Článek
Přijel stánek na náměstí a stojí fronta. V nabídce jsou lokální uzenářské produkty. Další se řadí na konec, ale neodváží se jít dopředu, aby si prohlédl nabízený sortiment. Někdo by ho mohl třeba předběhnout. Takže se přes náměstí line dlouhý had. Už ten jev přitahuje další zájemce, kteří místem jen procházejí. Ani neví, co se nabízí, ale rovnou se řadí na konec dlouhého hada. A nejsou to jen penzisté. Jsou tu i lidé středního věku a mladí. Vyhráno mají ti, kteří přicházejí ve dvojici. Jeden drží místo ve frontě a druhý okukuje produkty. Musí tam být něco úžasného. A já ten úkaz pozoruji z okna a zrovna odcházím z bytu, ne že bych prioritně cílila do toho stánku, ale určitě se podívám, co mají tak úchvatného v nabídce. Zároveň se mnou odchází i syn. Naše cesty se mají rozdělit sice před domem, ale i on je zvědavý, co ten stánek vlastně nabízí.
Koukáme oba přes hlavy zákazníků. Jsou tu uzená žebírka, tlačenky, salámy, párky, klobásy a točeňáky a další uzenářské produkty. A lidé kupují jako o závod. Ceny jsou dost drsné. Ale asi to musí být opravdu dobré a kvalitní, když je takový zájem.
Vedle stojí stánek pekařský. Ten býval také vždy pod palbou dychtivých zákazníků. Nabízí kváskový chléb, škvarkové placky, domácí housky a rohlíky, další slané pečivo a velký výběr sladkých zákusků. Jenže doby, kdy pekařský stánek byl v obležení zákazníků, dávno skončily. Dříve se musely dělat na chleby objednávky. Dnes zeje prázdnotou, doprodává do pozdních hodin. Ceny se prostě šplhaly tak rychle nahoru, že prodej váznul a už nebyl skoro nikdo, kdy by byl ochoten za malý pecínek kváskového chleba místo původních 40 Kč dát sedmdesát. S tím, že ten chléb bude s velikou pravděpodobností včerejší nebo ještě starší. A tak pekaři jsou už za zenitem, ale všichni stojí u uzenin.
A tak jsme si řekli, že také ochutnáme. Dáme si párečky. Po dvou nožkách od každého druhu. Vystáli jsme si poctivě tu dlouhou frontu a donesli domů úlovek. Čtyři nožičky stály skoro sto korun, tak se nám už sbíhají sliny a jdeme večer degustovat. Jeden je hrubozrnný, ale není pálivý, druhý má jemnou strukturu. Chuť ani jednoho z nich není nijak výjimečná. Párky mají možná kvalitní složení, to se ovšem nikde nedočteme, mají hlavně tvrdou slupku a chuťově jsou nevýrazné, až mdlé. Za ty prachy prostě nestojí.
Ale nevzdávám to. Po nějakém týdnu je toto uzenářství opět na své pozici, fronta už je poněkud menší. Párků za tu cenu se už vyhnu, točeňák je oschlý, tlačenka mne neláká, ale ta uzená žebírka. Miluju je. Jdu do nich. Musím je vyzkoušet. Beru uzená žebra. Půlku, která je zrovna nahoře. Tady se na deka nehraje, ber celé nebo půlku, menší není možné koupit. Trochu přemýšlím o klobásách, ale za ty ceny si nechám zajít chuť. Jenže takový polský salám. Ten je fakt pěkný, já ho mám ráda a málokde se už dá koupit originál. Jenže ho doma nikdo nejí, jen já, takže bych chtěla kousek na ochutnání, jen pro sebe. Bohužel nejde vzít salám na deka. Buď celou šišku, nebo půlku. Beru půlku, doufám, že mi bude chutnat.
Přede mnou zákazníci platí tři sta, pět set, osm set a nesou si domů malé sáčky s masnými lahůdkami. Nesmím se doma přiznat, kolik mě ten nákup stál. Prostě jsem si „vyhodila z kopýtka“.
A na žebírka mám fakt strašnou chuť, a jak dorazím domů tak se zahryznu. Mmm. No prostě uzená žebra. Taková umí udělat každý. Průmyslově vyuzená. Samá kost. Určitě nejsou špatná, to ne, ale ta cena ke dvěma stům za kilo kostí s trochou masa, které proběhlo nějakým průmyslovým uzením je dost. Manželovi žebírka také chutnala. Jejich cenu ze mne ovšem nevyloudil.
Uzená žebírka ze stánku
A polský salám? Byl vždycky spíš na okraji chutí. Salám s hrubou strukturou a hodně špekovatý. Málokdo si k němu našel cestu. Z obchodů prakticky zmizel. A tenhle salám mě potěšil. Byl to prostě ten starý dobrý polský salám. Cena hodně přes dvě stě korun za kilo je tady asi odpovídající. Je to výrobek, který už dnes jinde nekoupíte, kdo ho miluje, rad si zaplatí. Ovšem ostatní uzenářské zboží, jako jelita, jitrnice, párky, klobásy, tlačenky, prejty, škvarkové pomazánky a další má tvrdou konkurenci.
A jde jen o to, kdy místní ochutnají a přejde je chuť za tu cenu. Opět se vrátí k výrobkům ze supermarketu. Jsou za zlomek ceny. Stejně jako to bylo se stánkem pekařským. Kremroli za šedesát korun nebo rohlík za osm si už koupí málokdo.
