Článek
Dcera už byla plnoletá, měla po maturitě a pracovala. Občas si vyšla někam s kamarádkami, vyjely na výlet nebo dovolenou. Bydlela stále s námi doma. Náhle se začala měnit před očima. Přihlouple se usmívala, neposlouchala, co jí říkám, potom přiběhla a ptala se, jak jí sluší nové kalhoty, které si koupila. Také chodila pryč častěji a párkrát mi řekla, že na noc nepřijde, abych neměla strach. Tušila jsem, že do jejího života vstoupila láska a začala nenápadně. „Ty s někým chodíš, viď?“ „Hmmm.“ Strohá odpověď a úsměv. „Máš ho ráda?“ Hloupý dotaz, že? Kývala. „A on tebe?“ „No mami, myslíš, že bych s ním jinak chodila.“ Dál jsem raději nepokračovala. Čekala jsem, jestli třeba Eva sama nepřijde a něco neprozradí, ale sdílná nebyla, takže jsem navázala sama po týdnu. „Tak kam si vyrazíte o víkendu? Má auto, že byste vyjeli třeba na výlet? Kolik mu je? Co dělá?“ Eva začala koulet očima, neřekla nic. Tedy, vlastně ano. „Mami, jestli ho chceš vidět, tak o víkendu vyrazíme třeba právě k tobě na oběd. Alespoň ho poznáš. Je fajn.“
Byla jsem ráda, že lásku své dcery poznám. Nasmažila jsem řízky a prostřela stůl. Do bytu vstoupila Eva s vytáhlým mladíkem s vytetovanou pistolí na předloktí. Usedli ke stolu. Lukáš byl při chuti. „Máte taky kuřecí, ty řízky?“ „Ne, jen z vepřové kýty.“ „No to nevadí. Tak si dám ještě jeden, a jestli byste mi tam hodila ještě krapet toho salátu.“ „Hodila jsem salát, Lukáš si přidal řízek. Jak jedl, všimla jsem si, že mu chybí dva přední zuby, možná jsem zírala až moc. Lukáš se zarazil a povídá. „No nemám zuby, no. Když jsem byl malej, tak jsem si je nechtěl čistit a fotr mi je radši vyrazil.“ Zůstala jsem paf. Odpověď mě odrovnala. „Haaa, to byl dobrej fór, co? Normálně jsme se porvali na intru.“ Uklidnil mě. A pak jsem se troufla zeptat, co Lukáš dělá, na jakou chodil školu, jestli nezná moji Evu už třeba ze střední a tak. Dozvěděla jsem se, že momentálně shání práci, ale je to těžké, z průmky ho vyhodili už v prváku a pak se učil tesařem, ale byl to opruz a mistr byl blbec, takže ho vlastně vyhodili také. Eva je už silně nervózní, za jeho zády si dává prst před ústa, abych mlčela. Ale mě to nedá, Lukáš je sdílný. „A co rodiče?“ „Nooo, fotr teda nevím, toho jsem neviděl ani nepamatuju, ale bydlím s mámou. To víte, máma to má těžký, celej život měla na chlapy smůlu, má invalidní důchod, do práce ji nikde nechtěj, je to prostě v háji, no.“ Kývám.“ A sourozence máte?“ „Jasně, dvě séry, mladší, ty bydlej s náma a ještě teda staršího bráchu, ale na něj to benga ušili a teď sedí.“ Nevím, co kdo no toho mladého muže ušil, ale pochopila jsem, že pan bratr je prostě zrovna v kriminálu. Už jsem se raději neptala a Eva s Lukášem odešli.
Eva přišla domů večer nabroušená a rovnou na mne spustila: „Co si to vůbec dovoluješ, takhle vyzvídat, co je ti do toho všeho, víš houby, jakej maj život jiný lidi. Jak ho maj těžkej. A ty se tady tak blbě ptáš. To je naprosto všechno jedno, rozumíš. Jaká máma, jakej táta, jaká škola. Co se staráš, nejni to tvoje věc. Lukáš mně miluje, prošel si peklem a je rád, že má mě.“ A já to zkusila po dobrém. Přesvědčit ji, že Lukáš nemusí být tím pravým, s kým ji čeká ta nejlepší budoucnost. Že se na něm podepsaly jak geny, tak i vzorce chování z rodiny. Jeho lehkomyslný přístup k životu a svádění viny na mistry, neschopnost najít si práci, střídání partnerů jeho matky, bědování nad osudem také něco znamenají. Ten neodbytný pocit, že on ji nemá upřímně rád. A už byl oheň na střeše. Eva si nenechá vzít svoji lásku, to já ji nemám ráda, když můžu něco takového říct po prvním dojmu, že jsem pokrytec, který pohrdá běžnými lidmi, kteří měli v životě smůlu.
A měla jsem to. Eva odešla, po pár dnech z bytu zmizely i její věci. Šla za svou láskou. Od známých jsem se dozvěděla, že spolu bydlí na ubytovně, Eva stále pracuje a Lukáš si také práci našel. Měla jsem radost. Snad po roce jsem zahlédla Evu v našem městě na ulici, přišlo mi, že má bříško. Třeba jsem se opravdu mýlila. Třeba jim to klape a jsou spolu šťastní. Pak se už ke mně zprávy nedostávaly.
Po dalším roce slyším štrachání v zámku a v předsíni se zjeví Evička s miminkem v náručí. Stojí jako solný sloup. Možná čeká, že ji vyhodím. Usměju se na ni a ona začne plakat. „Mami, promiň, mělas pravdu. Neměl mě rád. Zamykal mě doma, bral mi mateřskou, jen mi nadával, jak jsem neschopná, válel se, do práce přestal chodit. Na ubytovně byl dluh, nájem přestal platit a já neměla z čeho. Pak si tam přived nějakou holku z ulice, že bude bydlet s náma, nemá kam jít. Když jsem se ohradila, začal řvát, ať táhnu já, že o mě už nestojí, jsem k ničemu.“
„Jo, holt sis musela nabít hubu sama, když sis nenechala poradit od zkušenější.“ A mrkla jsem na ni. Věděla, co to znamená. Ani moje začátky nebyly nejjednodušší a radit jsem si tehdy také nenechala.
