Článek
Pátek 31. července 1981 nabídl Polákům dvě zprávy, které jako by přicházely ze dvou různých zemí.
V Sejmu byl přijat zákon, podle něhož mohl autor žádat, aby vydavatel v textu označil místa odstraněná nebo pozměněná státní cenzurou. Zákaz publikace už navíc neměl být zcela neodvolatelný. Bylo možné napadnout jej u Nejvyššího správního soudu.
Ve stejný den však do čela ministerstva vnitra nastoupil generál Czesław Kiszczak, dosavadní šéf vojenské kontrarozvědky. Získal kontrolu nad policií, Službou bezpečnosti, pořádkovými jednotkami ZOMO, vyšetřovacími orgány i rozsáhlou sítí agentů.
Jednou rukou režim připouštěl, že jeho zásahy do novin, knih a divadelních představení mají být alespoň částečně viditelné a právně přezkoumatelné. Druhou svěřoval bezpečnostní aparát muži, který se měl o necelých pět měsíců později podílet na rozdrcení legálně působící Solidarity.
Mezi těmito dvěma událostmi stál Lech Wałęsa.
Elektrikář z gdaňských loděnic byl v létě 1981 předsedou Krajové koordinační komise Solidarity, jejím hlavním vyjednavačem a nejznámější veřejnou tváří. Teprve na celostátním sjezdu na podzim byl zvolen předsedou nově ustavené celostátní komise svazu, ale už dávno předtím pro polskou i zahraniční veřejnost zosobňoval hnutí, které spojovalo miliony dělníků, zaměstnanců, intelektuálů a jejich rodin.
Wałęsa nebyl jediným tvůrcem Solidarity. Bez Anny Walentynowiczové, Aliny Pieńkowské, Bogdana Borusewicze, Andrzeje Gwiazdy, Ewy Ossowské a stovek místních organizátorů by hnutí nikdy nevzniklo. Právě on však dokázal jeho požadavky soustředit do jednoho rozpoznatelného hlasu.
V létě 1981 se tak před polskou společností stále zřetelněji rýsovaly dvě protilehlé postavy. Wałęsa představoval masové hnutí požadující nezávislé odbory, pravdivé informace a skutečné reformy. Kiszczak přebíral aparát určený k dohledu, infiltraci, zatýkání a případnému násilnému zlomení tohoto hnutí.
A mezi nimi stál generál Wojciech Jaruzelski, který veřejně hovořil o odpovědnosti a společenské dohodě, zatímco státní instituce dokončovaly přípravy mimořádného režimu.
Den po pochodu hladu
Ještě předchozího odpoledne procházely ulicí Piotrkowskou v Lodži desetitisíce lidí. V čele nebyli ozbrojení demonstranti ani profesionální politici. Šly tam matky s dětmi, textilní dělnice, ženy s kabelkami, nákupními taškami a kočárky.
Průvod vyrazil 30. července kolem čtvrté hodiny od lodžské katedrály a zamířil na náměstí Plac Wolności. Transparenty neobsahovaly politologické rozbory ani složité programy. Jejich jazyk byl tvrdší právě svou prostotou:
„Tři směny, jeden hlad.“
„Chléb a svobodu.“
„Jak se jí potravinový lístek nožem a vidličkou?“
„Co dáme jíst dítěti?“
Před městským úřadem vystoupila Janina Kończaková, třicetiletá matka tří dětí a předsedkyně závodní organizace Solidarity v lodžském podniku Stomil. Přečetla požadavky týkající se zásobování, chaosu kolem potravinových lístků a plánovaného snížení přídělů masa.
Kończaková nebyla profesionální političkou. Byla zaměstnankyní továrny a odborovou organizátorkou. Právě proto její vystoupení představovalo pro komunistický režim tak nepříjemný obraz. Opozičního intelektuála bylo možné označit za odtrženého od života pracujících nebo za člověka sloužícího zahraničním zájmům. Mnohem obtížněji se vytvářel obraz nepřítele z dělnice, která se veřejně ptala, čím mají rodiče nakrmit své děti.
Lodž přitom nebyla sama. Pochody hladu se 30. července konaly také v Kutně, Piotrkówě Trybunalském, Čenstochové a Štětíně. Protest proti prázdným obchodům přerůstal v celostátní obžalobu systému, který chtěl řídit výrobu, ceny i distribuci, ale nedokázal zajistit základní potraviny.
A právě den po těchto pochodech jednal Sejm o tom, jakým způsobem má stát kontrolovat informace o zemi, kterou stále hůře dokázal řídit.
Zákon začínal svobodou. Pak následoval návod pro cenzuru
První článek zákona z 31. července 1981 prohlašoval, že Polská lidová republika zajišťuje svobodu slova a tisku.
Stačilo však pokračovat ve čtení.
Publikace a veřejná představení nadále podléhaly předběžné kontrole. Text určený do deníku musela redakce předložit cenzurnímu úřadu nejpozději tři hodiny před zahájením tisku. Poslední aktuální zprávy měly být předány nejpozději hodinu před spuštěním rotačky.
U týdeníku činila běžná lhůta 24 hodin. Komentáře k aktuálním událostem bylo možné odevzdat nejpozději dvanáct hodin před tiskem.
Cenzor tedy nevstupoval do veřejné debaty jako kritik reagující na již zveřejněný článek. Stál přímo mezi autorem a čtenářem. Rozhodoval ještě předtím, než se text dostal do tiskárny, knihkupectví nebo na jeviště.
Úřad mohl zakázat článek, jeho část, knihu, divadelní představení nebo výstavu. Zákon nedovoloval například „zesměšňovat či ponižovat“ ústavní zřízení, ohrožovat zahraničněpolitické spojenectví země nebo zveřejňovat hospodářská tajemství.
Takto široké formulace ponechávaly státu značný prostor pro rozhodování, co ještě představuje kritiku a co už údajný útok na politický řád.
Přesto zákon obsahoval změny, které nebyly bezvýznamné.
Autor mohl požadovat, aby vydavatel v publikovaném textu označil zásah cenzurního úřadu a uvedl jeho právní zdůvodnění. Rozhodnutí o zákazu bylo možné do sedmi dnů napadnout u Nejvyššího správního soudu. Ten měl přezkoumat, zda zákaz skutečně odpovídal zákonu.
Cenzura nezmizela. Poprvé však nemusela zůstat úplně neviditelná.
A právě viditelnost představovala pro režim problém. Prázdné místo, zkrácená stránka nebo poznámka o zásahu totiž čtenáři sdělovaly, že text, který drží v ruce, nevypadá tak, jak jej autor napsal.
Továrna na falešné texty
Po desetiletí vycházely polské články, knihy a rozhovory v podobě, která se mohla zásadně lišit od původního rukopisu. Čtenář však většinou nevěděl, co vypustil autor, co upravila redakce a co odstranil pracovník státního úřadu.
Publicista, spisovatel a skladatel Stefan Kisielewskiproto označil cenzurní instituci za „továrnu na falešné texty“. Jejím výsledkem nebylo pouze mlčení. Vyráběla texty, které působily jako svobodná výpověď autora, ačkoli byly před vydáním kráceny, měněny nebo významově deformovány.
Cenzoři navíc nepostupovali pouze podle veřejně dostupných zákonů. Dostávali interní „zápisy“ a instrukce určující, o kterých lidech, organizacích a událostech se nesmí psát, případně v jakém rámci je lze představovat.
Zásah tedy nemusel přijít až ve chvíli, kdy autor napsal kritický text. Některá témata byla z veřejného prostoru odstraňována předem. Redakce se postupně učily, co nemá smysl zadávat, autoři, co nemá smysl psát, a vydavatelé, co jim úřady stejně nepovolí vytisknout.
Vznikala autocenzura: autor už předem přemýšlel nikoli pouze o tom, co chce sdělit, ale také o tom, co mu systém dovolí vyslovit.
Rozsah této mašinerie pomohl odhalit bývalý zaměstnanec krakovské cenzury Tomasz Strzyżewski. V březnu 1977 propašoval do Švédska kopie interních pokynů a záznamů. Dokumenty následně vyšly v exilovém nakladatelství Aneks pod názvem Černá kniha cenzury Polské lidové republiky.
Publikace ukázala, že stát nezasahoval jen proti několika otevřeně opozičním autorům. Systematicky vytvářel povolený obraz země, jejích hospodářských problémů, dějin i vztahu k Sovětskému svazu.
Zákon z července 1981 tuto mašinerii nerozbil. Nutil ji však alespoň částečně vystoupit ze stínu.
A nebyl to dobrovolný dar režimu. Návrh byl projednáván se zástupci Solidarity a tvůrčích prostředí. Otázka svobody tisku patřila k požadavkům, které dělníci předložili už během srpnových stávek v Gdaňsku.
Časopis za devět zlotých
V pátek 31. července 1981 vyšlo také osmnácté číslo Týdeníku Solidarita. Stálo devět zlotých a titulní stranu věnovalo nadcházejícímu výročí Varšavského povstání.
Vedle zákona o cenzuře a jmenování nového ministra vnitra tak existoval ještě třetí obraz onoho dne: časopis masového nezávislého hnutí ležící ve veřejné distribuční síti.
Samotná existence týdeníku byla politickou událostí.
První číslo vyšlo 3. dubna 1981 v nákladu 500 tisíc výtisků. Šéfredaktorem se stal Tadeusz Mazowiecki, pozdější první nekomunistický předseda polské vlády po pádu režimu. V redakci působili Bohdan Cywiński, Waldemar Kuczyński, Krzysztof Wyszkowski, Andrzej Friszke, Małgorzata Niezabitowska, Ernest Skalski a řada dalších publicistů.
Časopis přinášel zprávy o odborovém hnutí, ekonomické analýzy, články o porušování práva i texty věnované událostem, které oficiální tisk po léta zamlčoval nebo zkresloval. Byl distribuován prostřednictvím běžné sítě trafik Ruchu a jeho půlmilionový náklad jej řadil mezi nejvýznamnější periodika v zemi.
Osmnácté číslo z 31. července skutečně neslo cenu devět zlotých a připomínalo Varšavské povstání. Také to mělo politický význam. Nezávislý tisk vracel do veřejné paměti události, jejichž výklad byl po desetiletí podřizován potřebám komunistického režimu a jeho vztahu k Sovětskému svazu.
Do 11. prosince 1981 stačilo vyjít 37 čísel. O dva dny později jejich legální vydávání ukončilo stanné právo.
Když tedy Sejm 31. července projednával nový zákon, neřešil abstraktní spor několika spisovatelů. Vedle stranického tisku už existovalo celostátní médium hnutí čítajícího miliony členů.
Stát ztrácel monopol nejen na organizaci pracujících, ale také na pojmenovávání skutečnosti.
Solidarita vznikla ve chvíli, kdy vlastní vítězství přestalo stačit
Začátek tohoto příběhu nebyl spojen s velkou politickou konferencí. Začal propuštěním jedné ženy.
Dne 7. srpna 1980 dostala výpověď jeřábnice gdaňských Leninových loděnic Anna Walentynowiczová, členka Svobodných odborů pobřeží. Do důchodu jí zbývalo několik měsíců.
O týden později, 14. srpna, začala v loděnici stávka požadující její návrat. Protest připravoval Bogdan Borusewicz a mezi mladými dělníky, kteří jej přímo zahájili, byli Jerzy Borowczak, Bogdan Felski a Ludwik Prądzyński.
Do loděnice dorazil také dříve propuštěný elektrikář Lech Wałęsa. Postavil se do čela stávkového výboru a stal se hlavním vyjednavačem s vedením podniku.
Dne 16. srpna ředitel loděnic Klemens Gniechpřistoupil na hlavní požadavky. Anna Walentynowiczová a Lech Wałęsa se měli vrátit do práce, zaměstnanci získali zvýšení mezd o 1 500 zlotých a záruku, že účastníci protestu nebudou potrestáni.
Wałęsa přibližně ve tři hodiny odpoledne oznámil konec stávky.
Pro zaměstnance loděnic to bylo vítězství. Pro pracovníky menších podniků, které se mezitím k protestu připojily, však hrozila porážka. Neměli takovou vyjednávací sílu, veřejnou pozornost ani možnost přinutit své vedení k jednání.
Kdyby se hlavní gdaňská loděnice rozešla domů, ostatní závody by zůstaly proti státu samy.
U bran proto začaly odcházející dělníky zastavovat Anna Walentynowiczová, zdravotní sestra Alina Pieńkowská a Ewa Ossowská. Přesvědčovaly je, aby neodcházeli a pokračovali ve stávce na podporu ostatních podniků.
Většina zaměstnanců už areál opustila. Přibližně sedm set lidí však zůstalo. Wałęsa své původní rozhodnutí změnil a vyhlásil pokračování protestu jako solidární okupační stávku.
Právě zde získalo budoucí hnutí svůj skutečný obsah.
Solidarita neznamenala pouze společný odpor proti vládě. Znamenala odmítnutí vlastního dílčího vítězství, pokud by bylo vykoupeno opuštěním slabších.
Z původně závodního protestu vznikl Mezipodnikový stávkový výbor. Wałęsa se stal jeho předsedou a vedl jednání s vládní delegací. Už nereprezentoval pouze zaměstnance jedné loděnice, ale rostoucí počet podniků z celého pobřeží.
Jednadvacet požadavků spojilo chléb se svobodou
Dne 17. srpna předložil Mezipodnikový stávkový výbor seznam 21 požadavků. Na dvě velké dřevěné desky je přepsali Maciej Grzywaczewski a Arkadiusz Rybicki a tabule byly vyvěšeny na bráně loděnic.
První bod požadoval vznik nezávislých odborových organizací. Další právo na stávku, propuštění politických vězňů a dodržování ústavně deklarované svobody slova, tisku a publikování.
Vedle toho stály požadavky bezprostředně sociální: zvýšení mezd, ochrana před růstem cen, zlepšení zdravotní péče, více míst v jeslích a mateřských školách, delší placená mateřská dovolená, volné soboty nebo zavedení potravinových lístků na maso do stabilizace trhu.
Právě toto spojení činilo Solidaritu tak silnou.
Nebyla jen opoziční skupinou intelektuálů požadujících svobodu tisku. Nebyla ani běžnou odborovou organizací vyjednávající pouze o platech.
Spojovala právo člověka říci pravdu s právem důstojně žít.
Potravinové lístky, školky, svobodný tisk, mzdy, političtí vězni a nezávislé odbory nebyly v jejím programu nahodilým souborem požadavků. Všechny se týkaly stejné otázky: zda má člověk zůstat pouhým objektem státního řízení, nebo se může veřejně organizovat, kontrolovat instituce a hájit své zájmy.
Wałęsa toto spojení dokázal politicky zosobnit. Jeho síla nespočívala v tom, že by byl jediným autorem programu nebo největším intelektuálem hnutí. Spočívala ve schopnosti mluvit současně jazykem tovární haly, veřejného protestu i politického jednání.
Dne 31. srpna 1980 podepsal s místopředsedou vlády Mieczysławem Jagielským gdaňskou dohodu. Komunistická vláda poprvé v sovětském bloku připustila vznik nezávislých odborů.
Wałęsa se z předsedy stávkového výboru stal nejviditelnějším představitelem nové společenské síly.
Téměř deset milionů lidí proti monopolu jedné strany
Dne 17. září 1980 se zástupci regionálních struktur dohodli na vytvoření jednoho celostátního Nezávislého samosprávného odborového svazu Solidarita. Definitivní registrace přišla 10. listopadu po sporu se soudem, který se původně pokusil zasáhnout do stanov organizace.
Hnutí rostlo rychlostí, kterou režim nedokázal kontrolovat.
Na první celostátní sjezd v září 1981 přijelo 896 delegátů, kteří zastupovali téměř 9,5 milionu členů. Jen slezsko-dąbrowský region sdružoval přibližně 1,4 milionu lidí, Mazovsko přes 900 tisíc a Dolní Slezsko kolem 900 tisíc.
Solidarita už nebyla běžnou odborovou organizací. Vytvářela paralelní veřejný prostor.
Dělníci volili své zástupce. Novináři připravovali tisk, jehož obsah neurčoval ústřední výbor komunistické strany. Studenti založili Nezávislé sdružení studentů, soukromě hospodařící rolníci vlastní zemědělskou Solidaritu. Právníci, ekonomové, historici, duchovní a umělci vstupovali do veřejné debaty, kterou dříve téměř zcela ovládaly státní instituce.
Komunistická strana si ponechávala policii, armádu, televizi, rozhlas, státní správu a kontrolu nad hospodářstvím. Přestávala však být jedinou institucí schopnou organizovat společnost.
A právě proto byl spor o cenzuru tak důležitý.
Svobodnější informace umožňovaly jednotlivé zkušenosti spojovat. Dělník v Gdaňsku se mohl dozvědět o protestu v Lodži. Čtenář v Krakově o jednání vlády ve Varšavě. Zaměstnanci malého podniku o rozhodnutí velkých loděnic.
Stát se obával nejen kritických slov. Obával se jejich pohybu mezi lidmi.
Wałęsa a Kiszczak: dvě tváře blížícího se střetu
V létě 1981 už konflikt získával stále zřetelnější personální podobu.
Na jedné straně stál Lech Wałęsa, který vedl celostátní koordinační orgán Solidarity a jednal s vládou jménem masového hnutí. Jeho autorita nebyla neomezená. Uvnitř svazu existovaly různé proudy, radikálnější regionální vůdci i lidé, kteří jeho taktiku kompromisů kritizovali.
Přesto byl pro veřejnost nenahraditelný. Dokázal sedět u jednacího stolu s představiteli režimu, ale současně zůstával člověkem spojeným s loděnicemi a se zkušeností běžného zaměstnance.
Na druhé straně se objevil Czesław Kiszczak.
Jeho profesní život byl spojen se zcela jiným typem institucí. Od dubna 1979 do července 1981 vedl Vojenskou vnitřní službu, tedy vojenskou kontrarozvědku a bezpečnostní aparát ozbrojených sil. Dne 31. července 1981 se stal ministrem vnitra a ve funkci setrval až do roku 1990.
Kiszczak nepřicházel do čela resortu jako civilní správce. Byl mužem tajných služeb, zpravodajských struktur a vojenského bezpečnostního aparátu.
Proti Wałęsově schopnosti spojovat lidi tak režim postavil člověka, jehož profesí bylo lidi sledovat, rozdělovat, evidovat a v případě potřeby izolovat.
Wałęsa představoval legitimitu vznikající zdola: od stávkujících podniků, členských schůzí a volených delegátů.
Kiszczak představoval moc postupující opačným směrem: od neveřejných rozkazů, bezpečnostních spisů, agenturních sítí a rozhodnutí přijímaných v úzkém kruhu stranického a vojenského vedení.
Jejich střet nebyl pouze osobní. Zosobňovali dvě různé představy o tom, kdo smí organizovat společnost a kdo má právo mluvit jejím jménem.
Kiszczak přebírá ministerstvo
Jmenování Kiszczaka nebylo pouhou výměnou jednoho ministra za druhého.
Ve funkci vystřídal generála Mirosława Milewskéhoprávě ve chvíli, kdy se vztah mezi vládou a Solidarity stále více přesouval od jednání k přípravám možného silového řešení.
Bezpečnostní a vojenské složky se na mimořádný režim nezačaly připravovat až na podzim 1981. Nejstarší dochovaný seznam lidí určených k případné internaci pochází už z 28. října 1980, tedy z doby, kdy Solidarita teprve bojovala o definitivní soudní registraci.
Postupně vznikaly další seznamy, plány obsazení komunikačních uzlů, rozhlasu a televize i návrhy na vytvoření desítek internačních zařízení.
Navenek režim s Wałęsou a dalšími představiteli Solidarity vyjednával. Předkládal návrhy zákonů, přijímal delegace a zdůrazňoval potřebu společenského klidu.
V zákulisí však státní aparát připravoval variantu, v níž už neměl rozhodovat kompromis, ale překvapení, izolace vedení hnutí, přerušení komunikace a nasazení ozbrojených složek.
Kiszczakův nástup proto signalizoval posun moci směrem k lidem, kteří společenskou mobilizaci nevnímali jako partnera pro reformu, ale především jako bezpečnostní problém.
Ústupek a hrozba v jediném dni
Datum 31. července 1981 v sobě spojilo dvě protichůdné tendence.
Nový zákon o cenzuře vstoupil v účinnost 1. října. Umožňoval označovat zásahy, obracet se na správní soud a vyjímal některé druhy publikací z předběžné kontroly. Zároveň však zachovával samotný cenzurní úřad, jeho zaměstnance i základní mechanismus preventivního dohledu.
Nebyl koncem cenzury. Byl právním kompromisem vynuceným krátkým obdobím, kdy komunistický stát ještě nemohl ignorovat organizovanou společnost.
Současně ale vnitro přebíral generál, který získal prostředky potřebné k tomu, aby stát v případě rozhodnutí právě tuto organizovanou společnost násilně rozbil.
V trafice bylo možné koupit Týdeník Solidarita.
V kancelářích bezpečnostního aparátu se aktualizovaly seznamy jejích představitelů.
V Sejmu se schvalovalo právo napadnout rozhodnutí cenzury u soudu.
V zákulisí se připravoval scénář, v němž už soudní přezkum neměl být rozhodující.
Za 135 dní přišlo stanné právo
Dne 13. prosince 1981, pouhých 135 dní po Kiszczakově nástupu do funkce, vyhlásilo vedení země stanné právo.
Rozhodnutí o jeho spuštění padlo 12. prosince krátce po poledni. Ještě před půlnocí začala operace Azalka, jejímž cílem bylo obsazení telefonních ústředen a center rozhlasu a televize. Telefonní spojení na dlouhou dobu umlklo.
Po jedenácté hodině večer se rozběhla operace Jedle: zatýkání a internace vedoucích představitelů Solidarity, opozičních aktivistů a dalších osob označených režimem za nebezpečné.
Už během prvního dne skončilo v izolaci téměř 3 500 lidí. Za celé období bylo vydáno 10 132 rozhodnutí o internaci vůči 9 736 osobám. Pro jejich umístění vzniklo 52 internačních zařízení.
Zadržen byl také Lech Wałęsa. Nejprve jej drželi v objektech u Varšavy, později byl internován v Arłamowě a od ostatních představitelů hnutí izolován. Režim se jej snažil představovat jako člověka stojícího mimo radikálnější části Solidarity a přimět jej ke spolupráci nebo alespoň k veřejnému distancování se od podzemního odporu.
Týdeník Solidarita přestal vycházet. Část jeho redakce byla internována nebo se zapojila do podzemních vydavatelských struktur.
Místo označování jednotlivých zásahů do článků přišel zákaz celého hnutí, obsazování tiskáren, vypnuté telefony a televizní hlasatelé v uniformách.
Zákon, který měl státní zásahy učinit alespoň částečně viditelnými, přežil ve svobodnějším veřejném prostředí jen několik týdnů.
Režim se nebál pouze slov. Bál se, že se lidé spojí
Příběh 31. července 1981 není jen epizodou z dějin polského mediálního práva. Ukazuje, čeho se autoritářský stát skutečně obával.
Nebyla to pouze jedna kritická věta v novinách.
Byla to možnost, že se lidé v Lodži dozvědí o rozhodnutí dělníků v Gdaňsku. Že zaměstnanci malé továrny zjistí, že velké loděnice odmítly přijmout vlastní výhodu a opustit je. Že čtenář uvidí, kde státní úřad zasáhl do článku. Že se hospodářský nedostatek, pracovní konflikt, zatčení aktivisty a zákaz publikace přestanou jevit jako oddělené případy.
Solidarita spojovala zkušenosti, které chtěl režim udržet od sebe.
Prázdné obchody měly zůstat hospodářskou obtíží.
Propuštění zaměstnance mělo zůstat pracovněprávním sporem.
Zakázaný článek měl zůstat záležitostí autora a cenzurního úřadu.
Internovaný aktivista měl zůstat izolovaným člověkem bez hlasu.
Solidarita z těchto zkušeností vytvořila společný politický příběh.
Proto bylo tak důležité, když Anna Walentynowiczová, Alina Pieńkowská a Ewa Ossowská zastavovaly dělníky odcházející z loděnic.
Proto dokázal Lech Wałęsa vyrůst z elektrikáře a místního stávkového vůdce v představitele milionového hnutí.
Proto byla nebezpečná Janina Kończaková před lodžským magistrátem.
A proto mělo význam právo ukázat čtenáři místo, do něhož zasáhla státní cenzura.
Každý z těchto činů říkal totéž: to, co se děje jednomu člověku, není jen jeho soukromá věc.
Mezi chlebem, pravdou a násilím
Den 31. července 1981 tak získává téměř symbolickou přesnost.
Den předtím vyšly ženy do ulic, protože stát nebyl schopen zajistit jídlo.
Následujícího dne režim přijal zákon, který částečně přiznával veřejnosti právo vidět jeho zásahy do informací.
Ve stejné datum vyšlo nové číslo Týdeníku Solidarita, jehož existence dokazovala, že komunistická strana už není jedinou silou schopnou oslovit celou zemi.
A současně byl vnitřní bezpečnostní aparát svěřen generálu Kiszczakovi.
Na jedné straně stála představa státu, který musí své rozhodnutí vysvětlit, právně zdůvodnit a nechat přezkoumat soudem.
Na druhé straně existoval stát tajných seznamů, odposlechů, agentů, vypnutých telefonů, obrněných transportérů a připravených internačních cel.
Na několik měsíců se zdálo, že první možnost může zvítězit.
Nakonec přišlo stanné právo.
Přesto Solidarita nezmizela. Režim dokázal zrušit její legální struktury, zastavit noviny, obsadit podniky a uvěznit tisíce lidí. Nedokázal však vrátit polskou společnost do stavu, v němž každý stál před zaměstnavatelem, cenzorem nebo státním úřadem sám.
Wałęsa přežil izolaci a zůstal symbolem hnutí. Redaktoři pokračovali v podzemním tisku. Nezatčení regionální představitelé, mezi nimi Zbigniew Bujak, Władysław Frasyniuk a Bogdan Lis, obnovovali konspirační struktury. Dělníci, intelektuálové, duchovní i obyčejní čtenáři udržovali při životě síť vztahů, kterou bezpečnostní aparát nedokázal úplně roztrhat.
Právě v tom spočíval největší neúspěch režimu.
Dokázal na čas umlčet Solidaritu jako legální instituci.
Nedokázal však odstranit zkušenost, že společnost může mluvit vlastním hlasem – a že vítězství jednoho nemá žádnou cenu, pokud ostatní zůstanou sami.
Zdroje
Instytut Pamięci Narodowej: Marsz głodowy w Łodzi – 30 lipca 1981 r.
Urząd Miasta Łodzi: Idziemy na strajk! 39. rocznica marszu głodowego kobiet w Łodzi
Elektroniczny Dziennik Ustaw: Ustawa z 31 lipca 1981 r. o kontroli publikacji i widowisk
Úplné znění zákona
Instytut Pamięci Narodowej – Gdańsk: Zákon o kontrole publikací a představení z 31. července 1981
Instytut Pamięci Narodowej: Tomasz Strzyżewski a tajné pokyny komunistické cenzury
Instytut Pamięci Narodowej – Gdańsk: První číslo Tygodniku Solidarność
Zintegrowana Platforma Edukacyjna: Tygodnik Solidarność z 31. července 1981
Wielkopolska Biblioteka Cyfrowa: Tygodnik Solidarność, 31. července 1981, číslo 18
Instytut Pamięci Narodowej: Lech Wałęsa – biografický profil
Instytut Pamięci Narodowej: 21 požadavků gdaňských stávkujících
Instytut Pamięci Narodowej: Srpnové dohody a vznik Solidarity
Dzieje.pl: Historický kalendář k 31. červenci
Instytut Pamięci Narodowej: Stan wojenny w dokumentach władz PRL 1980–1983
https://ipn.gov.pl/pl/wydawnictwo/ksiazki/12345%2CStan-wojenny-w-dokumentach-wladz-PRL-19801983.html
Instytut Pamięci Narodowej: Akce „Jodła“ a internace za stanného práva
Instytut Pamięci Narodowej: Statistiky internovaných
