Článek
Už půl století se mi vybavuje v hlavě krásná vzpomínka na Štědrý večer. Nemohla jsem se dočkat, nám nosil Ježíšek dokonce komplet stromek i dárky, byl to o to větší zážitek. Rozrazila jsem dveře do pokoje a v rohu stál stromeček, svítil barevnými světýlky, prskaly na něm prskavky, pokoj voněl františkem a vánočním cukrovím. Až pak můj pohled padl na dárečky. Pod stromkem ležely balíčky, ale na vrchu seděla nezabalená panenka. Okamžitě si získala mé srdce. Věděla jsem, že je moje, jiné dítě u nás nebylo. Tu přinesl Ježíšek pro mne. Co bylo v těch dalších balíčcích, si už nepamatuji. Snad to byly nějaké ty měkouše, ale asi i tvrdouše, třeba nějaká hra, ale ta panenka si mě získala. Jiný rok tam zase seděla plyšová opice a jednou tam byly saně. Prostě tyto troje Vánoce žijí v mých vzpomínkách na dětství stále.
Dárek tvrdouš pro děti znamenal nějakou hračku, hru nebo prostě věc k zábavě, měkouš bylo oblečení. A jaké dítě by chtělo od Ježíška oblečení, že? To mu přece mohou koupit rodiče, přece ho nenechají chodit nahé. Přístup se tedy, alespoň u mých dětí, začal měnit s přibývajícím věkem, kdy pochopily, že Ježíšek třeba přinese nějaké exkluzivnější kousky, než běžně obstará rodič. Jenže toto období také netrvalo dlouho, mezi vkusem rodičů a dětí se rozevřela doslova propast, takže tvrdouše dospívající děti už nechtěly, nicméně jim člověk neudělal radost ani měkoušem. Jedině by si ho samy koupily a rodič jim ho zcela trapně proplatil, zabalil a podvrhl pod stromeček.
A přišel boom povánočních slev a bylo i toto řešení v háji. Ideálním dárkem se stala obálka. Obálka, která skrývala určitý obnos, kterou obdarovaný ihned po svátcích s potěšením rozfofroval v nějakých výprodejích.
Kouzlo Vánoc už ne jen pokulhávalo, ale silně kulhalo, ale zbývaly ještě děti. Děti, kterým se vždy tak rozzářila očka, když na ně vypadla nějaká ta vytoužená hračka. Pochopitelně to musel být dárek tvrdouš. A protože výběr tvrdoušů pro děti je zcela nesrovnatelný s dobou před půl stoletím, nebo i před třiceti lety, taktéž ceny jsou už přijatelné, tak na děti každoročně čeká tvrdoušů pod stromkem doslova kopec a děti už mají vlastně vše, na co kdy pomyslely, dokonce i to, co by je nikdy nenapadlo, že mohou dostat. A rodiče nemají byt nebo dům nafukovací a začali se děsit Vánoc. Už dopředu začali avizovat rodině, že vlastně nevědí, co by si jejich Anička, nebo Jonáš přáli, že už všechno vlastně mají a nejlepší by byla nějaká poukázka. No jo, ale bude mít pětiletá Anička radost z poukazu do vodního světa? Vždyť to pro ni bude jen nějaký hloupý papírek?
A jak to tedy vyřešit? Vyměníme si na Vánoce všichni obálky? Obdarujeme se poukázkami? Zrušíme Vánoce? Nebo necháme vánoční stromek a kapra pomineme dárečky? Možná by bylo dobré nějak omezit počet dárků, nebo určit cenový limit? Občas mám chuť odjet na Vánoce pryč, utéct od toho všeho, ale ta atmosféra českých Vánoc by mi chyběla. Ta jedinečná vůně františků a vánočního cukroví, ten strom, který tak krásně svítí a blyští se skleněnými ozdobami, ty pohádky v televizi. Ne od toho by utéct byl hřích.
