Článek
Tak jsem nějak na rozpacích, co vlastně tyto hvězdy medií trápí. Je to zvláštní. Já mám v životě jiná trápení, s nějakým ručníkem se určitě srovnat nedají. Snažím se s nimi bojovat, jak jen to jde. Jenže jiní lidé mají jiná trápení. Třeba s ručníky, které si lidé hází na vybraná lehátka u hotelových bazénů. Jako paní Bočanová. Mám jí ráda a měla jsem ji za herečku. Ovšem po těch opakovaných ručníkových kauzách nabývám dojmu, že jde o profesionální rekreantku. Dokonce snad uvažuje o založení strany: ‚Prdel na ručníku - nebo smrt!‘
Jenže jí to rekreování nějak nevychází. Zřejmě volí neustále špatné lokality vzhledem ke svým nárokům. Možná jsem ovšem já ta divná. Já to beru tak, že pokud chci flek, na kterém ten den strávím, prostě nějaké to lehátko, ať už u bazénu, nebo v mém případě na pláži, tak si tam taky ten ručník hodím, protože ho tam prostě házejí všichni, a když si ho tam nehodím já, tak budu ležet jinde, kde mi to nebude tak příjemné. Pokud tedy vůbec někde budu ležet. Prostě není nic jednoduššího než okolo snídaně si to místo vybrat a ručníkem zamluvit. A v nějakých devět nebo deset hodin na něj ulehnout. Je jasné, že spousta lidí si rádo přispí, ale… Je to třeba jako na vsi v obchodě. Paní jde po obědě nakoupit do místního konzumu a diví se, že už nejsou rohlíky ani chleba. Holt jsou zamluvené těmi, kteří se vrátí z práce. Určitě ji to rozčílí, ale co zmůže? Zakáže to? Je to v jejích silách? Ani omylem. Prostě změní obchod, nebo si na druhý den zamluví pět rohlíků a čtvrtku chleba.
Ručníkáři jsou údajně dementi a je potřeba s nima zatočit. Svorně a bezkompromisně. „Moje mami házela ručníky do bazénu (a to už v osmdesátkách), pokračuji v její Bočanovské stopě! Přidejte se!!! V jednotě je síla!“ burcuje celebrita.
Tak nevím. Jestli chrnět do dvanácti na pokoji a osušku na lehátku, které se mi líbí, potom hodit do vody a prostě si tam lehnout, nebo zvednout zadek a jít si na vybrané lehátko dát osušku svoji. Každopádně já jsem velice nekonfliktní člověk a volím variantu 2. Nikdy jsem neměla žádný problém a nikdy jsem si lehátko nemusela obsazovat v nějakých nesmyslných pěti hodinách ranních. Nikdy. Vždy až okolo osmé hodiny, kdy je většina běžných lidí vzhůru a už nespí. Pochopitelně byla někdy má oblíbená lehátka již obsazená, ale mě nikdy nenapadlo dělat nějaké rozbroje. Pokud paní Bočanová míří do takových podivných lokalit, kde snad už není ani možné nikam ulehnout, měla by se spíš zamyslet nad svým výběrem. Pokud jí tento nešvar tak vadí.
A opakovaně jsem byla i v článku zmiňovaném Gradacu. Úzká městská pláž, nabitá lidmi. Všude upozornění, že není možné přes noc nechávat cokoliv na pláži. Půjdete večer, pláž je opravdu prázdná. Pokud by tam něco leželo, strážníci to seberou. Ovšem okolo sedmé nebo osmé hodiny ranní je už možné si na pláž hodit karimatky, osušky a další plavecké vybavení. Jestli přijdete v deset nebo dvanáct už nikdo nezkontroluje.
A závěr? Prostě se vyhnout místům, která mě nějakým způsobem zklamala. Je třeba vyhledat jiný resort, takový, který oplývá dostatečným množstvím lehátek. Taková jednoduchá rada pro ty, které trápí tento problém a je jim proti srsti připojit se k mezinárodnímu trendu. Já vím, že ohýbám hřbet, ale díky tomu nemusím bojovat v předem prohrané válce o tak zvaný „pošetilý prd“.
Zdroj:
