Článek
Branná výchova se objevila po první světové válce. Forma branné výchovy se různě měnila, napřed byly zavedeny pouze určité prvky, které se vyučovaly v některém jiném předmětu. Od roku 1951 spadala branná výchova pod Svazarm a pod organizaci Pionýr. Až v roce 1973 došlo k zavedení branné výchovy do mateřských, základních i středních škol a na vysokých školách se vyskytovala jako samostatný předmět.
Takže jsme už v mateřince nasazovali masky a plazili se pod stoly. Na základce bylo každou chvíli nějaké cvičení. Ozvala se výzva ze školního rozhlasu, my nasadili IPCHO a ve snaze uniknout nějakému yperitu nebo snad lewisitu jsme klusali do krytu. IPCHO sestávalo s pláštěnky a igelitových pytlíků na rukách i nohách utažených gumičkou. Na hlavách byly nezbytné plynové masky. Nedalo se v nich dýchat, choboty se klimbaly a masky byly těžké. Naše škola disponovala pravým krytem, byla vystavena v poválečném období. Někdy, snad v šesté třídě, přišel nácvik v rámci hodiny. Týkal se pouze naší třídy. A jak tak běžíme ze třetího patra dolů, pytlíky nám kloužou po schodišti, šílená maska je zafuněná, sklíčka zamžená, tak naše skupinka zaostala za zbytkem třídy. Konečně jsme v suterénu a Monika rozrazila dveře krytu. Udýchané jsme vběhly dovnitř, strhli ten smrdící hnus z hlavy, ale všude je jen černočerná tma. Nemůžeme našátrat vypínač. Konečně. Jenže nejsme v krytu, ale ve skladu nábytku. „Holky, kašlem na to, zhasni, je tu skvělá tma, budeme vyvolávat duchy.“ A tak jsme bojkotovaly cvičení vyvoláváním duchů v místnosti, kde jsme vůbec neměly co dělat a která zůstala nějakým nedopatřením nezamčená. Inu, vrátily jsme se do výuky pozdě. Už běžel zeměpis, nicméně za to dobrodružství s duchy ta poznámka snad i stála.
Každou chvíli nám přeměřovali velikost obličeje od brady ke kořeni nosu. Ve skladu CO musel být připravený přesný počet masek. Většina z nás měla dvojku. Ještě byly tehdy pracovní soboty, které měly nahradit volno v nějakém jinak školním dni. Takže třeba místo volného Velikonočního pondělí jsme pravidelně vyráželi na branné cvičení do přírody. Byl to spíše pochoďák, s chlebníky, kde nesměly chybět buřty a chleba, jsme vyšli na procházku. Cvičení se nijak moc neřešila, občas jsme si zaběhali v pláštěnce, ale bylo to vše spíš podle zapálenosti třídního.
Na střední škole jsme už znali všechny typy výstražných signálů, věděli jsme co dělat, když se třeba buší do kolejnice, nebo houká siréna, kam běžet a co si s sebou vzít. Ale čekal nás týden v terénu. Trénovali jsme orientaci v prostoru podle mapy, s buzolou, podle mechů, plížili se příkopy a obvazovali ruce spolužákům. Nosili je na polních nosítkách a hráli si tak trošinku na vojáky. Také jsme pročítali tiskoviny a pátrali po tom, jestli se neblíží nepřítel, který by mohl zaútočit.
Branné cvičení
Ten týden bylo krásné počasí a je pravda, že jsme si zažili i spoustu zábavy. Ovšem Lenku cvičení totálně otrávilo. Je pravda, že Lenka na školu kašlala, byl svátek, když do školy vlastně vůbec přišla. O to víc jsem se divila, že dorazila i na toto cvičení. Dorazila, ale záhy se jí znechutilo. A tak povídá: „Holky, kašlem na to, pojďte, půjdeme se projít.“ A sehnala k sobě další dvě dobré duše. Já už jeden průšvih kvůli braňáku měla, ten s vyvoláváním duchů na základce, tak jsem šla raději stavět jakýsi lesní úkryt. A druhý den se ztracená trojice vrátila s očima na vrch hlavy. A Markéta spustila: „Teda, Lenka je pořádný číslo! Šly jsme tady z toho příkrýho kopce, do hospody do Lhotky, no a Lenka, jak viděla, že se blíží auto a jede tam sám chlap, tak si vytáhla triko až pod bradu. Ty chlapi tak zírali, že málem nabourali.“ Ano, my ostatní spolužačky jsme také zíraly.
Holky dostaly dvojku z chování. Samozřejmě za to, že prchly z braňáku. O těch tasených prsech na řidiče se kantorský sbor nedozvěděl.
