Varšava 1944: Mezi Hitlerovým rozkazem a Stalinovým tichem

Každého 1. srpna se ve Varšavě přesně v pět hodin odpoledne rozezní sirény. Automobily zastaví uprostřed ulic, chodci se přestanou pohybovat a na šedesát vteřin se ruch dvoumilionové metropole promění v téměř nepřirozené ticho.

Není to pouze pietní vzpomínka na padlé. Je to okamžik, v němž se dnešní Varšava setkává s městem, které už neexistuje.

Dne 1. srpna 1944 v 17 hodin, v takzvanou Hodinu W, zahájila polská Zemská armáda – Armia Krajowa – ozbrojené povstání proti německým okupantům. Mělo trvat několik dní. Trvalo třiašedesát. Mělo přivítat přicházející Rudou armádu ve svobodném hlavním městě. Namísto toho skončilo kapitulací, masovým vražděním civilistů, vyhnáním obyvatel a téměř úplným zničením Varšavy.

Varšavské povstání bývá popisováno jako jeden z největších projevů evropského protinacistického odporu. To je pravda, ale nikoli pravda úplná. Povstání nebylo pouze vojenskou akcí proti německé okupaci. Bylo současně zápasem o to, kdo bude po válce oprávněn mluvit jménem Polska.

Právě tento politický rozměr vysvětluje nejen rozhodnutí Poláků povstat, ale také Stalinovu neochotu jim skutečně pomoci.

Polsko vstupovalo do závěrečného období války s vědomím, že porážka Německa ještě nemusí znamenat obnovení jeho svobody.

V září 1939 bylo napadeno nejprve nacistickým Německem a o několik týdnů později také Sovětským svazem. Země byla rozdělena na základě německo-sovětského paktu Molotov–Ribbentrop. Následovala německá i sovětská perzekuce polských elit, deportace, popravy a pokusy zničit kulturní i politické základy polského státu.

Když Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz, Stalin se ocitl na straně protihitlerovské koalice. Polsko a Sovětský svaz se tím ale nestaly skutečnými spojenci. Vztahy mezi Moskvou a polskou exilovou vládou zatěžovala především otázka hranic a sovětský zločin v Katyni, kde příslušníci NKVD zavraždili tisíce polských důstojníků a příslušníků inteligence.

Po odhalení katyňských hrobů přerušil Stalin s polskou exilovou vládou diplomatické styky. Současně začal připravovat vlastní, na Moskvě závislou politickou reprezentaci Polska. V červenci 1944 vznikl Polský výbor národního osvobození, známý jako Lublinský výbor, který měl konkurovat mezinárodně uznávané polské vládě působící v Londýně.

Pro vedení polského podzemního státu tak vznikla téměř neřešitelná situace. Němci ustupovali, Rudá armáda postupovala k Visle a komunisté podporovaní Stalinem se připravovali převzít moc.

Pokud by Zemská armáda zůstala nečinná, mohli Sověti tvrdit, že Polsko osvobodili sami a že londýnská exilová vláda nemá v zemi skutečnou autoritu. Pokud by Poláci povstali a osvobodili Varšavu vlastními silami, mohli Rudou armádu přivítat nikoli jako pasivní obyvatelé dobytého území, ale jako představitelé suverénního státu.

Byla to odvážná strategie. Zároveň to byla sázka, v níž bylo téměř všechno založeno na předpokladech, které se později ukázaly jako mylné.

Varšavské povstání bylo vyvrcholením širšího plánu nazvaného Operace Bouře – Akcja „Burza“. Jeho podstatou bylo, aby jednotky Zemské armády v okamžiku německého ústupu vystoupily z ilegality, napadly ustupující Wehrmacht a převzaly správu osvobozeného území ještě před příchodem Rudé armády.

Poláci se chtěli Sovětům představit jako spojenci a zároveň jako hostitelé ve vlastní zemi.

Zkušenosti z východních oblastí předválečného Polska však byly varovné. V některých městech jednotky Zemské armády se Sověty skutečně spolupracovaly proti Němcům. Jakmile však boj skončil, sovětské orgány polské velitele zatýkaly, odzbrojovaly jejich oddíly a vojáky nutily vstoupit do armády podřízené Moskvě.

Varšava přesto původně neměla být do Operace Bouře zahrnuta. Rozhodnutí povstat padlo až v posledních červencových dnech roku 1944, pod tlakem rychle se měnící vojenské a politické situace. Sovětská vojska se přibližovala k městu, německé jednotky ustupovaly a rozhlasové vysílání podporované Moskvou vyzývalo obyvatele Varšavy k boji.

Velení Zemské armády dospělo k závěru, že nastal poslední okamžik, kdy lze převzít iniciativu. Povstání mělo trvat několik dní – pouze tak dlouho, než do města vstoupí Rudá armáda.

Z dnešního pohledu je snadné označit toto rozhodnutí za romantické, nezodpovědné nebo sebevražedné. Jenže lidé v červenci 1944 neznali budoucnost. Viděli rozkládající se německou frontu, slyšeli sovětské dělostřelectvo a věděli, že politický osud země se rozhoduje právě v těchto dnech.

Rozhodnutí povstat proto nebylo jen výrazem národního romantismu. Bylo výsledkem tragické politické racionality: Poláci riskovali zničení města, protože se obávali, že bez povstání ztratí vlastní stát.

Do bojů bylo připraveno vstoupit přibližně 45 000 příslušníků Zemské armády, podporovaných několika tisíci členů dalších odbojových organizací. Skutečně vyzbrojena však byla jen menší část z nich. Podle údajů United States Holocaust Memorial Museum měla na začátku povstání přístup ke zbrani přibližně čtvrtina polských bojovníků.

Proti nim stálo asi 25 000 německých vojáků s dělostřelectvem, tanky a leteckou podporou. Část povstalců nastupovala do boje pouze s pistolemi, granáty nebo zápalnými lahvemi. Jiní čekali, zda se jim podaří získat zbraň od padlého spolubojovníka či odzbrojeného Němce.

Navzdory této převaze dosáhli povstalci v prvních dnech významných úspěchů. Ovládli rozsáhlé části centra, Starého Města, Żoliborze, Mokotówa a Woly. Na domech se objevily bíločervené vlajky, začaly vycházet noviny, fungovala polní pošta a v osvobozených čtvrtích vystoupily z ilegality instituce podzemního státu.

Po téměř pěti letech okupace zažili obyvatelé Varšavy krátký, téměř opojný pocit svobody.

Nebyla to však svoboda pravidelné armády. Byl to svět barikád, sklepů, improvizovaných nemocnic a průchodů vyražených mezi domy. Ulice, které nebylo možné přejít kvůli německým ostřelovačům, nahrazovaly podzemní kanály. Civilisté stavěli z dlažebních kostek obranné valy, vařili pro bojovníky, přenášeli zprávy a odklízeli trosky.

Povstání nebylo pouze akcí ozbrojených oddílů. Na několik týdnů se stalo způsobem existence celého města.

Německá reakce nebyla vedena jen snahou obnovit vojenskou kontrolu. Měla charakter exemplárního trestu.

Heinrich Himmler nařídil povstání potlačit s krajní brutalitou a Varšavu zničit. Německé jednotky, mezi nimi oddíly SS, policejní útvary a kolaborantské formace, dostaly prakticky volnou ruku k vraždění civilního obyvatelstva.

Nejstrašnějším symbolem se stala Wola.

Mezi 5. a 7. srpnem 1944 zde německé jednotky systematicky vraždily muže, ženy, děti, pacienty nemocnic i zdravotnický personál. Lidé byli vyváděni z domů, shromažďováni ve dvorech, továrních halách nebo na ulicích a stříleni po stovkách. Podle údajů USHMM mohlo být během několika dnů ve Wole zavražděno přibližně 40 000 lidí.

Masakr nebyl vedlejším důsledkem pouličních bojů. Byl cílenou vyhlazovací operací.

Jeho smyslem bylo zastrašit ostatní části města, zlomit podporu civilistů a ukázat, jakou cenu Němci stanovili za odpor. Zároveň však brutalita okupantů odpor posílila. Pro mnoho povstalců i civilistů už po zprávách z Woly nebylo návratu. Kapitulace se nejevila jako cesta k záchraně života, protože německé jednotky dávaly najevo, že smrt hrozí i těm, kteří nebojují.

Přestože byly později některé rozkazy k bezprostřednímu zabíjení všech obyvatel zmírněny, německý teror pokračoval. Civilisté byli používáni jako živé štíty, nemocnice ostřelovány, obyvatelé vyháněni a odváženi do tranzitního tábora Dulag 121 v Pruszkówě. Odtud byli lidé posíláni na nucené práce, do koncentračních táborů nebo rozptylováni po okupovaném Polsku.

Největší spor spojený s Varšavským povstáním se netýká německé odpovědnosti. Ta je jednoznačná. Týká se postoje Sovětského svazu.

Povstalci očekávali, že Rudá armáda bude pokračovat v postupu, překročí Vislu a vstoupí do města. Sovětská vojska se skutečně nacházela v blízkosti Varšavy. Jejich postup se však zastavil a Praga, pravobřežní část města, byla obsazena až v polovině září. Hlavní sovětská ofenziva byla obnovena teprve v lednu 1945, kdy Rudá armáda vstoupila do mrtvého a zničeného města.

Bylo toto zastavení výsledkem vojenské nutnosti, nebo politického rozhodnutí?

Na vojenskou stránku nelze zapomínat. Sovětská vojska měla za sebou dlouhý a vyčerpávající postup, zásobovací linie byly napjaté a německé tankové jednotky podnikly v prostoru východně od Varšavy prudký protiútok. Představa, že Rudá armáda mohla jednoduše během několika hodin překročit řeku a osvobodit město, je příliš zjednodušující.

Vojenské obtíže však nevysvětlují všechno.

Stalin nepovažoval Zemskou armádu za spojeneckou sílu, ale za politickou překážku. Byla věrná exilové vládě v Londýně a představovala ozbrojenou strukturu, která se mohla postavit proti sovětizaci Polska. Její zničení německými jednotkami proto Sovětskému svazu objektivně vyhovovalo.

Ještě výmluvnější než zastavení pozemního postupu byl sovětský postoj k západní pomoci. Britské, polské a jihoafrické posádky podnikaly nebezpečné zásobovací lety z Itálie. Potřebovaly však možnost přistát na sovětských letištích, doplnit palivo a pokračovat v operacích.

Sovětská vláda tuto možnost dlouho odmítala.

Britská vláda v září 1944 Stalinovi otevřeně sdělila, že právě sovětské odmítnutí využití letišť znemožňuje účinnější americkou a britskou pomoc. Dochovaná diplomatická korespondence ukazuje, že spojenci nepovažovali sovětskou nečinnost pouze za technický problém, ale za vědomé politické rozhodnutí odporující duchu spojenecké spolupráce.

Sovětská pomoc začala přicházet až později, v době, kdy už byla značná část města zničena a povstání se blížilo porážce. Polské jednotky podřízené Sovětům se pokusily překročit Vislu, ale bez dostatečné podpory utrpěly těžké ztráty.

Stalin tak nemusel vydat rozkaz, aby Varšava zemřela. Stačilo mu nespěchat.

Ani role Británie a Spojených států nebyla bezrozporná.

Západní spojenci povstalcům dodávali zbraně, munici a zdravotnický materiál, avšak geografická vzdálenost Varšavy a sovětské odmítání letišť dramaticky omezovaly účinnost leteckých operací. Posádky startující z jižní Itálie musely absolvovat mimořádně dlouhé a nebezpečné lety nad územím ovládaným Němci.

Část zásilek dopadla mimo povstalecké pozice nebo do německých rukou. Západní mocnosti navíc nebyly ochotny kvůli Varšavě riskovat zásadní konflikt se Stalinem, jehož armáda nesla hlavní tíhu pozemní války proti Německu.

Tady se odhaluje skutečná tragédie Polska.

Británie vstoupila v roce 1939 do války kvůli napadení Polska. V roce 1944 však už neměla prostředky, jimiž by mohla rozhodnout o jeho budoucnosti. Roosevelt nechtěl ohrozit spolupráci se Sovětským svazem a Churchill, přestože se snažil Polákům pomoci, věděl, že bez Rudé armády nelze Německo ve střední a východní Evropě porazit.

Polsko zůstalo spojencem Západu, ale jeho území se nacházelo v prostoru, o němž rozhodovala sovětská vojenská moc.

Varšavské povstání tak předznamenalo poválečné rozdělení Evropy. Ještě než skončila válka proti Hitlerovi, bylo ve Varšavě možné zahlédnout budoucí železnou oponu.

Povstalci bojovali déle, než předpokládali jejich velitelé, Němci i Sověti.

Po pádu Starého Města se jednotky stahovaly kanalizací. Následoval boj o Powiśle, Czerniaków, Mokotów a Żoliborz. Z města postupně mizela elektřina, voda, potraviny i léky. Sklepy byly přeplněné raněnými a civilisty. Nemocnice fungovaly bez dostatečné anestezie, světla a základního materiálu.

Povstání už nemohlo dosáhnout původního cíle. Přesto pokračovalo, protože kapitulace nepřinášela jistotu přežití a protože obránci stále doufali v sovětský zásah.

Dne 2. října 1944 podepsalo polské velení kapitulaci. Povstalci získali status válečných zajatců, což alespoň část z nich ochránilo před okamžitou popravou. Civilní obyvatelstvo však muselo město opustit.

Přesné počty obětí se v jednotlivých pramenech liší. Během povstání zahynulo přibližně 15 000 až 20 000 příslušníků polského odboje a zhruba 150 000 civilistů; některé odhady uvádějí celkový počet obětí přesahující 180 000. Více než 11 000 vojáků Zemské armády skončilo v zajetí.

Tím ale ničení Varšavy neskončilo.

Po vyhnání obyvatel začaly německé demoliční jednotky systematicky vypalovat a odstřelovat budovy. Nebyl to důsledek bojů, ale plánovaná likvidace města. Ničeny byly obytné domy, paláce, archivy, knihovny, kostely i historické památky.

Když Rudá armáda 17. ledna 1945 vstoupila do Varšavy, nevstupovala do osvobozeného hlavního města. Vstupovala do ruin.

Tato otázka se vrací už osm desetiletí.

Kritici povstaleckého velení namítají, že rozhodnutí zahájit boj bylo vojensky neodpovědné. Poláci neměli dostatek zbraní, munice ani jistotu vnější pomoci. Velení přecenilo rychlost sovětského postupu, podcenilo schopnost Němců bránit město a vystavilo civilní obyvatelstvo katastrofě.

Tuto kritiku nelze odmítnout pouhým odkazem na hrdinství.

Rozhodnutí velitelů mělo strašlivé důsledky a legitimní historická debata musí připustit otázku, zda bylo možné obětem zabránit. Ani nejvznešenější úmysl nezbavuje politické a vojenské vedení odpovědnosti za důsledky jeho rozhodnutí.

Stejně zjednodušující je však tvrdit, že kdyby Poláci nepovstali, Varšava i polská nezávislost by byly zachráněny.

Stalin už připravoval prosovětskou vládu a sovětské orgány zatýkaly představitele nekomunistického odboje na osvobozených územích. Zemská armáda stála před volbou mezi ozbrojeným odporem s nepatrnou nadějí na úspěch a politickou pasivitou, která téměř jistě znamenala ztrátu možnosti ovlivnit poválečné uspořádání.

Povstání proto nebylo čistým vítězstvím ani pouhou chybou. Bylo tragickým rozhodnutím lidí, kteří si museli vybírat mezi špatnými možnostmi v situaci, již sami nevytvořili.

Historik Włodzimierz Borodziej ve své zásadní práci ukazuje, že příběh povstání nelze redukovat ani na národní legendu, ani na obžalobu nezodpovědných velitelů. Je třeba současně vidět vojenské selhání, politickou logiku rozhodnutí, německou zločinnou odpovědnost, sovětský kalkul i utrpení civilního obyvatelstva.

Dnešní Varšava působí jako starobylá evropská metropole. Její historické centrum však není svědkem nepřerušené minulosti. Je výsledkem poválečné rekonstrukce, při níž Poláci znovu vystavěli zničené ulice, náměstí, kostely a paláce.

Obnovili město, které mělo podle německých plánů zmizet.

Varšavské povstání tak zůstává mimořádně silným symbolem. Nikoli proto, že by dokazovalo jednoduché vítězství dobra nad zlem. Právě naopak. Připomíná situaci, v níž odvaha nestačila, spojenectví nebylo zárukou pomoci a porážka nacistického režimu automaticky neznamenala příchod svobody.

Hitler chtěl Varšavu potrestat za odpor a vymazat ji z mapy.

Stalin chtěl Polsko, v němž nebude existovat nezávislá politická a vojenská síla schopná odmítnout sovětskou nadvládu.

Mezi těmito dvěma mocenskými záměry stálo město, které se rozhodlo jednat, dokud ještě mohlo.

Proto se ve Varšavě každý rok na jednu minutu zastaví doprava. Nejen kvůli padlým. Také kvůli otázce, která zůstává bolestně aktuální: Co má udělat národ, když musí volit mezi téměř jistou porážkou a životem bez svobody?

https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/the-warsaw-polish-uprising

https://www.1944.pl/zasoby-muzeum.html