím skončila existence prostoru, který nacistická administrativa označovala jako Zigeunerfamilienlager, tedy „cikánský rodinný tábor“.
Druhý srpen se dnes připomíná jako Den památky obětí genocidy Romů a Sintů. Není však pouze výročím jedné noci v Osvětimi. Připomíná také cestu, která k této noci vedla: od evidence a rasového třídění přes odebírání práv, nucené sterilizace, internaci a deportace až po systematické vraždění.
Rodinný tábor, který rodiny odsuzoval k smrti
Označení „rodinný tábor“ může znít téměř mírně. Ve skutečnosti nevyjadřovalo žádnou ohleduplnost. Znamenalo pouze, že romští a sintští vězni nebyli po příjezdu vždy okamžitě rozděleni podle pohlaví a rodinné vazby. Muži, ženy a děti mohli určitou dobu zůstat ve stejném sektoru.
Rodiny zde ovšem nebyly zachovány proto, aby přežily. Byly ponechány pohromadě, aby společně umíraly.
Tábor vznikl v únoru 1943 na základě rozhodnutí říšského vůdce SS Heinricha Himmlera o deportaci Romů a Sintů do koncentračního tábora. Do sektoru BIIe byli sváženi lidé především z Německa, Rakouska, okupovaného Polska a Protektorátu Čechy a Morava, ale také z Francie, Nizozemska, Belgie, Jugoslávie a dalších evropských zemí
Auschwitzkým romským táborem prošlo přibližně 23 000 mužů, žen a dětí. Asi 21 000 z nich zde zemřelo nebo bylo zavražděno. Někteří zahynuli v plynových komorách, další podlehli hladu, nemocem, vyčerpání a otřesným hygienickým podmínkám. Více než 370 dětí se přímo v táboře narodilo. Pro většinu z nich nebylo narození počátkem života, ale krátkým odkladem smrti.
Romští vězni se stávali také oběťmi lékařských experimentů. Zvláštní zájem věnoval táborový lékař Josef Mengele dětem, dvojčatům a lidem s tělesnými odlišnostmi. Nacistická medicína zde nebyla protikladem rasové ideologie, ale jedním z jejích nástrojů: člověk nejprve přestal být vnímán jako lidská bytost a následně se stal materiálem určeným k pozorování, pokusům a likvidaci.
Vraždění nezačalo v plynových komorách
Genocida nezačíná okamžikem, kdy jsou lidé přivedeni před plynovou komoru nebo postaveni nad hromadný hrob. Začíná mnohem dříve: ve chvíli, kdy stát určitou skupinu obyvatel označí za problém, připíše jí neměnné vlastnosti a začne ji oddělovat od zbytku společnosti.
Nacistický režim považoval Romy a Sinty za rasově méněcenné a současně je označoval za údajně dědičně „asociální“ nebo kriminální. Tradiční předsudky tak dostaly podobu úředních formulářů, policejních kartoték, genealogických posudků a pseudovědeckých diagnóz.
Od roku 1933 byli Romové a Sintové v Německu vystavováni stále tvrdší diskriminaci. Byli internováni ve zvláštních táborech, vylučováni z veřejného života a podrobováni nuceným sterilizacím. Norimberské rasové zákony byly později vztahovány také na ně.
Za války následovaly deportace, nucená práce a masové popravy. Na okupovaných územích východní Evropy vraždily německé jednotky Romy často společně s Židy. V Srbsku byli romští muži zastřelováni jako rukojmí, na území Sovětského svazu je zabíjely mobilní vražedné jednotky a v Chorvatsku se stali oběťmi ustašovského režimu.
Přesný počet zavražděných dnes již pravděpodobně nebude možné určit. United States Holocaust Memorial Museum uvádí nejméně 250 000 obětí s tím, že skutečný počet mohl dosáhnout až půl milionu. Neúplnost evidence sama vypovídá o postavení obětí: mnozí lidé byli zastřeleni v lesích, na okrajích vesnic nebo u předem vykopaných jam, aniž by jejich jména pronikla do dochovaných dokumentů.
České Lety: příběh, který se netýká pouze Němců
Genocida Romů a Sintů není pouze německým nebo polským příběhem. Je také součástí českých dějin.
Dne 2. srpna 1942, přesně dva roky před likvidací romského tábora v Auschwitz-Birkenau, byl v Protektorátu Čechy a Morava proveden soupis osob označených podle nacistických rasových kategorií za „cikány a cikánské míšence“. Evidováno bylo přibližně 6 500 lidí. Nešlo již především o způsob života, zaměstnání nebo místo bydliště. Rozhodující se stal údajný původ a „podíl krve“.
V Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu vznikly tábory, do nichž byly internovány celé rodiny včetně dětí, starých a nemocných lidí. Staly se přestupními stanicemi na cestě do Osvětimi.
Lety nelze líčit jen jako vzdálenou součást německého represivního aparátu. Dozorci tábora byli čeští četníci a na výběru internovaných se podílely protektorátní policejní orgány. Jednotliví dozorci se svým jednáním lišili, avšak tábor jako instituce byl součástí rasové perzekuce, která končila deportacemi a smrtí.
Podle současných výsledků historického výzkumu prošlo táborem v Letech 1 294 lidí. Nejméně 335 z nich zde zahynulo, zejména v důsledku hladu, nemocí a katastrofálních životních podmínek. Velkou část vězněných přitom tvořily děti. Další lidé byli deportováni do Auschwitz-Birkenau.
Po válce však místo nezískalo důstojnou podobu památníku. Od 70. let stál prakticky na celé ploše někdejšího tábora velkokapacitní vepřín. Jeho přítomnost se postupně stala symbolem nejen necitlivosti, ale také neochoty české společnosti přijmout romské oběti jako součást vlastních dějin.
Vepřín byl po desetiletích sporů vykoupen státem a odstraněn. V roce 2024 zde Muzeum romské kultury otevřelo Památník holokaustu Romů a Sintů v Čechách. Trvalo téměř osmdesát let, než místo nucené koncentrace, smrti a deportací získalo důstojnou podobu.
Oběti, jejichž utrpení nebylo po válce uznáno
Konec války nepřinesl romským a sintským přeživším automatické uznání. Mnozí se vraceli do společnosti, která vůči nim nadále uchovávala stejné předsudky, z nichž nacistická perzekuce vyrůstala.
Úřady poválečného západního Německa dlouho odmítaly uznat, že pronásledování Romů a Sintů mělo rasový charakter. Často je vykládaly jako běžné policejní opatření proti údajné kriminalitě či „asociálnosti“. Tím byla do poválečného právního prostředí přenesena část jazyka a myšlení nacistických pachatelů.
Pro přeživší to mělo konkrétní důsledky. Jejich utrpení nebylo považováno za politickou nebo rasovou perzekuci, žádosti o odškodnění byly zamítány a pachatelé mohli u soudů opakovat stereotypy, které pronásledování původně ospravedlňovaly. Romské a sintské oběti tak byly nejprve zbaveny práv a lidské důstojnosti nacistickým režimem a po válce znovu vytlačeny na okraj veřejné paměti.
Teprve občanská hnutí Romů a Sintů, která zesílila od 70. let, přiměla evropské státy k postupnému uznání genocidy. Památník zavražděným Romům a Sintům byl v Berlíně otevřen až v roce 2012. Evropský parlament vyzval k uznání 2. srpna jako Evropského dne památky romského holokaustu v roce 2015.
Paměť není soutěž mezi mrtvými
Připomínání genocidy Romů a Sintů nesmí být stavěno proti připomínání šoa. Nejde o soutěž v počtech obětí, míře utrpení nebo síle historického nároku.
Vyhlazování evropských Židů zůstává ústředním a jedinečným projektem nacistické genocidní politiky. Připomínka dalších pronásledovaných skupin tuto skutečnost nezpochybňuje. Naopak umožňuje přesněji pochopit fungování nacistického rasového státu: jeho schopnost vytvářet hierarchie lidských bytostí, jednotlivé skupiny odlišně označovat a nakonec jim různými cestami uložit stejný rozsudek smrti.
Paměť není omezený prostor, v němž může přítomnost jedněch obětí vytlačit jiné. Skutečná historická paměť musí být schopna rozlišovat, aniž by vylučovala.
Noc z 2. na 3. srpna 1944 proto nepřipomíná pouze smrt přibližně 4 300 lidí v plynových komorách. Připomíná také nebezpečí administrativního jazyka, který z člověka vytvoří kategorii. Připomíná vědu, která se může stát služkou předsudku, i policii, která přestane chránit jednotlivce a začne určovat, kdo smí být součástí společnosti.
A připomíná rovněž poválečné mlčení.
Za vraždu vězňů v Auschwitz-Birkenau nesl odpovědnost nacistický režim a jeho spolupracovníci. Za desetiletí, během nichž byly romské a sintské oběti odsouvány na okraj evropské paměti, však odpovídají také poválečné společnosti.
Důstojnost mrtvých už obnovit nelze. Lze jim však navrátit jména, příběhy a místo v dějinách. Právě podle toho, zda jsme ochotni pamatovat i na oběti, které byly dlouho považovány za nepohodlné nebo méně významné, se pozná skutečná hodnota naší paměti.
Zdroje:
Auschwitz-Birkenau Memorial – likvidace romského tábora, počty vězňů a obětí
https://www.auschwitz.org/en/museum/news/79th-anniversary-of-the-liquidation-of-the-roma-camp-in-auschwitz%2C1633.html
https://www.auschwitz.org/en/history/categories-of-prisoners/sinti-and-roma-in-auschwitz
United States Holocaust Memorial Museum – genocida evropských Romů
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/genocide-of-european-roma-gypsies-1939-1945
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/timeline-event/holocaust/1942-1945/liquidation-of-gypsy-family-camp-at-auschwitz-birkenau
Holocaust.cz – likvidace romského tábora v Auschwitz-Birkenau
https://www.holocaust.cz/dejiny/koncentracni-tabory-a-ghetta/cikanske-tabory/cikansky-tabor-v-letech/vznik-a-podoba-cikanskeho-tabora
Evropský parlament – uznání 2. srpna jako dne památky
https://www.europarl.europa.eu/news/en/press-room/20150414IPR41851/meps-urge-end-to-roma-discrimination-and-recognition-of-roma-genocide-day
RomArchive – poválečné přehlížení přeživších a jejich svědectví
https://blog.romarchive.eu/english/blogarchive-en/auschwitz-and-the-testimony-of-the-sinti-and-roma
