Článek
V době, kdy jsem byla sama na obě dcery, a bývalý manžel se neráčil platit žádné výživné, jsem dcerám hledala finančně nenáročné kroužky a také tábory. Jako nejlevnější varianta byl skautský tábor, dcery jsem tudíž nechala zapsat do skauta, aby dostaly jakousi průpravu a mohly v létě vyrazit. Sama jsem nikdy na žádném táboře nebyla a neměla jsem tušení, jak takový tábor může, nebo má vypadat. Do tábora jsme dcery vezla s mým nastávajícím manželem a jeho rodiči. Po lesní cestě jsme prokodrcali mnoho kilometrů hlubokého lesa, až nás cesta zavedla na neveliký palouk se stany. Nacházel se vysoko nad hladinou přehrady, na skalnatém a vyvýšeném ostrohu. Jednalo se o skauty, takže tento tábor měly obývat jen dívky. Skromné stany s postelemi bez matrace, hlídková věž a kuchyně. Toť vše. Někde v lese snad jakási latrína. I můj tchán, zvyklý na velice skromné podmínky, kulil oči nad vybavením tábora. Vozil i své syny na tábory, ovšem ty měly jiné zázemí se zděnými záchody, umývárnami, kuchyní a hernou. Tohle bylo jiné kafe. Přeci jen dcerky byly zvyklé na městský život, spaly v posteli přikryté peřinou, každý den se myly v teplé vodě a jedly doma nebo v jídelně. Ale to předbíhám. Dcery jsme zanechali na pospas jejich osudu. Bohužel počasí se nijak nevydařilo, což by zase až tak vadit nemuselo, kdyby se děti nemusely chodit mýt, neboli koupat každý den do přehrady. V těch patnácti stupních v dešti to asi nijak příjemné nebylo, jenže voda v táboře nebyla, dovážela se jen pitná. Noci strávené na pryčnách ve spacáku také nebyly nejpohodlnější, na druhou stranu často pršelo a bylo dobré, že se do spacáku alespoň nedostala voda, že tam byly vůbec ty dřevěné postele a děti nemusely spát na zemi. Zázemí, kde by mohly probíhat nějaké aktivity v nepřízni počasí, žádné nebylo, takže všichni neustále mokli, což mi holky sdělovaly jako velice zajímavou zprávu, jak se suší v té polní kuchyni všechno oblečení nad ohněm. A jak si děti baštily? Strava se řeší neustále, strava doma, strava ve školkách a ve školách a tak dále…Tady si baštily to, co si navařily. Opravdu. Vařilo se na ohni, zřejmě pod nějakým dozorem, ale prý si vařily samy. Kluci z vedlejšího skautského tábora jim chodili sekat dřevo. Co teda jedly, jsem se moc nedozvěděla. Rozhodně to bylo dobrodružné.
Nejhůř ovšem snášely noční hlídky. Hlídaly po jedné. Hlídka probíhala na věži celou noc, ale děvčata se střídala, snad po čtyřech hodinách. Moje holky se bály. Byly přece jen v pustém lese, mnoho kilometrů od civilizace, všichni spaly a sama holčička hlídala tábor. Ty zvuky, ty stíny, bylo to náročné a hlídky je děsily už dopředu. Když se později účastnily dalších táborů, byly noční hlídky proti tomu legrace. Byly po dvou a nehlídalo se celou noc. Prostě pohoda.
Nejúžasnější zážitek, na který vzpomínají do teďka, byl ovšem den přežití. Dívky vytvořily skupinky a celý den musela být skupina v lese, tak aby ji nikdo z vedoucích nezahlédl. Do výbavy si mohla děvčata vzít své krabičky poslední záchrany, lihový vařič a ešus a šly. A moje holky bojovaly a přežily. Dokonce se neotrávily ani houbami, které už tehdy dobře znaly. Vařily si z nich totiž polévku a tu přes celý den jedly.
Jestli si myslíte, že po tomto zážitku se mé absolventky první třídy ve skautingu zhlédly, tak se mýlíte. Bylo to i na ně moc. Po nějakém tom měsíci skauta nadobro opustily. Věnovaly se cvičení v Sokole. Na tábory nezanevřely, ale pro jistotu už raději vyhledávaly přece jen jinou formu.
