Článek
Linda se před pár lety odstěhovala od rodičů a spolu s přítelem si sehnali ubytovnu. Měli jednu velikou obytnou místnost, kuchyňku v předsíni, prostornou koupelnu a krásný balkon. Jenže během pár let už byla na ubytovně celá nesvá. Ubytovna to byla klidná, nikdo nedělal nepořádek, v ubytovacích jednotkách bydleli lidé celá léta. Ale nájem se stále zvedal a Linda se tak trochu styděla, že bydlí už třetím rokem na ubytovně. Vztah jim klapal, tak proč si nepořídit vlastní bydlení. Už od samého počátku to nebylo vůbec snadné. Nabídka bytů mizerná, všechny drahé, navíc vysoké úroky u hypoték. Když si konečně vybrali a prokousali se složitým procesem koupě, museli ještě čekat, než se původní majitelé vystěhují. Až konečně letos v květnu nastal ten vytoužený čas.
A já Lindu potkávám na chodbě našeho domu, jak jde navštívit své rodiče. Je nějaká nešťastná:
Já se tak těšila, až budu ve svém, všechno jsem vymyla a vygruntovala, vymalovali jsme, dokoupili nábytek, barevně sladili vybavení a zabydleli se. První týdny byly takové v pohodě, jenže pak se začaly dít věci. Přede dveřmi na mě číhala sousedka z vedlejšího bytu. A hned začala vyzvídat. „Dobrý den, mladá paní. Nebo slečno? Jdete asi z práce, že? A kde pracujete?…“
Druhý den jsem měla na dveřích přilepenou cedulku. VYBÍREJTE SI LASKAVĚ SVOJI SCHRÁNKU! JE UŽ DÁVNO PLNÁ. Podepsané sousedem z prvního poschodí. Tak se plácnu do hlavy. No jasně, zapomněla jsem na letáky, na ubytovně jsem tuhle starost neřešila. Pošta mi chodí k rodičům, ještě jsem si nezměnila trvalé bydliště. Ale co je vůbec komu do toho, že mám plnou schránku. Navíc jak to vlastně může vědět? Vytahám všechny ty letáky, musím je přebrat, aby tam nebylo něco ještě pro původní majitele. Pak byl nějaký den klid.
Jenže jdu nakoupit a před domem venčí pejska ženská, která bydlí naproti nám na patře: „To vy jste dala na chodbu na okno ty kytky?“ Koukám jako blázen. No ano. Chodba mi přišla smutná a měla jsem dvě pěkné sazenice, tak jsem chodbu jimi zpestřila. Kytky zalévám, starám se o ně. „To ale nejde. Já dneska vytírala a zem byla plná listů. To si vemte zase domů.“ Žasnu. Ráno jsem šla do práce a na zemi nic nebylo. Je mi to líto. Chodba mohla být hezká, o kytky jsem se starala, je možné, že jedné opravdu odpadl nějaký ten lístek, ale že by byla chodba plná listů, tak to ani omylem.
No a za dva týdny mám papírek ve futrech: „To si děláte legraci? Přelili jste kytky na balkoně. Špinavá voda mi natekla na můj balkón! Zvoním na vás a děláte, že nejste doma?“ Byli jsme s Martinem týden na dovolené a poprosila jsem sestru, aby mi došla zalít muškáty na balkon. V tom horku by nemusely vydržet. Přelila je?
Potom potkávám všetečnou sousedku z vedlejší garsonky. Asi se bude opět vyptávat. Ale tentokrát si rovnou rýpne. „A proč si vlastně nezměníte tu jmenovku na dveřích? Co když vás bude někdo hledat?“ Nechápu, jak někomu může vadit taková malichernost. Asi je paní strašně zvědavá, jak se jmenujeme. A já s klidem odpovídám: „Ale tady nás přece nikdo hledat nemůže, vždyť vchodové dveře se zamykají a nikdo sem stejně nevejde.“ Paní Dvořáčková se kysele ušklíbne a mizí do svého bytu.
Hned druhý den ráno se s Martinem vypravujeme do práce. Vstáváme brzy, před pátou jsme vzhůru a probíhá taková ta klasická výprava. Jdeme na záchod a do koupelny, čistíme si zuby, vaříme kávu. Při tom spolu běžně komunikujeme. Mluvíme normálním hlasem, nehádáme se. Nemlátíme dveřmi, neboucháme dvířky nábytku. Jsme prostě normálně tiší. Vím, že dole na chodbě je vyvěšená veliká varovná cedule ohledně nočního klidu, který trvá do šesté hodiny ranní. Jenže noční klid má nějaká pravidla a naše tichá komunikace jistě nastavenou hranici decibelů nepřevyšuje. A tak mne vyděsí šílené bušení na stěnu. Sousedka z garsonky tluče do zdi snad paličkou na maso nebo kladivem. Jenže my do práce vstát musíme, musíme se domluvit, jak a co bude přes den probíhat. Jsme tiší jako myši. Je to nějaká odplata za to, že paní ještě neví, jak se jmenujeme? Bude na nás takhle tlouct pořád? Jdu do práce a chce se mi brečet. Radost z nabytého domova má trhliny.
Poslední ránu nám zasadila šéfka sdružení nájemníků. Včera se ozval první zvonek u našich dveří. Jdu otevřít. Ve dveřích mohutná dáma pečlivě nalíčená v nějakém domácím úboru. Usmála jsem se na ni. Ona s tvrdým obličejem na mne vyrukovala: „Já jsem tady správcová, jmenuji se Horáčková a slyšela jsem, že tu máte nějaké neshody s původními majiteli. Já tedy věřím, že si všechno časem sedne. My jsme tu samí slušní lidé, takže se doufám také připojíte. Ale dnes jsem tu proto, abych si vzala kopii klíče od vašeho bytu.“ Kulím oči. „Martine, pojď sem. Je tu paní správcová a chce klíče od našeho bytu.“ „Cože chce? Jak klíče od našeho bytu?“ „Víte, já mám klíče od všech bytů. Všichni mi je rádi svěřili. Já jsem pořád doma. Nikam na dlouho neodcházím a mám přehled. Vy odjíždíte, může se něco stát. Nedávno jste byli na dovolené a z vašeho balkonu tekla voda. No a já mám ty klíče v obálkách a popsané a když se stane nějaká taková katastrofa, tak jdu do bytu s nějakým svědkem, abych předešla nejhoršímu. Někdy se stane, že praskne stupačka a já obcházím třeba všechny byty nad sebou s instalatérem, který hledá závadu.“ Jenže to si paní správcová naběhla. Klíče od našeho bytu nedostane. Martin třeští oči. Vidím, že zuří. Takového jsem ho ještě neviděla. „Paní Horáčková, ten byt je náš. Nejsme tu na žádné ubytovně. My vás vůbec neznáme a nevím, proč bych vám měl svěřit svoje klíče od bytu. Naše klíče mít prostě nebudete a je to ve vašem zájmu. Představte si, že váš byt někdo vykrade a vezme i klíče od všech ostatních bytů! Může je pak vykrádat jeden po druhém. Budete platit všem škodu?“ Martin skoro křičí. Mohutná dáma se trošku ztrácí. Je vidět, že dostává strach. To si vůbec neuvědomila. Chtěla být důležitá, ale náhle ji to došlo. „Tak dobře. Na shledanou.“
Jsem ze všeho znechucená. Máme podivné sousedy. Přitom jsme klidný, tichý a čistotný pár, který respektuje všechny podmínky tohoto společenství vlastníků. Přesto jsme za dva měsíce už museli čelit takovým problémům.
