Článek
Několik měsíců po porodu jsem seděla na pohovce a zírala na svůj unavený obličej a slzami zalité oči v zrcadle. Každý pohled na sebe mě bolel. Byla jsem jiná nejen fyzicky, ale i psychicky. Syna jsem milovala nadevše, ale sebe jako bych někde ztratila.
Rodičovství bylo náročné a jak ubíhaly týdny, přicházely čím dál těžší dny. Ztrácela jsem se ve své roli matky a nevěděla jsem jak být opět tou, která jsem byla před tím. S každým dnem se vztah s partnerem vytrácel, už jsme si nepovídali o ničem jiném než o dítěti. Syn rostl a já se stále víc uzavírala do sebe, snažila jsem se být dokonalou matkou a zapomněla jak být partnerkou.
Těžko říct, jak se to stalo, ale jednoho dne jsem zjistila, že se veškerá intimita mezi mnou a partnerem vytratila a místo toho zůstala jen povinnost péče o dítě a prázdné sliby.
Věděla jsem to, ale neměla sílu to změnit. Neměla jsem sílu ani říct partnerovi, co se se mnou děje. Zůstávala jsem uvězněná v kruhu svých myšlenek, uzavřená v temném světě deprese, kde jsem bojovala se svým tělem a se svou myslí.
Ve skrytém tichu rostla mezi námi obrovská propast. Už jsme nebyli Jana a Jakub. Byli jsme rodiče a nic víc. Když bylo synovi tři roky, partner se rozhodl, že vztah už dál nemá smysl. Nebylo to náhlé rozhodnutí, ale dlouhé měsíce možná roky, kdy jsme se oba cítili ztraceni, jako by jsme žili vedle sebe, ale ne spolu.
Tento příběh odráží bolestivou realitu, kterou mnohé páry zažívají po narození dítěte. Když se veškerá pozornost soustředí na dítě, intimita, vzájemná podpora a touha mezi partnery se často vytrácí.
