Článek
Léto mělo své kouzlo a všichni jsme ho jako děti milovaly. Počasí snad bylo jakési moudřejší a neútočila na nás tropická vedra. Bylo normální teplo většinou okolo dvaceti stupňů, a když svítilo sluníčko, šlo se k vodě. Když bylo pod mrakem, tak třeba do lesa na houby. Také se mohlo jen tak běhat za barákem s kamarády. Dostat se k nejbližší vodě nebo do lesa mohl být problém. Ne každý měl auto a mohl někam dojet. Takže se domlouvaly rodiny, kdy někam vyrazí, auto se nacpalo k prasknutí a jelo se. Kolikrát nás na zadních sedačkách jelo třeba pět nebo šest. Dojet k rybníku se také dalo městskou dopravou, ovšem jednoduché to nebylo, táhnout ty tašky a být na čas na místě. I malé obce vybudovaly pro své občany koupaliště, voda tam přitékala někdy z lesů a byla tak studená, až řezala do celého těla. Ve vodě jsme často jektali zuby, když jsme vylezli na břeh, tak jsme si rychle natahovali župany. Svačili jsme to, co jsme dostali. U větších koupališť byly i stánky, kde se točilo pivo, limča a prodával se párek v rohlíku. My jedli spíš svačinu z domova, chleba se salámem, nebo třeba rohlík a vařené vajíčko. Rybníky bývaly přece jen více vyhřáté, a když bylo pěkné počasí, tak doslova obležené. A my, jako děti byly šťastné. Hrály jsme si s míčem, dováděly, nebo se povalovaly na dece a hrály třeba kvarteto.
A když bylo ošklivě, tak jsme se namazali repelentem, nazuli gumáky a vyšli do lesa. Tehdy jsme nenosili žádné košíky, alespoň v naší rodině ne, ale jen papírový sáček. On na ten úlovek bohatě stačil. A přesto to byla radost.
A nebyla ta doba přesto krásná? Možnosti jako dnes nebyly. Ale málokdo z nás si vůbec uvědomoval, že by mohl ležet třeba někde na mořské pláži. A když tak mohu porovnat obě období, tu dobu mého dětství před revolucí a dobu mé dospělosti po roce 1989 tak zcela dobrovolně řeknu, že bych raději byla znovu tím bezstarostným děckem u zabahněného rybníku s pijavicemi. Je ovšem možné, že je to spíš tím, že bych se chtěla vrátit do dětských let.
