Článek
Pavlíně bylo osmnáct. Je to krásný věk, kdy si každá dívka myslí, že se jí zrovna otevřel svět dospělosti a chce si užít každý den naplno. Touží po životě a chce se bavit. Stejně tak uvažovala Pavlína.
Malá dívčí lež.
Březen roku 1994 byl na zábavu úrodný. Pátek 11.3. se konala tancovačka ve Slavonicích a den nato byl koncert známé skupiny Argem ve Staré Říši. Pavlíně bylo jasné, že rodiče ji na dvě akce den po sobě nepustí a tak použila oblíbenou výmluvu, která rodiče až tak neprovokovala.
V pátek ohlásila, že jde oslavit čerstvé získání řidičáku do místního kulturáku v Dačicích a vyrazila nadšeně do Slavonic.
Druhý den ovšem domů nedorazila. Vyděšení rodiče okamžitě uhodili na mladší dceru. Přiznala, jaký měla sestra plán. Během svého pátrání narazili na Karla Fialu. Přivezl prý Pavlínu do Dačic ještě se dvěma dalšími lidmi a víc se o ni nestaral.
Už jeho pověst nevěstila nic dobrého. Byl známý jako několikrát trestaný násilník se sklony k agresi po požití alkoholu.
Svědci nemilosrdně promluvili.
Policejní vyšetřování už bylo v plném proudu a podle svědeckých výpovědí rozhodně nemluvil pravdu. Fiala otočil a připustil, že po příjezdu do Dačic navrhl trojici, aby šli do jistého bytu, kde může zábava pokračovat. Jenže Pavlína se vyškubla a šla pryč. Dojel ji a vtáhl do auta. Vymáhal na ní soulož. Jenže ona mu vmetla do tváře jeho těhotnou manželku, což ho rozzuřilo. Podle jeho výpovědi ji v návalu vzteku otevřel dveře vozu a poručil jí, ať vypadne a od té chvíle ji neviděl.
Jenže celá jeho historka zněla dost nepravděpodobně. Jeho násilnická povaha byla všeobecně dobře známá a ačkoliv mu nikdo nevěřil, museli se všichni s tímto jeho vysvětlením zatím smířit.
Pavlína po vysazení z auta zamířila domů, jenže domů nedorazila a nebyla k nalezení. Ani živá, ani mrtvá.
Hrůzný objev.
Po více než měsíci, 19. dubna objevili lesáci mrtvolu mladé ženy, ležící na kraji mirochovského lesa, vzdáleného od Dačic 45 km. Horní část těla včetně obličeje zničil oheň a do pasu byla mrtvá dívka odhalena.
Byla to ona. Poznali ji rodiče podle náušnic, hodinek i zbytků šatstva. Totožnost potvrdila i antropologická expertiza Kriminalistického ústavu.
Vrah jí zasadil dvě hluboké rány do zad. Tělo ohořelo až po smrti.
Vrah se doznal a posléze se zhroutil.
První kroky vyšetřovatelů směřovaly opět k Fialovi. Ten se mezitím, 27.3. stal otcem. Byl předveden k výslechu a další den se doznal.
Dívku znásilnil v autě, ona mu to vyčítala a hrozila udáním, což se stalo roznětkou jeho vražedného jednání.
Na místě činu byla nalezena pravá přední zástěrka, která z jeho vozu na místě odpadla. A navíc dvě svědkyně viděly v sobotu 12. března jak se u mirochovského lesa valí hustý dým. Jedna z nich si všimla i auta stojícího poblíž lesa.
Nejspíš hned poté, co se u Fialy vyptávali Pavlínini rodiče, odjel na místo činu, kde tělo oběti polil a chtěl je spálit. Pavlíniny hodinky se zastavily v 5:23 což odpovídá době, kdy svědkyně oheň viděly.
Záhy nato Fiala policisty přivedl na místo činu. Vystoupil a ukazoval, kde tělo zanechal a náhle se zhroutil. Plakal. Jen opakoval: “..Já nemůžu, já už nemůžu… “
Neskutečný veletoč.
Mohlo se zdát, že je vše jasné a dané. Jenže Fiala změnil obhájce a také svoji výpověď.
V noci z 11. na 12. března ho prý přinutil jakýsi Jugoslávec, aby mu vydal auto, ve kterém seděla i Pavlína. Když se k ránu Jugoslávec vrátil, svěřil se Fialoví, že dívku znásilnil a pak zavraždil.
Naprostá a bohapustá lež o jakémsi Jugoslávci, kterého neznal nikdo jiný, než sám obžalovaný, vydržela Fialovi i před senátem Krajského soudu v prosinci 1994.
Vynesený trest tomu odpovídal. Fiala si měl odsedět ve vězení 17 let.
Odvolací řízení.
V listopadu 1995 proběhlo odvolací řízení. Obžalovaný změnil strategii a vsadil na jednu kartu. Doznával se k vraždě a upřímně plakal.
A Vrchní soud mu šel na ruku. Usoudil, že způsob provedení činu není vlastně možné hodnotit jako zvlášť zavrženíhodný a pachatel je schopný resocializace.
Trest byl snížen na čtrnáct let.
Z lítosti jen sebelítost.
Jeho upřímná slova lítosti dojímala: „Měl jsem opravdu hrozný strach z důsledků toho, co jsem udělal, protože - jak sám teď říkám - jsem vinen. Ještě jednou mi odpusťte a pomozte mi. Prosím, abych se po trestu mohl vrátit k rodině, k ženě a dítěti a napravit svou chybu. ”
Lítost v písemném doznání se však v průběhu vazebních týdnů a měsíců změnila na výčitku ukřivděnosti: „Nojo. Tak jsem zabil jednu holku. Ale co bude se mnou? Kdy se vrátím k ženě a synovi?“
Tichý žal.
V pokoji u Stejskalů panovalo tíživé smutné ticho. Přišli o jednu ze svých dcer. Byli zdrceni, ale přesto dokázali vydat do tisku děkovné prohlášení, ve kterém poděkovali všem hasičům, policii a slušným lidem za pomoc při pátrání po jejich Pavlíně a za hojnou účast a dary při posledním rozloučení s ní.
Mohli snad udělat něco jinak? Mohli tragédii zabránit? O kdyby měla Pavlína volnější režim a nelhala by. Prostě by řekla, v pátek bych ráda na zábavu do Slavonic a v sobotu zase na koncert do Staré Říše. A rodiče by kývli. Pokud by se o dopravu postarala sama, nic by se nezměnilo.
Snad jedině, že by dceru na akce vozili sami rodiče. Dnes tomu tak často je. Jenže tehdejší doba byla jiná. To ještě stávaly před obchody odložené kočárky s miminky, dívky jezdily stopem nebo se svezli s podivnými známými. Ne že by bylo tak bezpečno, spíš se velká část případů nedostala na veřejnost, takže ta žila v relativním klidu.
Zdroj:
