Článek
Popravdě řečeno jsem myslela, že v únoru ani tato výletní hospoda nebude mít otevřeno, vždyť přeci je ještě zima, lidí moc na výlety nevyráží a také vím, že lidé si všeobecně stěžují na drahotu, na to, že v práci nedostali přidáno, že mají vysoké nájmy a musí platit nehorázné hypotéky, prostě je pravda, že spousta hospod už o své hosty přišla a zkrachovala. Vídám je zavřené ve spoustě našich městeček a menších obcí, a pokud nejsou zavřené úplně, tak omezily provoz na všední dny, kdy vaří hlavně pro lidi, kteří v místě pracují a skočí si tam na nějaké polední meníčko.
O této hospůdce jsem věděla z televize, a protože miluju vlaky, nádraží, vůni pražců a k tomu retro, tak mě tato hospoda doslova nadchla a zatoužila jsem Zastávku navštívit více než kterýkoliv podnik věhlasných kuchařů, který vám vypráší šrajtofli a jíte jakýsi nazdobený prd na talířku, možná tedy ve více chodech.
K mé radosti jsem zjistila, že je otevřeno, ale přece jen, chtěli jsme stoleček pro dva, abychom nemuseli k nikomu přisedat a vsadila jsem na jistotu, místa jsem zarezervovala. Každý milovník železniční nostalgie zaplesá už po příchodu na místo. Staré vagony na kolejích a starý železniční sklad, ve kterém je vlastní hospoda, ačkoliv posezení je možné také v salonku, který je v části jednoho vagonu. Salonek je ovšem pro uzavřenou společnost, je třeba si ho zarezervovat za poplatek 300 Kč. A tak vcházíme do lokálu už řádně vyhládlí, jsou už dvě hodiny, takže by většina lidí měla být po jídle. Ale je plno, prostě narváno kromě dvou stolečků, jeden z nich u okénka čeká na nás a ten druhý má také rezervačku. Usedáme a listujeme jídelním lístkem. Vybráno jsme měli už tak nějak z domova, ale přeci jen pročítáme, je to takový obřad obědu v pohostinství, kdy si člověk chce užít tu chvíli, kdy si počte, objedná a pak se těší. A pod soupisem nabídky na nás vybafne heslo Levně už bylo. Teda je fakt, že ceny nejsou až tak za lidovku, ale zase to není žádný masakr, vzhledem k unikátnímu prostředí. Ale nestačím se divit. Do hospody přicházejí další a další lidé a všichni musí být odmítnuti. Jsou to celé skupiny, nebo páry, ale pro nikoho prostě už místo není a nebude. Lokál je beznadějně plný a během našeho pozdního oběda musela obsluha odmítnout několik desítek nešťastníků, kteří si sem vyrazili jen tak bez rezervace. Některé skupiny dokonce čekají venku, snad v naději na uvolnění nějakého místa, jiní si chtějí přisedat k jiným hostům, jenže tam je už další rezervace na půl třetí. A na místo přijíždějí a přicházejí další a další. Ten oběd opravdu není laciný, a ať mi nikdo neříká, že lidi prostě nemají peníze. Do Nižboru, kde není nic unikátního, co by stálo za pozornost takovému množství turistů o jedné zimní sobotě, se sjíždějí proudy lidí a všichni chtějí jíst u Hanáka. Mladé páry nebo skupinky, dvojice středního věku, prarodiče s vnoučaty, velké a rozvětvené rodiny s mnoha dětmi, složení je různorodé, prostě Zastávka táhne každého. Hospoda za den musí obsloužit několik set hostí. My ji zahrnuli do našeho výletního plánu, ale pochybuji, že každý by byl takový šílenec a vyrazil si na celodenní výlet v únoru. Myslím, že u většiny šlo o jen nějakou hospodskou turistiku. A pak ať mi nikdo neříká, jak nemá prachy. Tomu prostě nevěřím. Za oběd jsme dali přes 700 Kč, měli jsme dvakrát smažák, dvě piva, jednu kolu, jedno kafe a jeden koláč. Jídlo bylo fajn, prostředí opravdu úžasné. Celé jsme si to několikrát obešli a prohlédli. Byl to prostě zážitek, ale na druhou stranu za těch sedm stovek navařím doma na celý týden i s tím kafem nebo koláčem. Jen to točený pivo teda neumím.
Panu Hanákovi by se vyplatilo přikoupit ještě několik vagonů, protože zájem je obrovský. Každý si chce dát smažák za 225 Kč nebo o chlup levnější výpečky. Chápou, že levně už bylo a rádi pustí chlup, ačkoliv skuhrají, jak je draho.
