Článek
Dlouho jsem si myslela, že mám všechno. Muže, kterého by mi mnohé ženy mohly závidět. Úspěšného lékaře, uznávaného odborníka, člověka, který zachraňuje životy. Muže s vášní pro svou práci i pro své koníčky. Sportoval, cestoval, vzdělával se, měl plný kalendář a energii, která strhávala okolí. Jen já jsem si po letech začala všímat, že pro mě už v tom kalendáři skoro žádné místo není. Když jsme se poznali, obdivovala jsem ho. Jeho odhodlání, disciplínu, cílevědomost. Byla jsem hrdá, že stojím po jeho boku. Chápala jsem služby navíc, noční směny i náročné pacienty. Chápala jsem i to, že potřebuje vypnout u sportu nebo u svých dalších aktivit. Jenže postupně se z pochopení stalo ticho a z ticha samota.
U večeře byl myšlenkami jinde, seděl naproti mně a byl chladný, vzdálený. Když jsem se k němu večer přitulila, objal mě a za chvíli se odsunul. Jako by chtěl splnit povinnost, ale nepustit si mě k sobě, mezi námi leželo něco neviditelného, co neumíme pojmenovat. Když jsem se snažila mluvit tak říkal, že všechno přeháním. Blízkost neznamená jen energii a vášeň. Znamená i obyčejné ležení vedle sebe a pocit, že k sobě patříme. Jenže já často ležela vedle muže, který jako by tam vlastně nebyl. Měla jsem pocit, že mě za něco trestá. Jako bych po něm chtěla příliš mnoho. Chtěla jsem, aby udělal krok směrem ke mně. Aby mi dal důvod znovu mu věřit. Aby mi ukázal, že jsem pro něj víc než samozřejmost.
Jenže jeho hrdost byla silnější a měnit se nechtěl. Jenže já jsem mezitím bojovala své vlastní bitvy. Práce, termíny, zkoušky, děti, nevyspání. Chronická únava, která se mi usazovala v těle. Když jsme se pohádali, dokázali jsme rozebírat jednu věc hodiny. Slova bolela víc než ticho a ticho bolelo víc než slova. Začala jsem si klást otázku, jestli je možné být vedle tak úspěšného muže, a přitom se cítit neviditelná. Nejvíc mě bolelo, že když jsem se snažila přiblížit, on udělal krok zpět. Jako by každá moje potřeba byla útokem na jeho svobodu. Každá prosba o pozornost byla výčitkou. Přestali jsme být partnery a fungovali vedle sebe jako dva samostatné světy, které se jen občas dotknou. Tělo nelze ošálit a blízkost bez důvěry bolí. Poslední šance, jak se naučit spolu mluvit, je párová terapie. Možná tam uslyším věci, které mě zabolí a zjistím, že každý z nás stojí už na jiné cestě. Vím jen to, že nechci dál přežívat v tichém napětí, že vztah nemůže zachraňovat jen jeden. Láska je o odvaze udělat krok vpřed. Otázkou zůstává, jestli ho udělá i on, a pokud ne, budu si muset odpovědět na tu nejtěžší otázku, jestli je větší bolest zůstat, nebo odejít.
