Článek
Moje bývalá kolegyně. Veliká fešanda, se kterou jsem měla čest spolupracovat před mnoha lety. Rozumná, vtipná, elegantní, společenská. Milá a citlivá ženská. Už tehdy měla za muže hrubiána, ale tak nějak manželstvím proplouvala. Měla s ním přece dvě děti. Postavil dům, vyvezl rodinu k moři už před revolucí a ne jen do Bulharska, ale také do nedostupné Jugoslávie. Byl panovačný a hádavý. Synek statkářů, který si nenechal do ničeho mluvit. On měl svůj rozum a pokud měl někdo jiný názor, nepochodil. Strhla se hádka.
Stejně tak i moje kolegyně, pokud jako mladá nabrala elán a chtěla bránit svůj názor, tak se pustila do slovního sporu se svým mužem. Nikdy neuspěla. Občas byla argumenty ubita přímo fyzicky. Tak nějak jsem si myslela, že s přibývajícím věkem přijde jakési poznání a také smířlivost. Těžce jsem se spletla. Václav je ještě horší než za mlada. Nad jeho názor není a nepřetržitě hledá záminky, aby se mohl pohádat. Život s ním musí být peklo. Ano, má úspory, skýtá pohodlí domova, ale žít s dravcem v jedné kleci je pro mírumilovného tvora za trest. „Ty mě chceš tím jídlem otrávit? Co jsi to uplichtila? Takovou šlichtu ti jíst nebudu.“ Věrka zklamaně odnáší talíř. Snažila se uvařit jídlo podle přání. Václav měl chuť na rybu. Drží dietu. Ryba jde do koše. „Koukej uvařit něco lepšího, o hladu tu nebudu,“ hýká manžel.
Václav sleduje sportovní přenos: „No to jsou ale střeva, tak tohle, to se jen tak někomu nepovede. To jsem ještě neviděl, takový hovada!“ Kopne do stolku, převrhne se džus i jídlo na koberec. Odchází hrdě středem do své ložnice. Věra uklízí nepořádek. Dříve by se hádala, možná by od Václava i jednu chytla. Dnes se už nehádá. Sklidí a oblékne se. Jde pryč. Nechce ho ani vidět. Musí vypadnout z baráku. Má ráda přírodu a jde cestou mezi poli až k lesu. Tam se usadí na lavičku a pláče. Bilancuje život. Neměla od Václava přece jen odejít? Mohla mít klidných alespoň pár let. Dcery jsou soběstačné, vidí tátovu hrubiánskou povahu a poučily se. Mají takové domácí mouly. Díru do světa s nimi neudělají, ale mají svatý klid. Pohodu.
Věra pozvala na návštěvu staré přátele. Už dva roky u nich nebyli. Zastesklo se jí. Stýkali se už celá léta. Je pravda, že Věra se k řeči moc nedostala, většinou se návštěvy ujal Václav a vytahoval se. „Pojďte se podívat, jakou jsem postavil krásnou koupelnu. To je, co? Vidíte tu masážní vanu? Tu jsem sehnal až….“ Chlouba nemá konce. „Pojď, Kláro, odlož si a vyzkoušej to. Věra si ničeho neváží. To ty taková nejsi, viď?“ A Věra si vybaví, jak dostala pár facek, když se jí Václav zeptal, jakou by si představovala barvu obkladů koupelny. Spontánně odpověděla, že modrou. Modrou jako je moře. Jenže modrá byla špatná odpověď. Václav chtěl hnědou a odpor nesnesl. Když se Věra na hnědé obkladačky zatvářila nepřívětivě, tak to schytala. „Co bys chtěla, ty kr..o, tváříš se jako kyselý zelí, kdo se má na tebe koukat. Děláš ho**o a budeš se tvářit kysele? Koukej se vzpamatovat.“ Úžasná koupelna byla samozřejmě hnědá. Jak jinak.
Klára kouká vyjukaně. Hnědá koupelna jí také nesedí, ale není to její věc. Václav ji nutí, aby se naložila do vany a užila si masážní trysky. Jenže Klára se nepřišla na návštěvu koupat. Chce si popovídat hlavně s Věrou. Jenže ta někam zmizela.
„Kam ses schovala? Ty se neumíš chovat, když přijde návštěva?“ Spustí Václav na Věru, která se snaží zatopit v krbu. Klára nechápe a Karel, její muž, je v šoku. „Hele, Václave, my raději jdeme. Takhle se chovat k Věrce fakt nemusíš. Je to hodná holka.“ „No jó, závist, že jo? Tak si táhněte a už sem nelezte!“ Věra se stydí. Stydí se za Václava, musí se jít přátelům omluvit. Muselo to pro ně být nepříjemné. Měla se dát dávno rozvést. Takhle neví, jak to vydrží. Je jim oběma k osmdesáti, fyzické síly ubývají, ale hrubiánské chování sílí.
