Článek
Před pětapadesáti lety zemřeli Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev při návratu z první dlouhodobě obydlené vesmírné stanice Saljut 1. Nezemřeli proto, že by jejich loď shořela v atmosféře, rozpadla se při přistání nebo selhal padák. Návratová kabina Sojuzu 11 fungovala téměř bezchybně: automaticky provedla sestup, otevřela padák a dosedla v kazašské stepi. Když ji však záchranáři otevřeli, všichni tři kosmonauti byli mrtví. Tragédie Sojuzu 11 je proto jedním z nejpřesnějších mement kosmonautiky: technicky „úspěšný“ návrat může být zároveň úplným selháním ochrany lidského života.
Mise přitom nebyla neúspěchem. Sojuz 11 odstartoval 6. června 1971, o den později se spojil se Saljutem 1 a jeho posádka se stala první, která skutečně žila a pracovala na vesmírné stanici. Tři týdny prováděla biologické, medicínské, astronomické a pozorovací experimenty; Pacajev pracoval s ultrafialovým teleskopem Orion-1 a stal se prvním člověkem, který obsluhoval teleskop ve vesmíru. Posádka ukázala, že orbitální stanice nemusí být jen propagandistický objekt na oběžné dráze, ale prostor pro dlouhodobou práci.
Právě zde však začíná temnější stránka příběhu. Saljut 1 byl průkopnický projekt, ale zároveň nedokonale odzkoušený systém. Předchozí Sojuz 10 se ke stanici sice připojil, ale kvůli problému se stykovacím mechanismem se jeho posádka nedostala dovnitř. Po příletu Sojuzu 11 navíc selhala většina ventilátorů systému regenerace vzduchu, kosmonauti museli část zařízení opravovat a na stanici došlo i k malému elektrickému požáru. Tyto potíže nezpůsobily jejich smrt, ale ukazují podmínky první generace orbitálního provozu: systém byl funkční, nikoli však vyzrálý.
K rozhodující poruše došlo až po odletu od stanice. Po brzdicím zážehu se Sojuz rozdělil na tři části; pouze střední návratový modul měl pokračovat do atmosféry. Pyrotechnické mechanismy však odpálily spoje současně místo plánovaného postupného sledu. Otřes otevřel ventil určený k vyrovnání tlaku až v nízké atmosféře, tedy ve chvíli, kdy už by kabina byla obklopena vzduchem. Ventil se ale otevřel přibližně ve výšce 130 kilometrů — přímo do vakua.
Vzduch z kabiny unikl v řádu desítek sekund. Posádka velmi rychle ztratila vědomí; podle pozdějších rekonstrukcí se nejméně jeden kosmonaut pokusil únik zastavit, ale ventil byl pod sedadlem, špatně dostupný a nebyl vybaven účinným nouzovým uzávěrem. Kabina navíc neměla systém, který by posádku jednoznačně varoval, že ventil zůstal otevřený. Důsledkem nebyla prostá asfyxie, ale prudká dekomprese: vakuum způsobilo rozsáhlé poškození krevních cév a tkání.
Nejzávažnější rozhodnutí však předcházelo samotné poruše. Posádka letěla bez tlakových skafandrů. Sojuz tehdy nesl tři kosmonauty v mimořádně stísněném návratovém modulu; plnohodnotné skafandry by tento počet prakticky neumožnily. Konstrukce tedy vycházela z předpokladu, že tlaková kabina neztratí hermetičnost. To je přesně ten druh technického kompromisu, který může vypadat racionálně, dokud nenastane málo pravděpodobná kombinace poruch. Sojuz 11 ukázal, že bezpečnost posádky nesmí stát na jediném předpokladu o bezchybném fungování stroje.
Dopad nehody byl zásadní. Sovětský svaz dočasně zastavil pilotované lety, přepracoval konstrukci Sojuzu a zavedl povinnost nosit při startu a návratu tlakové skafandry Sokol. Cena za tuto změnu byla vysoká: návratové kabiny nové generace létaly se dvěma kosmonauty místo tří. Šlo však o vědomé rozhodnutí dát přednost přežití posádky před kapacitou mise. Sojuz 12 v roce 1973 již letěl se dvěma členy posádky ve skafandrech.
Katastrofa Sojuzu 11 proto není jen epizodou studené války ani technickou kuriozitou. Je to příběh o hranici mezi výkonem a odpovědností. Saljut 1 dokázal, že člověk může na oběžné dráze žít a pracovat. Sojuz 11 však připomněl, že mise nekončí splněním experimentů, pořízením snímků ani návratem kabiny na zem. Končí teprve tehdy, když se otevře poklop a posádka vystoupí živá.
