Článek
Pavlínka byla pohledná slečna, měla po maturitě, ale do práce se jí moc nechtělo. Občas si přivydělávala jako nějaká promotéra, chytla si známost, kluka, který vydělával velice slušně, ale i sama měla z čeho žít. Její babička kdysi restituovala veliké polnosti a statek, byly to závratné peníze a všechny rozdělila mezi svá dvě vnoučata. Polovinu dostala Pavlínka a druhou její bratr. Ten studoval na vysoké škole, už dodělával medicínu. Po promoci získal místo na pražské klinice a z peněz si obstaral vlastní bydlení v Praze. Pavlína bydlela s přítelem v bytě pronajatém, pochopitelně pronájem byl drahý, ale to Pavlínu zas tak netížilo, o placení se staral její přítel. Jeho povolání bylo opředeno tajemstvím, z okruhu Pavlíny vlastně nikdo přesně nevěděl, čím se živí. Placené bylo to místo ale královsky, Pavlína nepřetržitě sdílela na sociálních sítích chlubivá videa ze zahraničních dovolených a oslav narozenin, kdy se pyšnila drahými dárky.
Pavlína měla krásný úsměv a byla prostě líbezná. Na rozdíl od bratra, bručouna. Uměla v tom chodit, byla jako sluníčko a okolí ji mělo moc rádo. Její babička ji přímo milovala. Pavlína za ní občas zaskočila do pečovatelského domu, donesla nějaké pamlsky, popovídala, a hlavně si stihla řádně postěžovat, jak je hrozné bydlet v tom pronájmu, nesmí si nic upravit podle svého a kolik za to musí platit. A tak babičce vnukla nápad. Ano, babička už tady dlouho nebude, Pavlínka si zaslouží její domeček. A přepsala domek na ni. A po roce babička opravdu odešla na věčnost a Pavlínka se mohla přestěhovat do vesnického domku. Konečně zbavila přítele placení nájmu a už se těšila na nějaké ty dárečky navíc. Domek to ovšem nebyl nijak luxusní, aby se v něm mohlo žít na úrovni, kterou Pavlína vyžadovala, bylo třeba hodně úprav. Jenže to by nebyla Pavlína, aby si neporadila.
Pavlíny rodina se každoročně scházela na Vánoce a nejinak tomu bylo i v roce, kdy zemřela babička. Babička byla s dědečkem léta rozvedená a dědeček žil nyní už sám, protože druhou manželku pochoval v Rakousku. Žádné děti už neměli. A v Pavlíně se zrodil plán. Od babičky domeček, od dědečka byteček. A předvedla o Vánocích srdceryvnou scénu, jak dostala domek a je to danajský dar, protože se nikdy nedoplatí na jeho opravy, v jak je strašném stavu. A dědeček celou tu situaci chápal, Pavlínku měl také rád, to Luboš, jeho druhý vnuk, lékař, se ani neobtěžoval přijet za rodinou mezi svátky. Ano, Luboš byl introvert, ale jako lékař téměř nepřetržitě sloužil, takže stejně neměl prostor, aby odjel z Prahy na delší dobu. A tak dědeček už pochopil, kdo si jeho rakouský byt nejvíce zaslouží. Prostě ho nejvíc potřebuje Pavlínka, protože musí investovat do zchátralého baráku po jeho bývalé první manželce. A jak slíbil, tak učinil. Pavlínka už měla přepsaný byt v jednom z městeček nedaleko za našimi hranicemi.
A jak byli rozvedeni Pavlíniny prarodiče, stejně tak byli rozvedeni i její rodiče. Maminka už léta žila v prostorném domě svého přítele a její tatínek bydlel v krásném slunném bytě. Na byt nedal dopustit. Tatínek měl pro ženy slabost. Ještě, než si vzal za ženu mámu Pavlíny, tak už byl ženatý a měl dceru, po rozvodu s Pavlíninou maminkou se oženil ještě dvakrát a zplodil další tři děti. Byl to chlap, který si chtěl celý život hlavně užívat, žil ze dne na den, nikdy nic moc neřešil, co vydělal, tak hned utratil, ale pro ženy měl své kouzlo, pořád byl dobře naladěný, veselý a vtipný. Jenže do reálného života se vůbec nehodil. Navíc, jak se stávající ženy nabažil, tak ji dokázal krutým způsobem odkopnout i s dětmi. Už ho nezajímala, chtěl jinou.
V té době přišel ovšem boom rozprodávání městských bytů současným nájemníkům. Jenže tatínek, říkejme mu třeba Oskar, na takovou koupi neměl. Ani o ni neměl zájem, žilo se mu dobře za ten nízký nájem, proč by měl dávat nějakých pár desítek tisíc. Takže nic neřešil až do doby, když se na něj slétlo dalších pět nájemníků toho hezkého domu. Chtějí, aby celý dům obývali jen vlastníci, nechtějí, aby jeden byt zůstal města. Pomohli mu vyřídit výhodnou půjčku. Jenže Oskar ji nebyl schopen splácet, část peněz někde probendil, dokonce si vzpomněl i na všechny své zplozené děti a obeslal je dárečky z peněz z půjčky. A ostatní začali lamentovat, nebylo s nimi k vydržení, Oskar byl už v úzkých a tu si vzpomněl na Pavlínu. Ta asi má ty peníze z restitucí po babičce. Musely to být statisíce, on potřebuje asi padesát tisíc. A Pavlína byla tak ochotná. No samozřejmě tátovi ty peníze půjčí, vždyť o nic nejde, jen spolu zajdou na úřad a byt se rovnou přepíše na ni. Oskarovi to bylo jedno. Hlavně, aby ho už ostatní neotravovali. A tak to vyřídili, Oskar byt koupil a ten byl rovnou převeden darem na Pavlínu.
Uběhlo pár let a Oskar onemocněl. Už dávno nežil tím divokým životem, měl stejně starou partnerku a chyběly mu jeho děti. Jenže jak on se o ně nestaral nikdy, ani děti neměly náladu trávit s ním čas. Občas zašly, jen Pavlína nikdy. On jí psal zprávy, ona neodpovídala, jezdil k jejímu domku, který po smrti dědečka už zrekonstruovala z peněz, které dostala za prodej rakouského bytu. Ne, Pavlína ho vidět nechtěla, nikdy mu neotevřela. Byl smutný a naštvaný. Věděl, že dlouho na světě už nebude, volal k sobě další děti a stěžoval si na Pavlínu. Už nechtěl, aby ten byt byl nakonec jen její. Ano, i ostatní děti to chápaly tak, že na ten byt by měly mít také nárok. Vždyť tam s tím tátou žily, dokud si nenašel nějakou další ženu a nevyhodil je s jejich matkami na ulici. Jenže on to nemyslel tak, že byt by měl snad patřit všem jeho dětem. Přímo jim řekl: „Moje Maruška je jediná, která si ten byt zaslouží.“ To byla jeho současná družka. Dětem sklapla čelist. Oskar za nedlouho zemřel.
Myslíte si, že Pavlína udělala gesto a dala každému sourozenci od táty a tátově přítelkyni třeba sto tisíc? Ani omylem. Maruška se vystěhovala do pečovatelského domu, Pavlína byt obratem prodala za 6 milionů korun a život jde dál.
