Článek
V mém dětství nebyly žádné mobily ani počítače. Když jsme se jako děti chtěly bavit, sešli jsme se mezi domy našeho sídliště. Vymýšleli jsme různé skopičiny. Chodili jsme na třešně do sadu, odkud nás vyháněl hlídač, nejméně jednou týdně jsme šli do kina, lezli jsme po hromosvodu na střechu mateřské školky, nebo jsme stříleli z flusbroku po kolemjdoucích. Prostě lumpové ze sídliště. Kluci i holky. Já patřila k těm starším. Mně bylo tehdy už tak čtrnáct, ale družily se s námi i menší děti. Nejmladší byla Lenka a Katka, ty chodily teprve do školky, přesto mohly být také s námi venku.
Kluci si nás holek ten den vůbec nevšímali, kopali na plácku do míče, tvrdili, že hrají fotbal. My holky seděly na dvoře na klepači na koberce jako slípky v řadě a klevetily. Nejednou přibíhá Lenička. Oči na vrch hlavy a mává na mě rukou, ať jdu za ní. Schováme se ve křoví, něco jí trápí a musím ji vyslechnout. „Co se děje?“ „Hele, my měli v bytě zloděje!“ „Cože? Ty kecáš!“ „Ne! Čestný slovo. Fakt tam byl!“ Kulím oči. To není možné. „A kde se tam vzal?“ „Vlez tam z ulice přes balkon.“ Přemýšlím. Jasně Lenička bydlí v přízemí, tam se vlézt dá. „No a co ukrad?“ „Asi nic.“ Tak mi to trochu vrtá hlavou, zloděj a nic neukradl. „A tys ho viděla?“ „No jo. Já šla v noci čůrat a on byl u mámy. Pak se máma probudila a začala křičet.“ „A co udělal ten zloděj?“ „On zase utek tím balkonem pryč.“ Nejde mi to do hlavy. „Co na to tvůj táta?“ „Ten je pryč. Jel někam na služební cestu.“ Přijde mi to hrozné. Co kdyby je vykradl, nebo snad ublížil Leničce, která ho objevila u maminky, nebo její mamince. „Tak jste zavolali bezpečnost?“ „Já se hrozně bála, křičela jsem, ale máma nechtěla nikoho volat. Prej nic neukrad a oni ho stejně nechytěj.“ Kroutím hlavou. To je strašné. Představuju si, jak mi leze zloděj do mého dětského pokojíčku. Je to hrozná představa. A je to vůbec možné? „Leni, je to pravda? Proč by máma nezavolala bezpečnost?“ Lenka má slzy na krajíčku. „Jo, je to pravda. Už chtěl vlézt mámě do postele, asi si myslel, že má nějaký drahý korále a chtěl jí je ukrást.“ No už Lence věřím. Ale vůbec nechápu tu mámu, že zloděje nenahlásila veřejné bezpečnosti.
Dalších pár dní už Lenka mezi nás nepřišla, potom o zloději ani nechtěla mluvit. Vypustila jsem ho také z hlavy. Až po pár letech jsem si na příhodu vzpomněla. Začala jsem si to rovnat v hlavě a asi jsem té záhadě přišla na kloub. Tatínek na služebce, mladá maminka sama doma, zloděj se jí chystá vlézt pod peřinu a maminka nic nenahlásí. Kdo ví, jak to tehdy s tím zlodějem vlastně bylo.
