Článek
Veselé a zdravé děti, které mimo nějaký ten běžný problém s nachlazením nic netrápilo. A jednoho dne si Karolínka začala stěžovat na bříško. Jíst odmítala, večer jen zvracela a za bříško se držela. Plakala. Rodiče tedy sedli do auta a jeli na dětskou pohotovost.
„Tak co trápí tuhle malou princeznu?“ Ptá se paní doktorka. „Malou bolí bříško, celý den nechce jíst a zvrací.“ „Má teplotu?“ “ Ne, to nemá.“ „A co jedla včera?“ „K obědu kuřecí plátek a brambory a večer měla párek.“ Lékařka vytáhne obočí v úžasu, co je to za matku, která dá k večeři párek dítěti, nasadí lehký pohrdavý úškleb a dí: „Tak to se nedivte, že jí bolí bříško. Dávat dítěti párek k večeři. Máte rozum? To chce dietu, pitný režim, nějaký čaj. Uvidíte, že to bude v pořádku.“ Promačká Karolínce bříško, ta pláče, sestra změří teplotu, teplota není. Pro jistotu ještě CRP, jestli tam není opravdu zánět a už jsou vypoklonkovaní z ordinace. Od druhého dne Karolínka pije jen čaj, chuť k jídlu nemá, jen leží a nemá zájem si hrát. Stále si stěžuje na bolavé bříško, ale nemá ani teplotu, ani průjem. Podle rad doktorky mohla Karolínka od dalšího dne nějaký piškotek. Takže snědla pár piškotů, bylo znát, že má hlad. Zanedlouho šly ovšem piškoty ven. Takže další cesta k lékaři. Poprvé navštívili dětskou pohotovost, nyní šli ke spádové dětské lékařce, která si také nevěděla rady a poslala je do nemocnice na akutní chirurgii. Slovo „šli“, není až tak správné. Jeli autem a Karolínku nesli. Když si stoupla na nohy, udělala pár kroků a začala se kroutit bolestí. Druhá prohlídka v nemocnici. Řádí spousta střevních viróz. Opět stejná vyšetření, závěr: asi střevní viróza a Karolínka je prostě přecitlivělá na bolavé bříško. Takže opět domů a čaj. Jenže ani další den nepřichází úleva. Karolínka se spíš horší, očividně trpí, ale už začíná být nějaká apatická a otupělá. Opět do nemocnice. Oba rodiče. Lékařka prohlíží holčičku, kroutí hlavou, prostě jsou rodiče netrpěliví, viróza nějaký ten den trvá.
Jenže maminka už se nedá. „Mně se to nezdá. Kája se nám horší den ode dne. Já bych chtěla, abyste jí udělali sono břicha.“ „Sono břicha? Slepák nemá, břicho jí nebolí v oblasti slepého střeva, co si myslíte, že tam asi uvidíme?“ „Prosím, udělejte jí sono břicha.“ „No nevím, jestli to takhle půjde. To není levná záležitost. Takhle nemůžeme vyšetřovat každé dítě se střevním infektem. Tak počkejte, poradím se.“ „Já vím. Přesto vás o to prosím. Jinak už budeme muset jet do Prahy.“ Lékařka hází pohrdavý úškleb a poroučí se kamsi na poradu s nějakým zkušenějším odborníkem. Rodiče jsou s holčičkou vykázáni na chodbu, aby čekali na ortel. „Tak jo. Běžte si do čekárny. Nebude to hned, ale až bude pauza, tak vaší malé udělá pan doktor ultrazvuk.“ Tatínek nese Karolínku do druhé nemocniční budovy a usedají v čekárně. Po dvou hodinách se dostává malá pacientka na řadu. Lékař potře sondu a projíždí bříško, zatímco Karolínka se bolestivě kroutí. Náhle zkoprní. Jako by ustrnul. Kouká a nevěří, něco zaměřuje a přeměřuje. Oblévá ho ledový pot a obrací se k mamince, která je s holčičkou u lehátka. „Má ve střevech kovové kuličky. Nejspíš magnetické. Je to špatné. Ty kuličky způsobily neprůchodnost střev, jenže jak se přitahují, tak mohou střevo proděravět.“
Mamince Martině se chce omdlít, je vyděšená, ale na druhou stranu je strašně ráda, že se konečně přišlo na příčinu těch podivných břišních bolestí a problémů. Věděla, že to není ani z párku, ani žádná viróza. „Mohla vaše holčička sníst nějaké magnetické kuličky?“ „Ano, mohla, náš Kryštof má takovou stavebnici. Rád si s ní hraje.“ Nyní jde už vše v rychlém sledu. Oblastní nemocnice takový problém zvládnout nedokáže, takže rychlý převoz na Prahu a neodkladná náročná operace břicha.
Naštěstí vše dobře dopadlo, Karolínka se rychle zotavila, ale bylo opravdu za pět minut dvanáct. Léčit holčičku čajem ještě pár dní, došlo by k proděravění střev a sepsi. Štěstí, že se maminka nedala a čelila opovržení lékařek.
