Článek
Je to cesta na dovolenou. Ať už jsme jezdívali autem do Chorvatska, nebo letěli do Řecka, prostě jsem si nasadila ponožky a obula sandály. Vyjížděli jsme na noc, cesta byla dlouhá a únavná a moje nohy, které nesnáší chlad, by během té cesty snad umrzly. Ano, mám opravdu nohy choulostivé a po prodělané chemoterapii se situace ještě zhoršila, nohy mě prostě téměř nepřetržitě zebou. Dokonce v ponožkách i spím, a to v těch froté, jen na léto natahuji letní ponožky. Když mi ponožka z nohy spadne, tak mě to dokonce probudí ze spaní, musím jí našmátrat a natáhnout, abych mohla dál spát. A to jsem vždycky ohrnovala nos nad těmi, kteří se ukládají ke spánku takto vyšňořeni.
No a stejně je to i cestou. Cestou autem člověk staví na odpočívadlech, jde se protáhnout nebo na záchod a venku je chladno. Letecká doprava také většinou probíhá přes noc, a ani v letadle se člověk moc neohřeje. Takže i přes oči v sloup mých dětí a pohrdavé úšklebky: „Mami, co ty ponožky v sandálech? No to bude ostuda!“ Jsem ani nehnula brvou a s úsměvem vyrážela na cesty. Možná si řeknete, proč jsem si vlastně neobula nějaké plné boty? Tak jezdí můj muž. Má na cestu pevné sportovní boty. Pochopitelně když řídí, tak je to nezbytnost, ale má je i do letadla. A pak ty boty jen překáží v pokoji, protože je už nenazuje. Teda vyjma situace, kdy si půjčíme auto a opět řídí. Ale já neřídím a mé pevné křápy by se tam už jen válely nevyužité a zbytečně by překážely.
Navíc mám na sobě tříčtvrťáky, takže ponožky jsou zjevné a svítí na dálku do okolí. Pokaždé pozoruji, jak na ten můj ponožkový nešvar lidé reagují. Mám na sobě tříčťáky, takže ponožky jsou zjevné a svítí na dálku. Po cestě k Jadranu se na setmělých parkovištích motají jen rozespalci, jsou rádi, že se protáhnou, napijí a vystojí frontu na záchod, přes noc je pochopitelně dost tma a žádnou reakci nebo jen okukování jsem za celá léta nepostřehla. Zato jsem měla při poslední cestě dost silný zážitek, který s ponožkami sice nesouvisí, ale nedá mi to a musím se s vámi o něj podělit. Zastavili jsme uprostřed hluboké noci na nějakém rakouském parkovišti, nebylo tam zhola nic, ani pumpa, takže tam nebyli ani lidi. Jen pár kamionů. Manžel si šel odskočit kamsi k plotu a já zůstala stát u auta a protahovala se. A náhle se otevřely dveře jednoho kamionu a z něj vylezl chlap. Nejen, že neměl ponožky, on neměl na sobě nic, jen trenýrky. Vytáhl z kabiny polštář a štrádoval si to ke mně. Přišel k našemu autu, já se už potila strachy, manžel někde ve tmě tmoucí a proti mně nahej chlap jako hora. A chlap jako by mne neviděl, začal si otevírat dveře a chtěl nastoupit na místo spolujezdce. Začala jsem rychle koktat nějaká univerzální slovíčka, abych mu vysvětlila, že tam tedy ne, že to je naše auto, načež se ten bosý naháč otočil i s polštářem a odmotal se zpět ke svému kamionu. Co to mělo znamenat nevím, byla jsem ráda, že se vrací manžel a můžeme zmizet.
A jak to je s mými ponožkami na letišti? Přece jen na letišti je parádní světlo, stovky cestujících z celého světa a na všechny je dobře vidět. Sama pozoruji cestující, jaké mají obutí. Část má sportovní obuv, někteří sandály nebo pantofle, v elegantních botách cestují cizinci, kteří rozhodně neletí za sluníčkem k moři, spíš za byznysem, ale překvapilo mne, že množství českých rekreantů se s obuví vůbec nepáře a mají na sobě rovnou plážové pantofle nebo žabky. Sandály s ponožkami mívám pouze já. Mnohem horší než mé nízké ponožky končící s horním páskem sandálů, mi přijdou lidé, kteří mají sice pevnou obuv, ale z nich jim trčí vysokánské fusekle pestrých barev. V kombinaci s decentním barevným odstínem bot a kraťasů jsou naprosto hrůzostrašné. A jak koukají ostatní na mne? Nijak. Vůbec si mého obutí nevšímají.
