Článek
Kempování bylo levné a zábavné. Člověk strávil jeden nebo dva týdny na čerstvém vzduchu za minimum výdajů. Děti si vyhrály, dospělci večer poseděli, popovídali a popili. Ženy připravovaly jídlo na ohni, většinou z nějakých konzerv a muži přes den sháněli otop, nebo se bavili. Sehnat dřevo v okolí kempů bylo takřka nemožné. Všechny lesy byly čisté, nikde ani větvička. Ohýnek ke kempování prostě patřil a kempaři vysbírali široké okolí.
Děti si hrály. Buď přijely rovnou s dalšími spřátelenými rodinami, nebo se jednoduše rychle seznámily s dětmi ze sousedních stanů nebo karavanů. A protože kemp býval většinou na břehu nějaké přehrady nebo rybníka, tak se také plavalo, leželo na dece, odpočívalo a tak.
Náš oblíbený kemp byl přímo u jezera Orlík. Děti milovaly pobyt v přírodě, improvizovaný oběd na vařiči a večerní posezení u ohýnku. Byly šťastné. Přes den si užívaly koupání. Učily se základní tempa ve vodě a pro mne to byla doba, kdy jsem si ani jednou nelehla na deku. Nedovolila jsem si to z jednoho důvodu. Pořád jsem děti střežila. Jak si hrají, kam jdou…
Moje strategie se vyplatila. Jak si tak sedím a dozoruji, myšlenky mi zbloudily jiným směrem, ale náhle vidím moji mladší dceru, jak ve svých třech letech vstupuje do vody. Nemá ani kruh nebo rukávky. Nic. Utopí se. Řvu, že to nesmí, zdvihám se, dcera mne neslyší a jde vodou dál. A já už běžím. Překonávám se, přeskakuji i deky jiných, ti zírají a nevěřícně mě pozorují, co to vyvádím. Odlehlo mi. Dceru jsem ještě spatřila vnořenou do vody. Vytáhla jsem jí za vlasy. Nadávala. Já jí také. Ale byla to obrovská úleva.
Další rok opět kempujeme. Jako výhru vnímám to, že budou moje holky umět plavat. Takže trénujeme každý den. Holčičky vyběhly na pláž, věřím jim, že do vody beze mne nepůjdou. Za půl hodiny je mám zpět. Obě řvou jako na lesy. Starší dcerka chtěla sestřelit šutrem parník a trefila mladší do hlavy. Mladší brečí bolestí, starší lítostí. Začnu běhat po kempu a shánět nějakou první pomoc. Ta se ovšem nekoná.
Musíme do nemocnice našeho okresního města. A nyní přijde celkem zrůdnost. Ano, měla jsem za muže podivného chlapa. Viděl, že naší holčičce teče z hlavy krev, ale než ji odvezl do nemocnice, musel si umýt hlavu. Opravdu. Musela jsem mu nahřát vodu, on si umyl vlasy v lavóru a až poté nás odvezl do špitálu. Naštěstí nešlo o žádné krvácení do mozku, hlava se sešila a bylo. Ale stejně. Když uvidíte své dítě, asi tak čtyřleté, zbrocené krví, která mu teče přes obličej, je to prostě hrůza.
Ale nechci nikoho děsit svými vzpomínkami. Kempování bylo fajn, užívali jsme si ho. Jen já byla tehdy vdaná za nesprávného člověka. Ten mě i v dalších letech kempování dokázal potrápit. K našemu stanu se chodil pouze najíst, celé dny jsem tam byla vlastně sama s dětmi. On běhal za ženskými, lépe řečeno za mladými děvčaty, která by mohla být jeho dcerami. Jenže jak se říká: „Tak dlouho se chodí…“ Došlo i na něj.
