Článek
Nejinak tomu bylo i u pana Aleše. Už se těšil. Večírek to bude tentokrát honosný, firma se plácla přes kapsu a zajednala jakési pražské zámecké prostory s vinnými sklepy. Nu což. Aleš byl pivař, tedy ve smyslu, že pokud už šel jednou za měsíc do hospody, dal si pivo, nebo třeba v létě u grilovačky otevřel lahváče, ne, že by popíjel každý den. Ale víno také není k zahození, jídlo bude na úrovni, takže se na večírek bez váhání přihlásil a začal se tím okamžikem také těšit.
Aleš dorazil na místo včas, obsadil s nejbližšími kolegy ten nejlepší stůl, jedl a pil a také občas tančil, protože co by to bylo za večírek bez tanečku. Urvat tanečnici byl ovšem veliký problém, firma byla stavební a ženských měla pomálu. Pár jich sedělo v kancelářích na ústředí, jenže na jednu dámu přicházelo tak deset chlapů, takže každý, kdo se dostal na parket, byl prostě king. Ženské navíc spěchaly za rodinami, už jich kvapem ubývalo a mužům nezbývalo, než se radovat nad sklenkou vína. Tak rádi by v rukách třímali pivní sklenice, ale vedení podniku rozhodlo jinak. Večírek bude prostě vinný. Pánové se tudíž přeorientovali a pili vína, co hrdlo ráčilo. Stejně tak náš Aleš. Když už večírek spěl k závěru, tak Aleš využil nabídku kolegy na svezení k autobusové zastávce, ze které odfrčí do svého příbytku. Byl to poslední spoj a nemohl ho propásnout, jinak by spal nejspíš někde v příkopu. Kolega vysadil Aleše na požadovaném místě a sám ujížděl k domovu. Nepil alkohol, s řízením problém neměl.
Aleš se zařadil do fronty na svůj poslední autobus. Chvílemi se kolébal, svět se s ním trochu točil, takže se posléze trochu nahlas smál, jako pravý blázen, ale jízdenku si zakoupil bez problémů. Skácel se do sedačky a okamžitě usnul. Jenže najednou autobus snad přejížděl nějaké nerovnosti, prostě se zhoupl a s ním i žaludek Aleše. A přišel další hup a žaludek se obrátil naruby. Byl to obrovský gejzír, celé pohoštění v záplavě vypitého vína opustilo žaludek, část skončila v Alešově klíně, ale většina za krkem cestujícího na sedačce před ním.
Před Alešem seděl v tu chvíli pan Bořek. Jel z jakéhosi pracovního jednání, byl v obleku a náhle byl zasažen smrdutými zvratky, které mu stékaly jak po saku, tak za límec. Nemohl věřit vlastním očím a udělalo se mu zle. Rychle se otočil a spustil: „Chlape, proboha, vždyť vy jste mne celého poblil, to nemyslíte vážně, tohleto! Podívejte se, jak vypadám, zničil jste mi oblek!“ A Aleš nechápe, proč na něj ten chlap řve, je mimo, mžourá a najednou zjišťuje, že má v klíně nazvraceno, jenže v tom alkoholovém opojení se mu všechno převrátí v hlavě, prostě je přesvědčený, že opilý je ten chlap před ním a takhle na něj řve a ještě ho pozvracel: „Co na mě ječíte, vy jste mi hodil šavli do klína a ještě mi budete nadávat?“ „Cože?“ Bořek nevěří vlastním uším, ten chlap je prostě ožralý jako dělo a s opilcem se dohadovat nehodlá. Už se také blíží jeho zastávka, takže nad tím mávne rukou, vystoupí a chvátá k domovu. Doma ho přivítá syn, třeští oči, táta běží do koupelny a strhává ze sebe oblečení. „Tak si představ, že mě v autobuse poblil nějakej ožrala a ještě mi nadával.“ Syn nevěřícně poslouchá tátovo vyprávění.
To Aleš byl rád, že doklopýtal domů, odhodil oděv taktéž v koupelně a svalil se na postel, kde ihned usnul spánkem spravedlivých. Druhý den ráno vchází Alešův syn do koupelny, chce se umýt a oholit, než vyrazí do školy, ale ve vaně leží tátovo znečištěné a smrduté oblečení. „Tati, co to tady je? Mně je z toho zle!“ volá do ložnice. A vyplouží se tatínek a dí: „Prosím tě, já měl včera ten večírek a jak jsem jel autobusem, mně se udělalo tak zle, že jsem se pozvracel a ještě ohodil nějakýho chlapa přede mnou a jak jsem byl sťatej, tak jsem mu ještě vynadal. No to byla hrůza, ještě teď je mi blbě,“ a Aleš začal cpát oděv do pračky.
A na jedné střední škole zasedají do lavic studenti, za pár okamžiků začne výuka, a tak se v lavici sejdou i spolužáci Patrik a Marek. A Patrik hned spustí: „Tak si představ, že můj táta měl včera v Praze nějaké jednání, seděl tam až do večera, auto má v servisu, tak musel jet autobusem a poblil ho tam nějakej ožrala a ještě mu pak nadával.“ Markovi se zastavila v žilách krev, nesmí tátu prásknout. Vždyť táta není žádný opilec, nikdy se mu nic takového nepřihodilo. Neví, jak rychle reagovat, dělá, že hledá něco v batohu a pak řekne: “ Tak to tedy muselo být hrozný, prostě strašný a co na to tvůj táta?“ Ještě chvíli řešili nezodpovědného opilce cestujícího autobusem a Marek se už strašně těšil, až začne výuka. Ustál to, tátu neprozradil.
Prostě náhoda jako blázen, ale příběh je opravdu skutečný, pouze jména aktérů byla změněna.
