Článek
Když šly mé dcery do školy k zápisu, vůbec mne nenapadlo lámat si hlavu s výběrem základní školy. Dala jsem je na tu spádovou, nejbližší. Škola měla v té době dobrou úroveň, ale to jsem opravdu předem neřešila. Vedl ji velice rozumný ředitel, a jeho kolektiv pracoval na výbornou. Učitelé, které to bavilo, odváděli dobrou práci, uměli naučit, ale škola byla relativně přísnější. Prostě známkování bylo ostřejší než na jiných školách. Dvojkař na této škole uměl spolehlivě více než jedničkář jinde.
Holky základkou prošly s dobrými výsledky, jedna šla na víceleté gymnázium a druhá na ekonomku. Dostaly se bez problémů, měly opravdu slušné znalosti, ačkoliv jejich vysvědčení byla srovnatelně horší než většiny dalších uchazečů. Je pravda, že ne všem rodičům seděl tento přísný metr. Někteří své děti přehlásili na školy, kde jejich dítě, které už ve třetí třídě na této základce bojovalo s trojkami, mělo excelentní výkony a samé jedničky. Bohužel nevím, jak to s těmito dětmi dopadlo v další linii vzdělávání.
U syna jsem se po deseti letech rozhodovala. Bydleli jsme na pomezí dvou škol. Jedna byla prověřená, měla slušnou pověst a druhá byla blíž, nemusela se přecházet rušná silnice. Jenže nad ní visel otazník. Nebude se rušit druhý stupeň? Prý zde panuje šikana. Nechala jsem syna zapsat do školy, se kterou jsem měla ty nejlepší zkušenosti. Od té doby se ovšem hodně změnilo. Ředitel odešel do důchodu a škole šéfoval někdo jiný. Synova třída byla mimo hlavní budovu, původně snad bývalá družina. Děti namačkané jedno na druhé, ale paní učitelka skvělá. Celou první třídu jsem si ji nemohla vynachválit. Bohužel ve druhé třídě změna. Jiná učitelka. Ne, vlastně je učila studující družinářka. Ve třetí třídě dokonce jejich třídu rozdělili a každou polovinu dali do jiné třídy, tentokrát už v hlavní budově. Tyto děti byly pro původní jádro naplavenina, navíc měli opět jinou učitelku. A tak to pokračovalo rok za rokem. Neschopné ředitelky se střídaly, učil každý rok někdo jiný, nebyla snaha zajistit odborné suplování, takže se třeba skoro celý rok neučila matika a další rok byla třída na propadnutí. Vztek se vybíjel na dětech a nic se systematicky neřešilo. Jediné co zůstalo, bylo přísné hodnocení. Zapálení učitelé byli už v důchodu, nebo utekli před nemožným vedením. Ve škole bujela šikana, výuka byla velmi vlahá, ale škola stále těžila ze své kdysi dobré pozice. Děti opouštěly školu s mizerným vysvědčením a minimálními znalostmi. U přijímaček tak bylo jasné, že jsou předurčeny k odpadu. Matky deváťáků byly nespokojené a rvaly si vlasy, že své dítě nedaly na jinou základní školu. Sama jsem trnula, jestli syn uspěje u přijímaček na průmyslovku nebo ne. Uspěl a je neskutečné, že se projevil jako jeden z nejlepších studentů v ročníku, ačkoliv byl přijat de facto s odřenýma ušima na základě ne moc pěkného vysvědčení a nedostatku dobré výuky.
Během té základní školní docházky také často přišlo na různé nepříjemné situace. Nespravedlnost. Nadržování, neobjektivnost a syn přicházel ze školy silně demotivovaný. Vždycky jsem nabídla přeřazení na jinou školu. Ne, mám tam spolužáky, chci tam chodit. Byla jeho odpověď. A já mu říkala, že je to průprava na život. V životě je také všechno dost těžké a nespravedlivé, a že už bude prostě připraven. Ať bojuje, jestli chce, je to průprava na praxi. I v životě musíme spolupracovat s lidmi, se kterými si nesedneme. I s nimi musíme navázat spolupráci, najít společnou řeč. Syn vydržel. Mohla jsem mu to ulehčit, ale nechtěl. Střední školou prolétl jako premiant a bez problémů studuje vysokou.
Základka za nic nestála. Místo odpovídajícího vzdělání rozdala jen špatné známky. Ale do života možná dobrá škola. Ne každý to ovšem ustojí, obzvlášť pokud nemá rodinu, která mu věří a podporuje ho.
