Článek
Sylva byla moje mladá ctižádostivá kolegyně. Pracovala horlivě a se zapálením. Neměla zatím rodinu ani přítele, takže dělala vše pro svoji kariéru. A také se jí dařilo.
Šéf ji pověřil, aby prezentovala jakousi novinku pro zaměstnance všech provozů, jednalo se o větší akci s desítkami pracovníků. Sylva se pustila do přípravy se svědomitostí jí vlastní. Vypracovala prezentaci a den před samotným setkáním měla ještě probrat s vedením nějaké organizační detaily. To pro ni nebyl žádný problém, měla už jasnou představu a vše promyšlené do nejmenšího detailu. Jenže po obědě už měla pocit, že na ni něco leze, necítila se vůbec dobře. Padala na ni únava a nejraději by zalezla do postele a pořádně se vypotila do druhého dne. Co čert nechtěl, vedení si na ni udělalo čas až pozdě odpoledne. Přiběhla tedy na ředitelství už oblečená do svého svátečního kostýmku, aby navodila přesnou představu, jak bude při prezentaci působit, a spustila. Vedení ji pochválilo, nemá k tomu co dodat, je to naprosto skvělé. Sylva zaklapla notebook a chvátala domů, uvařila si čaj, svlékla se, kostýmek přehodila přes křeslo a zalezla do postele.
Druhý den jí bylo už lépe, takže pečlivě učesat a nalíčit a mohla vyrazit. Všechno měla dopředu přichystané, nastavený projektor a už usedali první posluchači. Účast byla hojná, novinka asi všechny zajímala. To ještě netušili, jakou novinku jim to Sylva vlastně naservíruje. Sylva jela podle plánu, procházela pod projekcí, mluvila a laserovým ukazovátkem dávala důraz na podstatné pasáže prezentace. Jenže náhle si všimla, že místo na ukazovátko první řady koukají někam dolů. Zvýšila hlas, aby opět upoutala pozornost, ale to už se začali nazdvihovat i další řady a také pokukovat k jejím nohám. „Co to je? Co to, proboha, je?“ Někteří z prvních řad dusili smích, jiní se chovali divně, už nesledovali Sylvu, ale tvářili se, že hledají něco v kabelkách nebo si pilně píší zápisky. Zadní řady šuměly a chtěly vyzvědět, co se děje, co narušilo průběh tak zajímavé prezentace. A Sylva konečně jala podezření, že se děje něco, co v plánu rozhodně nebylo, přestala řečnit a v podezření, že posluchači sledují na zemi nějakou špínu, nebo jí vypadl nějaký materiál a leží na zemi, sklonila oči k podlaze. Co spatřila, jí naprosto vyrazilo dech.
Z úzkých rourovitých kostýmových kalhot jí plandaly její bílé krajkové kalhotky, které se ještě napíchly na vysoký podpatek, a ona s nimi během té přednášky korzovala pěkně na stupínku. Následoval zběsilý úprk ze sálu. Sylva se zamkla na záchodě a propadla do beznadějného pláče. V sále se uvolnilo napětí a začalo se diskutovat o nevídaném zážitku. Někteří to brali jako veselou historku, ženské Sylvu litovaly, neuměly si představit být v její kůži. Já také ne. Šla jsem za ní na toalety, ale nebyla k utišení. Propadla do naprostého zoufalství. Šéf mezitím sjednal v sále pořádek a převzal prezentaci. Už to nebylo takové jako od Sylvy, ale dokončit se to prostě muselo. Sylva byla omluvena, doprovodila jsem ji domů. Cestou mi mezi slzami vyprávěla, jak k tomu asi došlo. Včera dorazila tak strašně unavená, už měla i horečku, bylo jí zle, tak stáhla oblečení ze sebe a kalhoty stáhla naráz nejspíš i s kalhotkami. Spoďáry tudíž zůstaly uvnitř kalhot, a jak ráno kalhoty znova oblékala, protáhla nohou kalhotky až na konec nohavice a ony postupně během její chůze lezly ven čím dál více.
Sylva tehdy zůstala doma do konce týdne, chtěla dokonce odejít z firmy, ale to jsme jí naštěstí rozmluvili. Byla opravdu šikovná. Do roka stejně odešla do zahraničí, kde už zůstala.
Jméno hlavní hrdinky bylo pochopitelně změněno.
