Článek
Naprosto neskutečné, ale je to tak. Družstevní dům postavený v roce 1977, do kterého se nastěhovaly mladé rodiny s dětmi, poplatky družstvu byly už dávno splaceny a byty přešly do soukromého vlastnictví. V domě se 30 byty zůstala už jen hrstička těch, kteří se do něj nastěhovali hned po kolaudaci. Jsou to většinou ovdověné ženy a je jim nad 80 let, nebo některé tehdejší děti, nyní už ve středním a vyšším věku. Ostatní původní obyvatelé povětšinou zemřeli, jejich děti byty prodaly nebo je pronajímají. V některých bytech se vystřídala už pěkná řádka majitelů nebo nájemců, většina lidí se ani nezná. Dům se pečlivě uzamyká a je pravda, že v porovnání s ostatními stejnými domy v ulici je na tom mnohem lépe. Původní lino na chodbách je jako nové, zábradlí též. Výtah jezdí, chodby nejsou počmárané, podrápané, všude svítí světla a dům je zevnitř ve srovnatelném stavu jako po té kolaudaci.
Jenže o barák se z nějakého záhadného důvodu starají sami obyvatelé. Tedy uklízejí ho, a to opravdu podle nějakých zastaralých socialistických pravidel. Byl klid na pouhé dva roky a je to tu zpět. Moje maminka je opravdu stará, co mohla, tak zvládala sama. Jednou za měsíc vytřít chodbu, naleštit lino a dvakrát za rok provést velký úklid. V tom bylo ovšem zahrnuto vyčištění výtahu, celého přízemí, suterénu a sníženého suterénu. Nejen chodby, ale také sklepy, sušárny, jejich okna, úklid chodníků okolo domu, vyleštění všech dveří a posbírání odpadků, v zimě odmetání sněhu. Co mamka mohla, tak uklízela jako divá. Potom se její stav zhoršil a začala trpět strašným pocitem jakési nezodpovědnosti, když by neměl být sníh odmeten, než půjdou první lidé do práce. Už tři měsíce dopředu jsem neslyšela nic jiného než její obavy z úklidu, aby ho zajistila tak, aby nebyla na nástěnce hanby, kde se vypisovali všichni ti, kteří úklid nezvládli. Rudým písmem se u jejich jména objevilo neuklizeno s vykřičníkem. Poté přišla peněžitá sankce ve prospěch družstva. Moje maminka se nikdy na této nástěnce nechtěla vyskytnout, a ačkoliv jsme ji všichni ubezpečovali o tom, že samozřejmě uklidíme, zameteme, vytřeme, tak stejně ji naháněla hrůzu třeba představa sněhu, který za ní nedokážeme odmést v limitu, který ona považovala za stěžejní.
Z bytů pronajatých nebo obývaných novými mladými majiteli neuklízel pochopitelně nikdo. Bylo jim to jedno, jaký mají zápisek na té nástěnce. Takže se ještě špína hromadila a pak byla na těch poctivých. Jaká radost přišla přede dvěma lety, když správcová potřebovala sehnat přivýdělek pro svoji dceru, ačkoliv sama byla také odpůrkyní placené úklidové služby. Předloženo na schůzi jako fakt a už se uklízelo. Paní dokonce vytírala i pod rohožkami, vše bylo čisté a moje mamka šťastná a já s ní také, že už nemá ty obavy z úklidu. Abyste mne lépe pochopili, nešlo o to, že bychom jí nechtěli pomoci, bylo jasné, že to za ní uklidíme, ale měla strach, že nedokážeme hlavně přiběhnout včas při záplavách sněhové nadílky, nebo snad ta skla nevyleštíme tak dokonale, aby byla revizorka spokojena. Revizorkou byla paní kosmetička a moje mamka se jí vcelku bála. Pokud máte už také rodiče ve vysokém věku, jistě znáte jejich různé obavy a strachy, které ani nemají nějaké valné opodstatnění, ale prostě ničí jejich mysl a nelze jim je rozumně vymluvit. A nyní po dvou letech úlevy od povinnosti uklízet, kdy uklízela paní z domu, byl úklid zrušen a vše se vrátilo do původních kolejí. Jsem nešťastná, mojí mamince tato povinnost sebere poslední životní síly, a přitom vůbec nejde o to, že bychom za ni uklidit nechtěli. Je to bohužel její přehnaná zodpovědnost v tom, aby bylo uklizeno naprosto precizně a včas.
A proč byl úklid zrušen? Paní prý uklízela špatně. Ještě navíc už nemůže na záda. A já dnes na chodbě potkala sousedku, které je téměř devadesát, jak s vervou leští maličkou skleněnou výplň na vchodových dveřích, leští hadříkem centimetrové flíčky, které snad oko ani nepostřehne na výtahových dveřích a čistí a čistí vše, co se už jen blýská. Leštila i po hodině, když jsem se vracela z nákupu. Ale ona to jen připravuje, zítra přijdou dcery a ony budou uklízet. Barák je jako smaragd. Takové lino z roku 1977 byste nikde jinde neviděli. Problém je ten, že z těch nových ať už vlastníků nebo nájemců neuklízí nikdo. Ani na to nesáhne, je jim to fuk. A pak je tam pár stařen. Dvě zkomandují své asi tak šedesátileté dcery, které na úklid věnují svůj víkend a pět z nich doma téměř pláče. Ostatních 23 nájemníků nebo majitelů na vše kašle. Je jim jedno, že rudou propiskou se u jejich jména objeví NEUKLIZENO! Pro moji maminku je to hanba, ačkoliv by ráda za úklid zaplatila, já bych zaplatila i trojnásobek, jen ať zmizí ta nástěnka hanby a úklid je obstarán. V našem městě nevím o žádném takovém domě, kde by byli nuceni majitelé uklízet si sami a pokud by úklid, který si sjednají a zaplatí ze svého, nebo ho za něj udělají příbuzní, kteří ovšem nemohou často takovému úklidu věnovat čas od svítání a téměř celý víkend schválen jakousi kontrolou té kosmetičky, aby museli viset na tabuli hanby a platit pokuty.
