Článek
„Věro, já bych tě ani nepoznala, prosím tě, jak se máš? Vypadáš skvěle.“ „Jsem už v důchodu, a co ti budu povídat, mám se skvěle. Nikdy jsem se neměla líp.“ Jdeme si sednout do kavárničky, to mě zajímá. Nemůžu z Věrky spustit oči, jak jí to sekne. Poroučíme si dvakrát preso a Věra začne své vyprávění.
Víš, jak to u nás v práci chodilo. Šéf jen koulel očima, nikoho nepochválil, dokázal jen nadávat a ukazovat na nedostatky. Nikdy nikomu nepřidal, nedal žádnou odměnu. Postupně jste všichni mizeli, jen já zůstávala. Nevím proč. Asi jsem se bála změny? Nebo jsem byla prostě ze staré školy? Možná jsem to tedy ani tak nevnímala. Žila jsem hlavně pro rodinu, děti studovaly, napřed střední školy, pak vysoké. Studia se táhla. Stálo to spoust peněz. Ludvík, můj muž působil jako úžasně zábavný člověk a společník. Doma to byl morous, taky mu stále něco nevyhovovalo, to co jsem měla v práci, měla jsem i doma. Z práce jsem se přiřítila domů, dotáhla nákup a chystala večeři. Jo, chtěli všichni teplou. Takže jsem vařila, pak myla nádobí a prala. Večer jsem se svalila k televizi. Já ti neměla ani kamarádky, já o ně nějak přišla. Neměla jsem na ně čas. Prostě z práce domů a začala druhá směna. V sobotu jsem byla zvyklá uklízet. Dělala to tak i moje máma. Takže jsem prakticky celý den jen gruntovala celej barák. V neděli jsme si občas vyjeli na kole, nebo jsem prostě byla na zahradě a plela záhony. Po letech děti vylétly z domova a já zůstala s Ludvou sama. Byl ještě protivnější, jen mě komandoval. Najednou mi při obědě, jen tak z ničeho nic řekl, že má už delší dobu milenku, chce s ní začít nový život. Myslela jsem, že bude po mně. Ať už byl, jaký byl, to jsem absolutně nečekala, strašně mě ranil. Normálně jsem se zhroutila. Skončila jsem na antidepresivech a na neschopence. Dostala jsem ultimátum, vyklidit barák do tří měsíců. Dům byl opravdu jen jeho, měl ho po rodičích. Sbalila jsem se do týdne a šla na ubytovnu. Rozvod i vyrovnání proběhlo rychle, už jsem chtěla mít všechno z krku, všechno jsem mu odkývala a byla ráda, že ho neuvidím. Vrátila jsem se po půl roční neschopence do práce, tam byla mezitím nová kolegyně, pohledná a mladá, prý jsem za to mohla já, že jsem dlouho chyběla. No a co myslíš, za pár měsíců nás už bylo moc, muselo se propouštět. Šla jsem pochopitelně já. Šéf mi to podal tak, že mám nejvíce zkušeností a nejlíp si najdu práci. Tak jsem trčela na pracáku. Nakonec mi dcera dohodila práci u nich v bance. Zástup za mateřskou. Učila jsem se spoustu nových věcí, nesměla jsem udělat chybu. Byly to nervy. Paní, kterou jsem zastupovala, se po třech letech vracela a já přemýšlela co dál. Hledat si jiné místo? Prostě jak jen to bylo možné, šla jsem do předčasného důchodu. V té době jsem už měla svoji malou garsonku.
Hele, ze mne všechno spadlo. Konečně jsem byla sama svojí paní. Mohla jsem si přispat, nemusela jsem se nervovat z práce, odpadly mi stresy z rozmrzelého Ludvy, že je něco špatně vytřeného nebo není navařeno na čas. Dostala jsem se do pohody. Dokonce jsem se spojila s bývalou spolužačkou Martou, chodíme spolu na túry nebo na kafčo, občas také do divadla nebo na koncert. Tam jsem poznala Toníka. Padli jsme si do oka, jenže já doma pohlédla na sebe a viděla sešlou bábu. Došla jsem si k holiči, takže nový střih a barva, kosmetika, občas si skočím na masáž. Dcera se z mé proměny začala radovat a vybírá mi nové módní kousky. Jsou za pár kaček, a jak pěkně sedí. Umí to prostě dobře sehnat. No, a s Tondou jezdím v létě k moři, na podzim do lázní a třikrát do roka někam do penzionu v Čechách. Přes týden je pobyt levnější, přesně pro důchodce. Ale nemysli si, že to za mě platí všechno Tonda, to ne. Občas mě sice pozve, ale já nemám problém si svůj pobyt zaplatit. Já se mám fakt dobře, nic mi nechybí. Mám kamarádku i přítele a s penzí nemám problém vyjít. Za bydlení i jídlo dám minimum a můžu si dovolit klidně ty pobyty, dovolené nebo divadlo.
Já měla z Věry také radost. Pamatovala jsem si ji stále v jednom svetru a džínách, věčně ustaranou a spěchající na nákup a domů. Úplně rozkvetla.
