Článek
Jaroslav Oplištil nebyl žádné neviňátko. Trestnou činnost zahájil v sedmdesátých letech a poprvé šel do vězení ve svých osmnácti. Další tresty padaly za vloupání, příživnictví, majetkovou trestnou činnost, podvod či útěk z vojny. Z Oplištila se stával protřelý kriminálník.
Amnestie
Svůj poslední trest si odpykával ve věznici ve Stráži pod Ralskem a její brány opustil díky Havlově amnestii v lednu roku 1990. Původně mu trest měl skončit až za rok a půl. Byl ale na svobodě a snažil se najít práci. Po týdnu žádal o pozici sanitáře v nemocnici Na Bulovce. Přiznal, že byl trestaný, ale uvedl, že za rozkládačky. Dříve pracoval v Liberci, ale tam se už vrátit nechtěl a sliboval, že si ubytování v Praze zajistí. Osmnáctého ledna získal opravdu místo sanitáře, ale na personálním po něm chtěli výpis z rejstříku trestů. Slíbil, že dojede do Liberce a přiveze ho. Protože dokument zatím neměl, tak získal pracovní smlouvu na dobu určitou do konce května 1990. Nemocnice mu poskytla k bydlení i pokoj na své ubytovně. A Oploštil se pustil do práce. Dalo by se říct, že získal práci svých snů.
Pochybnosti hlavní sestry
Poté, co hlavní nemocniční sestra viděla v televizi, kdo všechno byl na amnestii propuštěn, vylekala se a nechala kolegyni zavolat Oplištilově kurátorce. Kurátorka ovšem sdělila, že byl trestán pouze za krádeže.
Nekonečné sliby a nešťastné zařazení
Personalistka stále žádala výpis z trestního rejstříku a vždy jí slíbil, že ho přinese. Dobře věděl, že s jeho škraloupem by ho těžko přijali a on peníze už nutně potřeboval. Vzhledem k tomu, že byl i podle kurátorky trestán za krádeže, tak ho hlavní sestra zařadila na dětské oddělení, kde dlouhodobě sanitář chyběl. K dospělým ho dát nechtěla, mívali u sebe často cenné věci. Nechtěla riskovat, že okrade nějakého pacienta. Byl přeci trestaný za krádeže.
Pracant, ale trochu divný
Oplištil se zařadil do pracovního procesu a ostatní byli s jeho prací spokojeni, ale všimli si, že se víc zajímá o děvčátka. Mazlil se s nimi, tulil je k sobě dokonce i když je nemusel nikam odnést. Sestrám to přišlo divné, ale žádnou váhu jeho chování nepřisuzovaly. Viděly v něm pracanta, sice trochu vybočoval z normálního přístupu k dětským pacientům, ale byly rády, že mají na oddělení posilu. K tomu důvěřivost hlavní sestry, nezodpovědnost kurátorky, trpělivost personalistky spolu s potřebou získat sanitáře na dětské oddělení udělaly své.
Práci na dětském oddělení nikdy neměl dostat, protože…
V květnu 1986 vylákal dvě děvčátka do lesa v Jablonci nad Nisou s tím, že jim sežene štěňátka. Evičce bylo tehdy 7 let a Klárce devět. Vyděšeným holčičkám v lese vyhrožoval uškrcením a přikázal jim, aby se svlékly. Osahával je a líbal na přirození a vyžadoval, aby mu sahaly na penis. V srpnu 1986 ho okresní soud za pohlavní zneužívání a další trestnou činnost poslal do vězení na 5 let.
Odsouzen na pět let a z kriminálu vyšel na amnestii ještě mnohem dříve.
Barborka. Holčička, která na oddělení možná nemusela vůbec být
Barborce bylo půl roku a za ouškem se jí udělala boulička. Rodiče s ní šli k lékařce, která Barborce předepsala antibiotika a podotkla, kdyby horečka neklesala a malá by plakala, aby vyrazili na pohotovost. Mladí a nezkušení rodiče byli vyděšení a netrpěliví. Barunce se neulevovalo a oni raději nečekali ani do rána, a běželi s ní na pohotovost na Bulovku. Tam byla přijata k hospitalizaci na dětském oddělení. Tehdy se k hospitalizaci na oddělení přijímalo mnohem více dětí než nyní, kdy je na pohotovosti spíše dítě překontrolováno nebo ošetřeno a vrací se zpět do domácí péče s rodiči. Také nebylo možné s dítětem trávit čas na oddělení, jak je to dnes už běžné. Barborka tak zůstala v nemocnici a nešťastní rodiče se vraceli domů s prázdným kočárkem. Otázky jako Proč? a Kdyby? Pronásledují maminku celé roky. Snad kdyby tehdy vyčkali do rána, tak se nic takového nemuselo stát.
Alkohol otevřel zvrácenosti dveře
Na jednu stranu byl považován za pracanta, ale přesto si během pracovní směny 30. dubna klidně odešel s kolegou z nemocnice do hospody. Společně popíjeli, po nějaké době se pohádali a kolega odešel. Okolo 19. hodiny se Oplištil vrátil do nemocnice a vypůjčil si od zdravotní sestry, kolegyně, 30 korun pod záminkou, že mu na vrátnici chce nějaký Polák prodat džíny. S penězi se ovšem vrátil do hospody a objednal si další piva a tvrdý alkohol. Kolem půl desáté ho do hospody přišel vyzdvihnout jiný kolega, odvedl ho zpět do nemocnice a domluvil mu, ať už jde spát, že práci udělá za něj. Pil přece v pracovní době.
Snad to vypadalo, že se jde vyspat na ubytovnu, ale Oplištila pod vlivem alkoholu přepadly zřejmě jeho zvláštní choutky. Nedalo mu to. V kapse měl univerzální klíče od celého oddělení a vydal se mezi pokoje dětí. Zaslechl broukání, vešel do pokoje a z postýlky vytáhl dítě. Procházel se s ním po pokoji, ještě nevěděl, jakého je pohlaví. Miminko zachumlal do svého pláště a odnášel ho na ubytovnu. Na schodech s dítětem málem upadl a přitom si všiml, že dítě má červené dupačky. Měl radost, že si odnáší holčičku.
Bylo skoro jedenáct a všude už panovala tma. Prý na něj padla asi nějaká lítost, že je sám. A kromě toho se nechal slyšet že: „Když jsem nalítej, tak mám slabost na něžnost. Přitahujou mě děti. Dětský tělo je takový čisťounký, vemte si ženskou, jak je to chlupatý a smradlavý.“
Jenže malá Barborka se začala trochu více vrnět, tak ji zmáčkl krk, aby nemohla křičet. Cestou ještě potkal svého souseda. Ten viděl, že Oplištil nese nějaký předmět, ale nedokázal rozeznat jaký. Oplištil za sebou ihned zamkl dveře.
Tak maličká, tak nevinná a on měl prý lítost…
Holčička byla pokakaná, vrah rozstřihl dupačky a očistil ji. Svlékl se do trenek, lehl si k ní a prstem manipuloval v genitálu holčičky tak nešetrně a surově, až těžce poraněné dítě začalo křičet. Tvrdil: „Měl jsem strach, že probudí ostatní lidi, tak jsem jí přitiskl ruku na ústa a zalehl ji. Pak jsem asi usnul.“ Tuto verzi popírá ovšem pitevní nález, hovořící o pokusu zasunout pyj do pochvy dítěte a dále o příčině smrti, kterou byly faktory udušení z vdechnutých zvratků, udušení ze zardoušení a úrazový šok z poranění genitálu.
Prý neví, co to s ním bylo a k vyvrcholení nedošlo.
Není v nemocnici, není ani doma
Okolo půlnoci šla sestra zkontrolovat děti. Když neviděla Barborku ve své postýlce, začala ji hledat. Po nějaké době už hledaly sestry i s lékařkou, nikdy se jim nic takového nestalo, byly všechny vyděšené a v šoku. Barborka k nalezení nebyla a doktorka ve 2.15 vyrozuměla veřejnou bezpečnost. Byla to záhada, ale sestra hned upozornila na Oplištila. Byl tam, půjčoval si peníze. Na oddělení se bez klíče nikdo nemohl dostat a neopomenula zdůraznit jeho podivnou náklonnost k dětem.
Barborka nebyla ani v nemocnici, ale ani doma. I její bydliště bylo v noci zkontrolované. Na nic netušící a spící rodinu zazvonili po půlnoci policisté a ptali se, jestli rodiče dceru neunesli z postýlky. Rodina byla strachy bez sebe, Barborku u sebe samozřejmě neměla. Rodiče jeli plní obav do nemocnice, okolo chodili lékaři, pokukovali po nich, o něčem se bavili.
Sestra mezitím ukázala, kde v nemocniční ubytovně bydlí onen podivný sanitář.
Policisté vyrazili ve 4 hodiny ráno na ubytovnu. Po dlouhém zvonění se pachatel probudil. Spatřil vedle sebe mrtvé dítě a odhodil ho nemilosrdně pod postel. Šel otevřít. Je jasné, že spadla klec. Policista mrtvé tělíčko pod postelí objevil. Barborce už nešlo pomoci a její vrah putoval do vězení. Hruba ve čtyři ráno se i rodina Barborky dozvěděla krutou pravdu.
Pohlavní styk ho neuspokojoval, raději se tulil k dětem
Oplištil později vypověděl, že je rozvedený. Jeho žena měla z bývalého manželství syna a dceru ve věku devíti a deseti let. Oplištil se netajil tím, že když žena odcházela na ranní směnu, často si k dětem lehl do postele a tulil se k nim. V životě prý neměl dokonaný pohlavní styk, většinou se ukájel masturbací. Zajímavý byl také fakt, že Oplištil si svůj pokoj na ubytovně vyzdobil z časopisu vytrhanými snímky půvabných dívek a modelek. Byl to ovšem jen zastírací manévr. Snímky, které ho opravdu vzrušovaly měl v šupleti kuchyňského stolu. Byly to fotografie dětí. Byly z obyčejných módních magazínů, ale on se dokázal se při pohledu na ně vzrušovat a ukájet.
Strach z vězení
Při příchodu do věznice těkal očima a klepal se strachy, myslel snad, že ho začne někdo ihned mlátit. všichni měli ve tváři jasně vepsaný výraz zhnusenosti, ale nikdo si nedovolil říct ani jednu nadávku, ani jedno zlé slovo. Možná ze svých předchozích sedmi trestů dobře věděl, jak vězni zacházejí s podobnými p***i.
Později doslova sepjatýma rukama prosil kriminalisty, ať se za něj přimluví, ať mu vymůžou nějakou samotku, že nechce a nemůže být zavřený s ostatními, jak hrozný měl strach ze spoluvězňů.
Žádost o absolutní trest
V dopise, který adresoval tehdejší ministryni spravedlnosti, si Oplištil sypal popel na hlavu, omlouval se rodičům zavražděného miminka a připomněl, že ve vězení strávil 13 let a poznal různé vězně, sám sebe označil za výjimku a prý že nechce dělat špatný stín na druhých odsouzených, tak prosí o trest smrti.
Prosbě o trest smrti vyhovět nešlo. Byl zrušen pouhý den po jeho dopadení.
Později opakovaně žádal o své propuštění na svobodu, ale nikdy se žádostí nepochodil.
Kajínkovo tvrzení
Jeho spoluvězeň Jiří Kajínek se později nechal slyšet, že Oplištil měl výsadní postavení ve věznici a dozorci mu šli na ruku. Těžko soudit, jak přišel k takovému svému závěru. Snažili se snad dozorci Oplištila chránit před spoluvězni?
Z kriminálu do léčebny
Po vypršení pětadvacetiletého trestu skončil v psychiatrické léčebně. V roce 2020 zatoužil po svobodě s tím, že dál bude léčen ambulantně a prý má „plány“ i zázemí mimo léčebnu. Bylo mu tehdy 65 let. Obhájce i psychiatr byli pro propuštění. Další léčba podle jejich slov už nepřinese žádná velká zlepšení. Jenže ambulantní léčba spočívá v perfektním dodržování stanoveného řádu a on už před samotným soudem dvakrát porušil řád léčebny. Propašoval mobil a měl intimní poměr s další pacientkou. Poměr nepřiznal a popíral ho, ale stejně mu soud nevyhověl a k jeho propuštění nedošlo. Nyní žije pod příjmením Nývlt v léčebně v Kosmonosech.
