Článek
Když jsem po dvou letech rodičovské dovolené podepsala novou pracovní smlouvu, připadala jsem si jako horolezkyně, která se právě chystá na výstup na Mount Everest – bez kyslíku, bez výškové přípravy a s batohem plným pochybností. Těšila jsem se a zároveň jsem se bála. Ne tolik práce samotné, ale co tomu řekne okolí a jestli to náš rodinný svět ustojí. Co když selžu? Co když budu chybět víc, než si teď umím představit?
Děti zůstaly doma s mým mužem. S tátou, který si převzal štafetu s takovou samozřejmostí, až jsem se zastyděla, že jsem o něm kdy pochybovala. Pamatuji si ten první den. Oblékla jsem si košili, kterou jsem měla na sobě naposledy před porodem. Byla trochu těsnější, ale připadala jsem si jako někdo, kdo se po dlouhé cestě znovu vrací sám k sobě. Dala jsem pusu dětem, pusu manželovi a rozklepaně vyšla z bytu. Ani nevím, jestli jsem čekala, že mě někdo zastaví.
V práci jsem byla ta nová. Po letech, kdy jsem se doma cítila jako generál logistického velení, jsem najednou byla nesmělá vojačka, která se bojí říct nahlas, že neví heslo do systému. Byla jsem neviditelná a přitom pod drobnohledem. A když jsem večer seděla v tramvaji cestou domů, měla jsem pocit, že mě někdo uvnitř roztrhl na dvě poloviny.
Mezitím doma začal úplně jiný příběh. Můj muž se vrhnul do rodičovského chaosu po hlavě. První dny byly plné zmatených telefonátů: „Kde je čip na družinu?“ „Co znamená tohle ve školní aplikaci?“ „Jak se dělají ty tvoje palačinky, co je děti jedí?“ Ale místo aby utekl, postavil se tomu. Postavil se i dětem, které mu testovaly hranice trpělivosti od rána do večera.
V práci jsem se pomalu zabydlela. Naučila jsem se zase být sama sebou i bez plenek v kabelce a dětského kašle v uchu. Ale bylo to těžké, každý úspěch doprovázely výčitky. Každé ráno, kdy děti plakaly, že nechtějí, abych šla do práce, ve mně zanechalo jizvu. Byly dny, kdy jsem brečela v tramvaji z pocitu, že bych měla být na dvou místech zároveň. Ale byly i dny, kdy jsem byla na sebe tak pyšná.
Ze začátku mi spousta lidí říkala: „Jemu to nevadí a co děti? Nebudou strádat bez mámy?“ Nestrádaly, učily se, že tátu i mámu potřebují stejně. A že každý z nás může být ten, kdo nosí výplatu nebo vaří kaši a utírá nos.
Je to rok, co jsme si role obrátili a přestali hrát podle pravidel, která nám napsal někdo jiný. Nejenže se náš svět nezhroutil, ale otevřel. Já už nejsem jen máma, která šla po dvou letech zpátky do práce, jsem žena, která se znovu našla. A vedle mě stojí muž, který je doma, ne protože musí, ale protože chce.
