Článek
Naší přímou sousedkou na chatě je také seniorka. Velice vitální a přátelská paní, se kterou si vždycky ráda popovídám. Irena je vdova, je jí přes sedmdesát, žije sama ve velikém bytě, ale má přítele, se kterým se vídá takřka denně, ale přesto žijí odděleně. Miluje kulturu, navštěvuje ráda různé koncerty a vystoupení, ráda cestuje, řídí auto a má spoustu přátel. I na té chatě chodí oblékaná lépe než já, která se tam motá v obnošených teplácích. Zatímco já se nejraději hrabu v záhoncích, tak ona má chatu jako místo pro setkávání s přáteli. Posedí na verandě, poklábosí a popijí sklenku dobrého vína. Zatímco já se toulám lesem, Irena seká trávník, hrabe listí, natírá dřevěné obložení. Pokud nehostí nějakou ze svých návštěv, je stále v pracovním procesu. Rády si spolu sedneme a popovídáme, ačkoliv jsme obě naprosto jiné. Ona mluví o kultuře a já o přírodě. Radí, kam se máme jet podívat, co stojí za zhlédnutí a já ji upřímně odpovídám, že já jsem nejraději v lese, poslouchám ptáky a pozoruji, jak se zjara příroda probírá ze zimního spánku. Tomu nerozumí zase ona, ale přesto jsou naše hovory přátelské.
Pochopitelně také probíráme společné sousedy, to už je jen běžné ženské drbání. Nedávno jsme ovšem zamířily na téma, jak se mají důchodci. Nakousla ho sama Irena a já byla zvědavá, jak to vidí ona. Spadá také do komunity seniorů. Přeci jen má byt 4+1 a chatu, jezdí autem, pěkně se obléká a ráda navštěvuje všechny společenské události. Koncerty, módní přehlídky, divadelní hry nebo kino. S kamarádkami stráví ráda nějakou hodinku u sklenky ve vinárně, zajde na výstavu. Několikrát do roka vyrazí na nějaký pobytový výlet, ať už s dcerou, přítelem nebo kamarádkou. Miluje ubytování s bazénem, kde se může rozhýbat. Prostě její životní styl není z nejlevnějších. Penzi nemůže mít nijak vysokou, pracovala jako úřednice městského úřadu okresního města.
A na to všechno Irena má a nikdy si nestěžovala. A jak se náš hovor stočil na životní úroveň současných penzistů, tak slyším: „Tak já mám většinu přátel už v důchodu, ale já je prostě nechápu. Na co si stěžují, vždyť se máme dobře. Prostě to nepochopím. Včera jsem byla u Járy. Je to můj bývalý švagr. A on mi brečí na rameni, jak jsou drahé brambory a co budou se ženou jíst, že to už je moc. Jakoby měl s manželkou zemřít hlady. Člověk by mu snad i uvěřil, kdybych nevěděla, že staví pro své tři děti jeden barák za druhým a jezdí dvakrát ročně na drahou dovolenou. A předtím kamarádka Jájina. Také samá stížnost. Je ráda, že se nají, nemůže jít se mnou do divadla, protože na to nemá. Tak jsem ji pozvala. Vypadlo z ní, že platí dluhy za syna. Nebo Milada. Jen nadává. Nedokáže se radovat, všechno stojí za nic, musí sedět doma, systém ji ožebračil. Jenže pak se dozvím, že Milada přišla o byt, protože ho přepsala na dceru, která ho prošustrovala a Milada bydlí v předraženém pronájmu.“ Irena je rozčílená. Sama si žije dle svého hodnocení dobře, může jet na dovolenou, udržovat chatu a platit velký byt. Dopřávat si kultury a pěkně se oblékat a na nic si nestěžuje. A vrcholem všeho byl fakt, že ji její kamarádka a spolužačka požádala o „rychlou půjčku“. Potřebovala nutně 500 tisíc. Vybrala si Irenu, protože ona si nikdy nestěžovala, nikdy nenadávala na poměry a tak Věra nabyla přesvědčení, že Irena je v jakémsi kouzelném balíku. A moje sousedka ji odmítla. Tolik peněz prostě nemá a nemá ani polovinu. Věra se urazila, nevěřila jí. Podle jejího prostě musí mít ušetřeno, když si vůbec nikdy nestěžuje. A na co Věra peníze chtěla? To se Irena dozvěděla až s odstupem. Syn si s rodinou chtěl pořídit vlastní bydlení, ale neměl na počáteční vklad. Chtěla mu peníze poskytnout.
A Irena odchází rozčílená. Tak já si nestěžuju, protože nemám na co, a ještě jsem ta špatná. Většina kamarádů, spolužáků a vrstevníků jen nadává a po mně chtějí pomoc a když odmítnu jejich požadavky, tak se urazí.
