Článek
Houfují se před výlohou květinky, kde jsou vyvěšená parte. Koukají, kdo z jejich přátel a známých zrovna odešel. Na veselosti jim to nedodá. Lidský věk se prodlužuje, lidé se dožívají vysokého věku, mnohem vyššího než před pár desítkami let. Ovšem jejich život ve vyšším věku už nemusí být nijak růžový. Někteří jsou na tom špatně tělesně a jiní duševně. Kdo z nich je na tom líp?
Ten, kdo chápe, že jeho tělo už nestíhá? Že jeho mozek už není tak bystrý? Že nejsou schopni si ani uvařit a všechno spálí? Že je vlastně nic nebaví a život vidí jako zbytečný? Proč by se měli usmívat jako sluníčka na davy lidí, které proudí okolo? Nikoho nezajímají. Nikdo se nepozastaví. Všichni chvátají za svým cílem. Musí toho stihnout hodně, doba je rychlá.
Nebo ti, které opustil rozum a odlétl spolu se stařeckou demencí či alzheimerem? Fyzično je v kondici a psychično v háji. Oblékají se do několika vrstev, vyrážejí na procházky o půlnoci, nepochopí dobře míněné rady, a pokud zůstanou sami, mohou přijít o život. Nic je netrápí, spíš jejich stav silně trápí nejbližší okolí. Nepochopí, že se nemají třeba balit do koberce a nejdou na první rande, vztekají se, že je jejich sestra nenechá jít ven v trojích pánských kalhotách, bačkorách, kožichu a kulichu v srpnu.
Osamělost není zakotvená pouze v tom, že za dotyčným nikdo denně neběhá, nemluví s ním a nepomáhá mu. Je v něčem jiném. Je to v pocitu, že už sami tito lidé nedokážou uspokojit své potřeby. Dojít si k holiči, do knihovny, na nákup a vybrat si potraviny v samoobsluze podle svého uvážení. Natož aby dojeli autobusem třeba do lesa, který dříve tak milovali. Podlomí se jim nohy, které je neunesou. Nemohou mluvit s běžnými lidmi, které potkají během dne. Žijí, ale plnohodnotný život se jim vzdaluje. Jsou vězni ve svých domovech, bez běžného kontaktu s okolím, odříznuti od normálního fungování světa. Ačkoliv za nimi denně docházíte, nosíte jim domácí uvařené jídlo, nákupy, jdete s nimi na procházku a řídíte jejich chodítko, vyberete schránku, odnesete odpadky, zapnete pračku, vyluxujete a poklidíte a já nevím co ještě, už to není ono. Pocit marnosti, zbytečnosti a ztráta radosti ze života. Pocit nesoběstačnosti a deprese. Můžete být sebevíce optimističtí, veselí a podporující, ale bohužel. Radost ze života se vytratila a není. Jen výčitky, že zůstali někomu na krku a musí o ně někdo pečovat. Přitom o tom to přece není!
Nedávno jsem šla z obchodu za starou paní. Ta se náhle opřela o zaparkované auto a nachýlila se ke straně. Napřed jsem ji minula v zamyšlení, ale náhle mi v hlavě cvaklo, že není něco v pořádku. Proč tam tak divně stojí opřená? Není jí špatně? Zastavila jsem se a zeptala jsem se jí. „Není vám špatně? Nepotřebujete pomoc?“ Paní se doslova vyděsila. Vůbec nečekala, že by se o ni mohl někdo zajímat a pomoc nabídnout. „Nene, jen mě bolí nohy, nemohu dojít, ale jen si odpočinu tak půjdu dál.“ Paní se usmála. Byla jsem ráda.
Je třeba ohleduplnost, všímat si starších, nejen čekat že stařenky a dědouškové se na mladší budou usmívat, jako to bylo ve zpracování filmové Babičky od Boženy Němcové. Tuto výtku jsem zde mimochodem také četla. Že se staří neusmívají jako babička z filmu. Inu, byl to jen film. Mladá paní pisatelka se zřejmě na staré také nesměje jako Barunka.
