Článek
Prošla jsem si bolestným obdobím. Zdravotní stav mé maminky se začal zhoršovat a já zprvu věřila, že jde jen o krátkodobé zhoršení a doufala, že se maminka brzy vrátí domů z nemocnice. Postupně jsem ovšem naději ztrácela. Mamince síly ubývaly, chřadla a přála si zemřít. Už se nedokázala ani posadit na posteli, nemohla jíst ani pít. Život z mé maminky prchal rychlým tempem den ze dne. Srdce mi pukalo žalem, ale už nebylo cesty zpět. Poslední dny byly velmi zlé a smrt přišla jako vysvobození. Moji maminku už nikdy neuvidím, nikdy neuslyším. Nikdy si s ní nepopovídám. Už jí nikdy neuvařím a nenakoupím, nedoprovodím k lékaři. Už nikdy o mne nebude mít strach, jestli jsem v pořádku dorazila na dovolenou nebo překonala nemoc. Už nikdy neuslyším její milá slova. Duši prostoupil žal a smutek. Pochopitelně vím, že měla slušný věk a životem prošla bez větších zdravotních obtíží, konec byl nezvratný a zabránit se mu ze zdravotního hlediska nedalo. Ale srdci neporučíte.
V posledním týdnu jsem byla po mnoha proplakaných dnech už psychicky srovnanější, ale včera jsem prožila něco, co prostě nedokážu pochopit mým silně racionálním rozumem.
Každý den jsem byla u maminky, pomáhala jí, řadu věcí už obstarávala za ni, dělala jsem to ráda, nebyla to pro mne žádná zátěž. Byla jsem ráda, že ji mám. Kromě toho jsme byly spolu v neustálém telefonickém spojení. Měly jsme obě pevnou linku a mohly v rámci sítě neomezeně volat. Volaly jsme si několikrát denně. Moje maminka přes tuto pevnou linku volala ještě asi dvěma kamarádkám, já ji měla pouze pro ni. Sama jsem používala mobil. Moje pevná linka byla prostě mostem mezi mnou a mojí mámou. Most, po kterém celá ta léta nikdo jiný nešel. Pouze já a moje máma. Kromě několika denních hovorů jsme měly svůj večerní čas. Třeba i půl hodinové povídání, ve kterém jsme zhodnotily uplynulý den, večerní televizní program a popřály si dobrou noc. Po mnoho let ve stejný čas. 21:23. Nebo plus mínus minutka. Zrovna končil hlavní večerní program, někdy mamka řekla, že ještě sleduje detektivku, čeká na rozuzlení a já zavolala za čtvrt hodiny. Já televizi sleduji tak jednou za týden, takže se podle skončeného pořadu ani neorientuji, ale ten čas se mi prostě vryl pod kůži tak, že jsem vycítila, že přichází, otočila oči ke kuchyňským hodinám, ujistila se a šla volat.
Včera jsem opět ucítila, že přišel čas. Rozum věděl, že už není komu volat, ale hlava se otočila ke kuchyňským hodinám. 21:23. Přesně na minutu. A já si nahlas povzdechla: „Ach jo, teď bych mluvila s mámou. A už nikdy nebudu. Už ji nikdy neuslyším.“ Manžel v tom okamžiku už spal, syn byl zavřený ve svém pokoji. Bylo mi smutno. A najednou se rozezněla pevná linka. Ten vyzváněcí tón, který patřil vždy jen mé mámě. Nikdy nikomu jinému. Vstala jsem od stolu jako ve snu. To není možné. Maminka mi umřela. Nemůže volat. Jdu z kuchyně do obývacího pokoje jako ve snu. Zírám před sebe, srdce mi buší. Telefon zvoní. Mám strach, ale beru do ruky sluchátko a hovor přijímám. Do očí mi vstupují slzy. „Mami? Maminko?“ Jsem asi blázen, mluvím k zemřelé mamince.
Ticho. Nic, jen ticho. Stojím se sluchátkem v ruce jako ve snu. Oči mi plavou v slzách. To ne, to není možné. Vracím se do kuchyně a pláču. Jsem přesvědčená, že mé hlasité povzdechnutí, že už s mamkou nikdy nebudu mluvit, uslyšel syn a z mobilu vytočil pevnou linku. „To už mi nikdy nedělej. To ne. To je telefon mý mámy.“ Brečím jako želva. Za pár minut vchází do kuchyně syn. Stále pláču a opakuju mu, co jsem už vyslovila. On žasne. Přísahá, že mě vůbec neslyšel, nikam nevolal. Ukazuje telefon s odchozími hovory. Podezření padá na manžela. Tváří se, že spí a takto mě trápí. „Jdi a koukni tátovi do telefonu. Musel volat on.“ Syn zkoumá tátův telefon. Nic. Žádný odchozí hovor. Manžel spí jako dřevo, pochrupuje. Syn si myslí, že jsem už blázen. Něco se mi zdálo. Otírám slzy. Nezlobím se na něho. Je to fakt neskutečné. Na tu pevnou linku nikdy nikdo nevolal. Nikdo o ní neví. Měla jsem ji jen pro spojení s mojí mámou. Byla to naše linka. Jenže nejsem blázen, halucinace nemám. „Tak vyhledej nepřijaté hovory.“ Nějak to jít musí, ale nevím jak. Jsem psychicky rozhozená a také jsem to nikdy nepotřebovala. Hovory byly jen já a moje mamka. Nikdy nikdo jiný. Syn chvíli mačká a už to vidí. Opravdu nepřijatý hovor ve 21:26. Už mi věří. Stále pláču a mám strach. Nevím z čeho. Jen strach. „Běž, vypni ten telefon. Vypoj ho ze sítě. To už nechci zažít. Bojím se.“
Jak je jen možné, že v čas, kdy jsem po léta mluvila přes tuto linku s mamkou a tak na ni v tom okamžiku myslela a litovala, že už ji neuslyším, ten telefon zvonil? Mohla to být náhoda nebo je to nějaké znamení? Co je vlastně mezi nebem a zemí? Kam se podějí duše zemřelých? Je to opravdu tak, jak jsem si doposavad myslela, nebo ne?
Pokud chcete vědět, jaké číslo se zobrazilo jako nepřijatý hovor, tak to nebylo číslo mojí maminky. Předvolba byla z ciziny, ale znamená to něco? Volal nějaký podvodník náhodou a trefil se tak do významného okamžiku? Nebo to je vše jinak?
